Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Čičváka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023, č. j. 30 Cdo 3709/2023-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 39 Co 133/2023-89, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2023, č. j. 76 C 109/2022-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení. Nemajetková újma podle stěžovatele vznikla během řízení o jeho dvou přestupcích. Řízení bylo zahájeno dne 27. 2. 2019, Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 26. 4. 2019 stěžovateli uložil pokutu 100 000 Kč, neboť stěžovatel jednak v rozporu s § 21 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provozoval taxislužbu vozidlem, které není vozidlem taxislužby, jednak nezajistil, aby ve vozidle byl při jeho provozu doklad o oprávnění k podnikání. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 26. 1. 2022 pokutu snížilo na částku 90 000 Kč, neboť druhý z projednávaných přestupků se v průběhu odvolacího řízení promlčel a řízení o něm proto ministerstvo zastavilo.
3. Stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice nárok ve výši 200 000 Kč na zaplacení nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to z důvodu nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky správního řízení). Vedlejší účastnice vyjádřením ze dne 18. 7. 2022 konstatovala, že správní řízení vskutku bylo nepřiměřeně dlouhé, za přiměřené zadostiučinění však považovala již samotné konstatování porušení práva.
4. Protože stěžovatel neuspěl s peněžitým nárokem, podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem žalobu zamítl, Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Stěžovatel neuspěl ani s dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud mj. zopakoval, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu nalézacího a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z nepřiměřené délky správního řízení stěžovateli nemajetková újma vznikla, ostatně porušení práva konstatovala vedlejší účastnice mimosoudně. V daném případě však postačilo konstatování porušení práva. Nejvyšší soud upozornil, že nic z toho, co oba soudy uvedly, není v rozporu s ustálenou judikaturou. Zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy.
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel kritizuje obecné soudy za to, že ignorovaly judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tuto judikaturu (respektive její obecné pasáže) na mnoha stranách ústavní stížnosti cituje. Kritizuje též judikaturu Nejvyššího soudu za nejednotnost a upozorňuje na rozhodnutí, ve kterých rozhodl Nejvyšší soud jinak než v této věci. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud neposoudil jeho věc individuálně, ale naopak paušálně. Soudy ani neprokázaly, že by snad za něj pokutu uhradila třetí osoba. Rozhodování soudů je dle něj založeno na kolektivní vině všech řidičů UBER. Vedlejší účastnice v průběhu soudního řízení navíc ukázala, že konstatování porušení práva nemyslela vážně. V ústavní stížnosti stěžovatel dále kritizuje nezákonné dokazování.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Valná část ústavní stížnosti je jen přehledem obecných citací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, které však stěžovatel nijak nespojuje s nynější věcí. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadených rozhodnutí obecných soudů.
8. Klíčovou argumentací stěžovatele je teze, že za průtahy v přestupkovém řízení nepostačí konstatování porušení práva (což učinila vedlejší účastnice ještě před zahájením soudního řízení), ale toto porušení je třeba kompenzovat finančně. Velkou většinu námitek, které snáší stěžovatel, však lze zodpovědět odkazem na nedávný nález ze dne 28. 2. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
, který se týká skutkově velmi podobné věci.
9. Ústavní soud proto shrnuje, že za nesprávný úřední postup je třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Lze předpokládat, že nepřiměřená délka řízení vede k nemajetkové újmě účastníka, spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení, k jejíž kompenzaci má sloužit přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (
IV. ÚS 2699/23
, bod 16 a judikatura tam uvedená). V tomto lze dát stěžovateli za pravdu.
10. Co se týče stěžovatelovy argumentace, že délku řízení nezohlednily správní orgány ve výši trestu, s tím již souhlasit nelze. Jak Ústavní soud vysvětlil, odčinění nemajetkové újmy přímo v trestním řízení nástroji trestního práva je privilegovanou formou satisfakce (ať již snížením trestu nebo dokonce zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení). U zmírnění trestu se požaduje, aby bylo měřitelné a výslovné. Je-li řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti z důvodu promlčení, trest není zmírněn, ale není ukládán vůbec. Je to právě přestupkové řízení, kde jsou promlčecí doby nastaveny tak, že v případě průtahů nezřídka dojde k zániku odpovědnosti za přestupek (
IV. ÚS 2699/23
, bod 21 a judikatura tam uvedená). Tak se stalo i v tomto případě, proto také bylo řízení o jednom z přestupků zastaveno a trest byl snížen o 10 000 Kč. V tomto ohledu byl stěžovatel dílem kompenzován za průtahy již v samotném přestupkovém řízení.
11. Není proto neústavní závěr obecných soudů, podle něhož v této věci postačilo konstatovat porušení práva. Tuto satisfakci poskytla vedlejší účastnice ještě před zahájením soudního řízení. Lze připomenout závěry Ústavního soudu, který v podobné věci upozornil na sériovost a stereotypnost kompenzačních sporů vedených různými řidiči platformy UBER. Řidiče zastupuje stále stejný advokát, jehož podání k Ústavnímu soudu jsou přitom zvoleným stylem na samé hranici slučitelnosti s profesní etikou advokáta (
IV. ÚS 2699/23
, bod 34).
12. Nelze ani souhlasit s tím, že snad vedlejší účastnice svým procesním postupem během soudního řízení zpochybnila či popřela úkon, kterým konstatovala porušení práva. Výklad stěžovatele by totiž vzal vedlejší účastnici jakékoli rozumné možnosti bránit svou pozici v soudním řízení.
13. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil důvody, proč nyní rozhodl odlišně než v některých věcech, na které stěžovatel v dovolání poukázal (stručně řečeno, pokud Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v podobné věci, důvodem byly zásadní vady při zjišťování skutkového stavu; tyto závěry nelze přenášet do poměrů věcí jiných; Ústavní soud doplňuje, že podobně tomu bylo i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023 č. j. 30 Cdo 3037/2023-150, na který odkazuje stěžovatel).
14. Konečně lze upozornit, že argumentaci údajným nezákonným dokazováním bankovními přípisy, které prý narušuje bankovní tajemství a mlčenlivost advokáta, převzal stěžovatel asi z nějaké jiné věci. V nynějším případě těmito listinami obecné soudy vůbec nedokazovaly (v bodě 24 rozsudku obvodní soud uvádí, že původem prostředků, z nichž byla placena pokuta, se vůbec nezabýval).
15. Ústavní soud proto žádné porušení ústavně chráněných práv stěžovatele neshledal. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu