Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti E. S., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Annou Větrovskou, Štěpánská 630/57, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 8. 2007 č. j. 34 C 344/2007-6 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 18 Co 417/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že žalovaný T. H. stěžovateli motorovou sekačku vrátil, bylo vůči jeho osobě po zpětvzetí žaloby řízení zastaveno.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2007 byla zbývající část žaloby vedené pod č. j. 34 C 301/2007-9 vyloučena k samostatnému řízení, vedenému u tamního soudu pod sp. zn. 34 C 444/2007. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu byla následně vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla postoupena Okresnímu soudu Plzeň - jih. Tento postup odůvodnil obvodní soud tím, že E. S. st. je hlášen k trvalému pobytu v obvodu Okresního soudu Plzeň - jih a žalovaná M. J. je přihlášena k trvalému pobytu v Plzni, tedy v obvodu Okresního soudu Plzeň - město. Proti tomuto podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 23. 10. 2007 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z premisy, že pro posouzení otázky místní příslušnosti je rozhodující okruh účastníků v době rozhodování soudu I. stupně za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 dosud nezačal jednat ve věci samé. Skutečnost, že v době zahájení řízení byl v postavení žalovaného též T. H., bytem Praha 5, je dle mínění odvolacího soudu pro posouzení místní příslušnosti v době rozhodování soudu I. stupně již právně nerozhodná.
Stěžovatel je toho názoru, že skutečnost, dle níž došlo k zastavení řízení vůči T. H., je bez právního významu, neboť soud musí vycházet ze zásady perpetuatio fori. Pro posouzení místní příslušnosti je tak rozhodující stav v době zahájení soudního řízení. Stěžovatel poukazuje na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který ve svém ustanovení § 11 stanoví, že je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 29/1976 přitom vyplývá, že v obdobných případech je rozhodující, u kterého z těchto více soudů byla žaloba podána. Stěžovatel apeluje na skutečnost, že pro určení místní příslušnosti jsou rozhodující okolnosti případu v době zahájení soudního řízení. Rozhodnutí obecných soudů je tak i pro účastníka řízení překvapivé, neboť soudy jim nedaly možnost se k jejich právnímu názoru jakkoli předem vyjádřit. V souvislosti s tím odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 220/04 , I. ÚS 503 a
I. ÚS 287/05
.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdy by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 38 odst. l Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Zákonem stanovícím příslušnost soudů v občanskoprávním řízení je občanský soudní řád, který v ustanovení § 11 odst. 1 stanoví, že pro určení místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Uvedené ustanovení tak vyjadřuje zásadu perpetuatio fori - trvání soudní příslušnosti jednou určené až do skončení řízení bez ohledu na pozdější změny okolností, které jsou jinak pro určení příslušnosti rozhodné. Z odst. 2 zmíněného ustanovení pak plyne, že vznikne-li obdobná situace jako v projednávaném případě, tzn. že je místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
V takovém případě je vhodné posoudit, nakolik se jeví býti účelným konání soudního řízení u obecného soudu účastníka, vůči němuž byla žaloba vzata zpět. Dle náhledu Ústavního soudu je s ohledem ke všem okolnostem případu zřejmé, že souvislost mezi sudištěm a rozhodovanou věcí byla toliko formální, nikoli faktická. Z ústavněprávního hlediska je tedy akceptovatelné, aby za situace, kdy nebyl v řízení učiněn žádný procesní úkon, byla věc postoupena k projednání dalšímu místně příslušnému soudu. Uvedený postup nelze považovat za odnětí věci zákonnému soudci, neboť ve věci bude i nadále rozhodovat místně příslušný soud jednoho z žalovaných.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu