30 Cdo 3037/2023-150
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce
N. K. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se
sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C
276/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.
3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, potvrzen v části jeho výroku I o zamítnutí
žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo
konstatováno porušení práva, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v
tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
15. 3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a zároveň
rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se
zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u
Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1757023/2016 ODA-TAX (dále
jen „posuzované řízení“).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem řízení
popsaného výše, přičemž oznámení o zahájení tohoto řízení bylo žalobci doručeno
dne 9. 1. 2017. Předmětem řízení bylo podezření ze spáchání správního deliktu
podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě. V posuzovaném řízení rozhodl v prvním stupni Magistrát hlavního města
Prahy dne 10. 3. 2017 tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání řešeného
deliktu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 99 000 Kč a povinnost k náhradě
nákladů správního řízení. Žalobce proti vydanému rozhodnutí uplatnil odvolání,
na jehož základě ve věci rozhodovalo Ministerstvo dopravy, jež ke dni 28. 6.
2017 napadené rozhodnutí potvrdilo a podané odvolání zamítlo. Proti tomuto
rozhodnutí dále žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který
o věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 8 A 115/2017-48, jímž
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu
řízení. Ministerstvo dopravy poté o věci znovu rozhodlo dne 2. 3. 2021 tak, že
napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnilo pouze co do výše
uložené pokuty (ta byla snížena na částku 63 000 Kč), ve zbytku bylo napadené
prvostupňové rozhodnutí potvrzeno; právní moci nabylo citované rozhodnutí k
témuž dni 2. 3. 2021. Dále soud prvního stupně zjistil, že ke dni 20. 9. 2016
žalobce složil u Magistrátu hlavního města Prahy kauci ve výši 100 000 Kč,
následně žádal o její snížení a výsledný přeplatek (po započtení úhrady na
pravomocně uloženou pokutu) byl vrácen na účet právního zástupce žalobce. Soud
prvního stupně také vyšel ze zjištění, že od roku 2014 došlo k nárůstu množství
provedených kontrol řidičů taxislužby, jakož i nárůstu zjištěných porušení
zákona a navazujících správních řízení a rozhodnutí. Žalobce svůj nyní
projednávaný nárok uplatnil dne 12. 6. 2020, žalovaná jej však odmítla plnit, a
to svým sdělením ze dne 8. 2. 2021.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního
stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná.
Přestože na daný případ dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž v předmětném správním řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícímu
v jeho nepřiměřené délce, soud prvního stupně neměl za zjištěnou relevantní
nemajetkovou újmu, která by odtud žalobci mohla vzniknout. Především připomněl,
že žalobce byl pachatelem správního deliktu, čímž se sám uvedl do situace, kdy
musel předpokládat, že proti němu bude příslušné řízení vedeno a bude mu
uložena sankce, čímž do svého života vlastním protiprávním jednáním vnesl
významnou nejistotu. Ve vztahu k uložené pokutě soud prvního stupně
konstatoval, že v řadě obdobných případů byla hrazena z účtu právního zástupce
žalobce (zastupujícího též významné množství dalších řidičů spolupracujících se
stejnou společností U. B. V.), nepravděpodobným pak shledal tvrzení žalobce o
nutnosti vypůjčit si na zaplacení pokuty; naopak se žalobce mohl spolehnout na
to, že pokuta bude za něj jmenovanou společností uhrazena. Z tohoto pohledu pak
významně klesá rovněž význam samotného správního řízení pro žalobce, neboť
samotná pokuta neměla potenciál do jeho sféry reálně zasáhnout a v jiných
oblastech (zejména možnostech dalšího podnikání) žalobce omezen nijak nebyl.
Výše uložené pokuty přitom byla známa již v samém úvodu posuzovaného řízení a
nemohla být navýšena, ohledně možností úspěchu v řízení si pak žalobce musel
být vědom toho, jak byla použitá obranná argumentace hodnocena v jiných
obdobných řízeních (v nichž vystupoval totožný právní zástupce). Význam
posuzovaného řízení pro žalobce proto soud prvního stupně hodnotil jako v
podstatě „nicotný“. Podanou žalobu soud prvního stupně z uvedených důvodů v
celém rozsahu zamítl.
5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako
soud odvolací, který v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně v jeho výroku o věci samé částečně změnil tak, že se konstatuje, že
celková délka řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, odbor správních agend,
zahájeného oznámením o zahájení správního řízení, doručeným žalobci dne 9. 1.
2017, a skončeného vydáním rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor veřejné
dopravy, ze dne 2. 3. 2021, č. j. 48/2017-190-TAXI/16, představuje porušení
práva žalobce jakožto účastníka tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené
době, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně
správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Přisvědčil
dále jeho úvahám týkajícím se průběhu posuzovaného řízení, odchylně však
nahlížel na otázku vzniku nemajetkové újmy a s tím spojenou formu
zadostiučinění.
7. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že
posuzované řízení, trvající 4 roky a 1,5 měsíce, včetně nedůvodného průtahu
před správním soudem v trvání 2 let a téměř 11 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé,
a lze tak konstatovat naplnění podmínky nesprávného úředního postupu podle § 13
odst. 1 OdpŠk. V návaznosti na to poté uvedl, že nemajetková újma se v této
věci předpokládá a její vznik není bez dalšího závislý na výsledku řízení.
Přitom platí, že dokud řízení probíhá, nelze až na výjimky předvídat jeho
konečný výsledek. To platí i v daném případě, kdy sice žalobce coby pachatel
správního deliktu mohl očekávat postih, nikoli však konkrétní podobu či výši
sankce. Dovolací soud také podotkl, že se nelze omezit na konstatování toho, že
žalobce se mohl spolehnout na to, že uloženou pokutu za něj uhradí společnost
U. B. V., neboť v daném případě nebyl takový postup konkrétně zjištěn (pokuta
byla hrazena z kauce složené žalobcem v hotovosti). Všechny tyto aspekty věci
nedovolují žalobu zamítnout, ale je třeba zabývat se otázkou formy přiměřeného
zadostiučinění. Celková délka řízení dle posouzení odvolacího soudu sice byla
nepřiměřená, nebyla však pro procesní složitost věci zvlášť excesivní, postup
orgánů byl až na jeden zjištěný, avšak významný, průtah plynulý, postup žalobce
v řízení standardní. V projednávané věci je postačující formou zadostiučinění
samotné konstatování porušení práva, neboť újma vzniklá na straně žalobce byla
pouze minimální. Posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud vysvětlil
tak, že po celou dobu nečinnosti Městského soudu v Praze se žalobce o dané
řízení nijak konkrétně nezajímal a nevyužil ani dostupné prostředky nápravy,
žalobci hrozila reálně pouze pokuta, jež byla od okamžiku prvního rozhodnutí
limitována částkou 99 000 Kč (a tedy již neměla potenciál do dalšího života
žalobce výrazněji zasáhnout), jiná sankce žalobci uložena nebyla, újma na
straně žalobce pak byla významně snižována právě i tím, že žalobce je
pravomocně postižený pachatel správního deliktu. Na základě výše popsaných úvah
poté sám konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku správního
řízení (ve formulaci zmíněné již výše).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku I, kterým
byl zamítnut návrh na přiznání finančního zadostiučinění, včasným dovoláním,
které, ohledně jeho rozsahu, omezil jen co do nepřiznané částky 100 000 Kč s
příslušenstvím.
9. V dovolání žalobce bylo namítáno, že odvolací soud se při řešení
hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené
rozhodnutí je vybudováno na nesprávném právním posouzení věci, přičemž
přípustnost dovolání byla žalobcem spojována s tím, že odvolací soud se jednak
odchýlil od ustálené judikatury, jednak řešil otázku, která v judikatuře
Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. Jelikož žalobce v úvodu svého
mimořádného opravného prostředku specifikoval alternativně namítané důvody
přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud na jejich existenci mohl usoudit jen z
toho, jak byl ten který důvod vymezen k jednotlivým dovolatelem předestřeným
10. Napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu se základními principy
právního státu, tedy z důvodu jeho údajné protiústavnosti, když podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, jakákoliv námitka,
jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je
uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního
řádu.
11. Další výhrada žalobce se koncentrovala k tomu, že odvolacím soudem,
jakož i soudem prvního stupně, byla nesprávně stanovena celková délka
posuzovaného řízení. Závěr o tom, že celková délka řízení je 4 roky a 1,5
měsíce, je vadný, neboť soudy nezapočítaly do celkové délky řízení dobu, po níž
probíhalo (předcházelo) kontrolní řízení, v rámci kterého složil peněžní kauci.
Napadené rozhodnutí je tak podle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, pod sp. zn. 30 Cdo 283/2023.
12. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že zvolil nepříhodnou formu
odškodnění zjištěné nemajetkové újmy. Odvolacím soudem poskytnutá forma
odškodnění (konstatování porušení práva) je nedostatečná a odvolací soud svým
postupem porušil základní zásady odškodňování nepřiměřených délek řízení. V
řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by byly schopny vyvrátit presumpci
standardního významu věci – tedy nenastaly podmínky pro závěr, že postačuje
jako přiměřené zadostiučinění nepeněžitá forma odškodnění. V tomto ohledu je
napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023,
sp. zn. 30 Cdo 1644/2023. Samotná podstata správního řízení, ve kterém je
projednáván přestupek, je věc důležitá pro účastníka takového řízení.
Přestupkové řízení je totiž řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy,
což vyplývá jak ze všeobecně známé judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“), např. věc Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost
č. 26138/95, nebo věc Kadubec proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č.
27061/95. Stejně se k věci staví Ústavní soud např. v nálezu ze dne 17. 1.
2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. Obecně dále dovolatel zdůrazňuje, že samotné
konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí
například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním
chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze
nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně
zasáhnout psychickou sféru žalobce. Judikatorní odklon odvolacího soudu je
třeba kriticky hodnotit v kontextu s odchýlením se od rozhodnutí dovolacího
soudu, která naopak vycházejí z presumpce nemajetkové újmy za průtahy v řízení,
kdy se jedná o silnou domněnku a relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení
se neposkytuje jen výjimečně. Žalobce odkazoval na úvahy obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, anebo v nálezu
ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, odkazoval dále i na
další podrobněji označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti
dovolatel předkládal úvahu o tom, že je-li primárním řízením, ve kterém má být
pachatel (přestupku či trestného činu) odškodněn za nepřiměřeně dlouhé řízení
snížením peněžitého trestu, přestupkové/trestní řízení, pak není logické, aby
forma konstatování porušení práva byla postavena na stejnou úroveň jako snížení
trestu, což je ve své podstatě peněžitá forma odškodnění. Dovolatel úvahu
rozvedl také v tom směru, že si nemohl být vědom výsledku řízení, mezi
prvoinstančním rozhodnutím a rozhodnutím odvolacího orgánu byl rozdíl v uložené
pokutě 36 000 Kč, a výsledek řízení je dán až výsledným rozhodnutím. Pokud by
dovolatel byl v jistotě ohledně výsledku řízení, jistě by nepodával správní
žalobu (navíc úspěšně).
13. V závěru podaného dovolání vznesl žalobce námitku, že napadené
rozhodnutí je extrémně překvapivé a jeho konstrukce popírá zcela bazální logiku
a tím i spravedlnost a zároveň je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními,
potud odkazuje na blíže označenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k
tzv. extrémním rozporům mezi výsledky dokazování a jejich hodnocením.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Pokud žalobce hned v úvodu (a také v závěru) dovolání uvedl, že
dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do
ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím
odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv
dovolatele představovat relevantní dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- t. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i
u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně
rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný
předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o.
s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného
zásahu do základních práv žalobce u každého následujícího (výše uvedeného)
dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v
souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této další
části jako vadné (neúplné).
22. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je. Při řešení
otázky promítnutí zjištěného významu posuzovaného řízení pro žalobce do úvahy o
formě zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a při řešení otázky
zohlednění doby kontrolního řízení (konkrétně doby od složení kauce do zahájení
správního řízení) do celkové délky řízení se totiž odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
24. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou formy přiznaného odškodnění
ve vztahu k významu řízení pro žalobce.
25. Podle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
(odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu
nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se
nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)
složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,
a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu
řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného
zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za
postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech
posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
27. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené
době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za
zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu
řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel
svým jednáním na délce řízení, a jestliže po celkovém zhodnocení všech
zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně
zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“, obdobně možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, či
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
28. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro
něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly a
jejich existence se z napadeného rozsudku přesvědčivě nepodává. Odvolací soud
na jednu stranu dovodil, že postup žalobce v řízení byl standardní, na druhou
stranu určenou formu zadostiučinění zdůvodnil pro žalobce nepříznivým výsledkem
správního řízení a tím, že zásah do nemajetkové sféry žalobce byl minimální,
neboť se o řízení v době nečinnosti (téměř tříletého průtahu) Městského soudu v
Praze nezajímal. Úvaha odvolacího soudu, že uložená pokuta byla od prvního
rozhodnutí ve věci limitována částkou 99 000 Kč, a tedy již neměla potenciál do
dalšího života žalobce výrazněji zasáhnout, taktéž sama o sobě neodůvodňuje
dostatečnost odškodnění ve formě konstatování porušení práva, a to kvůli
žalobcově nejistotě ohledně budoucího osudu jím složené a ne zcela zanedbatelné
kauce (kterou, jak v této věci uvedl odvolací soud, složil žalobce v hotovosti,
a nemohl se spolehnout na to, že za něj pokutu zaplatí společnost U. B. V.,
čímž se tak projednávaná věc odlišuje od soudy rozhodovaných věcí jiných řidičů
spolupracujících s platformou U.). Z napadeného rozsudku pak prozatím nevyplývá
ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno uznat za
postačující zadostiučinění konstatování porušení práva. Řečeno jinak: odvolací
soud, který měl za to, že po celou dobu posuzovaného řízení byla pro žalobce v
sázce nikoliv zanedbatelná částka 100 000 Kč postupoval při stanovení formy
zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva stejně jako ve věcech
jiných poškozených, kterým bylo rovněž přiznáno pouze konstatování porušení
práva, ale ve vztahu k nimž tu byla skutkově zcela odlišná situace, totiž, že
kauci (pokutu) [na rozdíl od nynějšího žalobce] nehradili jednotliví poškození,
nýbrž za ně tak činil U. prostřednictvím jím zvoleného zástupce.
29. Ve vztahu k posouzení konstatování porušení práva jako postačujícího
zadostiučinění za nemajetkovou újmu je proto právní posouzení ze strany
odvolacího soudu nesprávné.
30. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou určení celkové délky
posuzovaného řízení s přihlédnutím k době, kdy probíhalo kontrolní řízení.
31. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu (dále jen
„kontrolní řád“) tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů
územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob,
pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „kontrolní
orgán“), při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních
samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a fyzických osob (dále jen
„kontrolovaná osoba“).
32. Podle § 2 kontrolního řádu kontrolní orgán při kontrole zjišťuje,
jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních
předpisů nebo které jí byly uloženy na základě těchto předpisů.
33. Podle § 35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,
orgány Policie České republiky nebo osoby pověřené výkonem státního odborného
dozoru jsou při provádění kontroly a státního odborného dozoru podle tohoto
zákona oprávněny vybírat kauci v rozmezí od 5 000 Kč do 100 000 Kč od dopravce,
který je podezřelý ze spáchání přestupku podle tohoto zákona nebo kontrolního
řádu, nebo od fyzické osoby podezřelé ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1
písm. a), je-li důvodné podezření, že se budou vyhýbat řízení o přestupku nebo
že by případné vymáhání uložené pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady,
popřípadě nebylo vůbec možné. Při stanovení výše kauce se přihlíží k
závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a rozsahu způsobené
škody.
34. Nejvyšší správní soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že výkon
kontrolní činnosti není správním řízením, neboť nevede k přijetí rozhodnutí ve
smyslu § 9 správního řádu, jedná se však o formalizovaný proces vymezený časem,
místem a předmětem kontroly směřující vůči konkrétnímu subjektu, jehož
výsledkem je dle § 12 kontrolního řádu protokol o kontrole (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 2 As 418/2017).
K obdobnému závěru dospěla též odborná literatura, v níž se uvádí, že zatímco v
případě správního řízení jde primárně o ukládání povinností, v rámci kontroly k
žádnému ukládání povinností nedochází, pouze je ověřováno, zda jsou uložené
povinnosti plněny. V řadě případů pak na kontrolou zjištěný stav věci navazuje
správní řízení, v jehož rámci dochází k ukládání povinností, ať už
spočívajících v opatření k nápravě, nebo odstranění závadného stavu či
sankcích. Zde se však již nejedná o procesní součást kontroly, nýbrž o řízení
na ni navazující, zpravidla správní řízení, a proto ukládání opatření k nápravě
nebo sankcí není již kontrolou ve smyslu kontrolního řádu (viz DVORSKÁ, O.
Kontrolní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, komentář k § 2).
35. I Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo
283/2023, na nějž žalobce odkazuje ve svém dovolání, uvedl, že postup
kontrolních orgánů podle kontrolního řádu nelze bez dalšího považovat za
součást správního řízení. Předmět kontroly prováděné podle kontrolního řádu i
její zaměření, jež tkví ve zjišťování, zda a jak kontrolovaná osoba plní
povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů (v daném případě ze
zákona č. 111/1994 Sb.), a to aniž by v rámci této kontroly mohlo být též
rozhodnuto o nápravných či sankčních povinnostech této osoby, stejně jako
skutečnost, že teprve výsledek této kontroly (vtělený do kontrolního protokolu)
byl určující pro závěr, zda po jejím skončení vůbec bude nějaké správní řízení
následovat a pokud ano, co bude jeho předmětem, neodůvodňují závěr, že
kontrolovaná osoba již v době provádění této kontroly trpí nejistotou o tom,
jak následující správní řízení (bude-li vůbec zahájeno) dopadne. A právě
existence této nejistoty účastníka řízení je tím, s čím ustálená judikatura
Nejvyššího soudu spojuje vznik odškodnitelné nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým
řízením je totiž kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován;
odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním
souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. Stanovisko a dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Počátek
posuzovaného správního řízení, z něhož je třeba vyjít při stanovení celkové
doby trvání tohoto řízení, která je rozhodná pro zjištění, zda došlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009), je tedy namístě vztáhnout až k okamžiku vlastního zahájení tohoto
řízení, odkdy mohl jeho účastník zmíněnou nejistotu začít skutečně důvodně
pociťovat, nikoliv (bez dalšího) již od okamžiku zahájení jemu předcházející
kontroly podle kontrolního řádu.
36. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo
243/2015, nicméně dovodil, že rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z
hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce
řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být
odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení.
Při určování rozhodného počátku řízení je proto nutno mít na zřeteli, kdy dané
řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně
jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení ESLP stanoví rozhodný
počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na
základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek
ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku, stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003,
bod 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o
zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o
existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy
by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení
nepřiměřeně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže
takové řízení trvá a účastník je takto vnímá.
37. Tuto úvahu Nejvyšší soud dále rozvedl ve výše zmíněném rozsudku ze
dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, když dovodil, že postup podle § 35c
odst. 1 zákona o silniční dopravě odůvodňuje možnost výjimečného stanovení
počátku délky posuzovaného řízení před okamžik, kdy dle procesních předpisů
došlo k jeho zahájení. Vztaženo na nyní projednávanou věc, od okamžiku, v němž
žalobce zaplatil kauci ve výši 100 000 Kč, která mu byla vyměřena v rámci
kontrolního řízení v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím
správním řízením, lze totiž připustit vznik jeho nejistoty vyvěrající z jemu
neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné
správní řízení bylo poté skutečně k tomu příslušným správním orgánem zahájeno
(což žalobce sám nemohl jakkoliv ovlivnit), mohl být vyjasněn právě až ve
spojitosti s výsledkem tohoto řízení.
38. Odvolací soud však k této skutečnosti při svém rozhodování
nepřihlédl, pročež je i v tomto ohledu jeho právní posouzení v rozporu s výše
vyloženou judikaturou Nejvyššího soudu.
39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci
existenci takových vad neshledal.
40. Nejvyšší soud proto ze všech popsaných důvodů rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v
závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
41. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu