30 Cdo 911/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně ANMA, spol. s r. o., IČ 43001475, se sídlem v Praze 3, náměstí
Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem
se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 275/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 282/2016-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co
282/2016-42, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku
nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm
173/2007 (dále též „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 31. 3. 2016, č. j. 18 C 275/2015-26, konstatoval, že ve věci vedené
Městským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 173/2007 došlo k porušení práva
žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl
žalobu se žádostí, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 100 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15.
9. 2016, č. j. 25 Co 282/2016-42 (dále též „napadený rozsudek“), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně. Po zahájení posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky
416 330 Kč z titulu náhrady škody, dne 31. 7. 2007 a po podání odporu proti
vydanému platebnímu rozkazu byla věc dne 14. 2. 2008 předložena Vrchnímu soudu
v Praze k posouzení věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 7. 4. 2008 Vrchní soud
v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou
příslušné krajské soudy. Dne 23. 1. 2009 nařídil soud prvního stupně jednání na
den 19. 5. 2009, další jednání se konalo dne 11. 8. 2009. Při tomto jednání byl
vyhlášen rozsudek, proti kterému podala žalobkyně odvolání. Věc byla předložena
Vrchnímu soudu v Praze dne 12. 11. 2009 a odvoláním napadený rozsudek byl tímto
soudem potvrzen rozsudkem ze dne 14. 9. 2010. Na základě dovolání podaného
žalobkyní a předloženého Nejvyššímu soudu dne 25. 3. 2011 byl rozsudek Vrchního
soudu v Praze (a též rozsudek Městského soudu v Praze) zrušen rozsudkem
dovolacího soudu ze dne 25. 4. 2013. Další jednání se konalo u Městského soudu
v Praze dne 22. 10. 2013, při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým byla
žaloba zamítnuta. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které bylo
předloženo Vrchnímu soudu v Praze dne 14. 1. 2014, dne 24. 9. 2014 se konalo u
tohoto soudu jednání, při kterém byl vyhlášen potvrzující rozsudek. Dne 30. 11.
2014 podala žalobkyně dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, toto
dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 19. 6. 2015.
Posuzované řízení tedy trvalo osm let, během nichž se konalo celkem pět jednání
(z toho celkem tři jednání před Městským soudem v Praze, kdy při dvou jednáních
byly k důkazu provedeny toliko listiny a při jednom jednání byl kromě
listinných důkazů též proveden důkaz výslechem jednoho svědka, a dvě jednání
před Vrchním soudem v Praze, při nichž důkazy prováděny nebyly).
5. Soud odvolací shledal správným závěr soudu prvního stupně, že
přiměřeným (postačujícím) zadostiučiněním pro žalobkyni za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení je konstatování porušení práva. Uznal, že z hlediska
významu řízení pro žalobkyni šlo o „standardní záležitost“, že z procesního
hlediska bylo řízení „nikoli banální“ s ohledem na rozsah nutného dokazování,
že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a že v odškodňovacím
řízení nelze posuzovat kvalitu a správnost rozhodnutí vydaných v posuzovaném
řízení. Zadostiučinění v penězích se poskytuje subsidiárně v případě, že
konstatování porušení práva není dostatečné, přičemž tato forma zadostiučinění
není neznámá ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež odůvodnila
následovně: Přestože odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal
posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, naznal, že postačí jako
zadostiučinění žalobkyni za způsobenou nemajetkovou újmu toliko konstatování
porušení práva. Tento závěr je v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), podle něhož (podle judikatury, na niž Stanovisko odkazuje)
je pouhé konstatování porušení práva postačujícím zadostiučiněním v případech,
kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním
stěžovatele, popř. šlo o trestně stíhanou osobu, která se opakovaně
nedostavovala bez omluvy k výslechům, došlo jen k mírnému překročení přiměřené
délky řízení a šlo o osobu několikrát soudně trestanou. Jindy je konstatování
porušení práva shledáno jako dostatečné zadostiučinění v případě, kdy je
nepřiměřená délka řízení kompenzována jiným způsobem, např. mírnějším trestem.
V posuzovaném řízení o žádnou ze zmíněných variant ovšem nešlo, žalobkyně nic
nemařila, příslušné soudy nebyly po řadu let schopny správně rozhodnout.
7. Závěr odvolacího soudu, že délka posuzovaného řízení je za samou
hranicí přiměřenosti, je v rozporu s bodem VI. Stanoviska, podle něhož, dle
přesvědčení žalobkyně, každé řízení logicky nějakou dobu trvá, takže buď se za
první rok nepřiznává nic, nebo za prvé dva roky pouze polovina částky, která je
v zásadě 15 000 – 20 000 Kč, vše ostatní je řízení nepřiměřené a přesně v
intencích metodické poučky žalované může být základní sazba modifikována dle
zde nastíněných kritérií.
8. Žalobkyně navrhuje změnu popřípadě zrušení napadeného rozsudku.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a contrario), dále jen „o. s.
ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (za jakých okolností je postačujícím
zadostiučiněním konstatování porušení práva), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené ve
Stanovisku.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
16. Platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato
podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci
splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení
práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné okolnosti judikaturou Nejvyššího
soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozené, jak je dále vysvětleno.
17. Pod bodem V. Stanoviska je mimo jiné uvedeno, že
- Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V
tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě
konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy,
byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).
- Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v
judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu
čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin
proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č.
44978/98, kde „Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z
důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto
podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl,
bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.“).
- Za správný lze v tomto ohledu považovat například rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 28 Co 371/2008 – 53, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2008, č. j. 10 C 115/2007 – 29.
Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, že v daném
případě bylo přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva na
přiměřenou délku řízení. (§ 31a odst. 2 zákona). Soud prvního stupně vycházel z
toho, že trestní řízení vedené proti žalobci pro pokus trestného činu ublížení
na zdraví a pro trestný čin výtržnictví bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak žalobce
se opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů
činných v trestním řízení, a byl na něj dokonce vydán příkaz k zadržení. V
uvedeném trestním řízení navíc došlo jen k mírnému překročení přiměřené doby
řízení a toto řízení nemělo pro žalobce velký význam, neboť žalobce byl osobou
v minulosti již několikráte soudně trestanou a v době řízení byl posléze ve
výkonu trestu. Vzhledem k výše uvedenému soudy dovodily, že doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, a proto se přiměřeným
jeví zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva.
18. K předestřeným závěrům Stanoviska se následně přihlásil Nejvyšší
soud také v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 158/2010, nebo v
usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013.
19. Lze tedy jen zopakovat, že samotné konstatování porušení práva na
vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk
postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména
tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se
poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení.
20. Na tom ničeho nemění ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, kterého se v napadeném rozsudku odvolací soud
dovolává. V tomto usnesení je totiž sice (obecně) vysloveno, že konstatování
porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou § 31a
odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat, avšak to
nevylučuje zmíněné závěry Stanoviska (a následných rozhodnutí Nejvyššího
soudu), podle nichž je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení
vhodným (postačujícím) zadostiučiněním jen za určitých specifických okolností
provázejících takové nepřiměřeně dlouhé řízení. Ostatně ve věci, v níž bylo
nyní označené usnesení Nejvyššího soudu vydáno, byly právě tyto specifické
okolnosti shledány, neboť celková délka řízení byla výrazně ovlivněna jednáním
žalobkyně (nespolupráce s ustanovenými zástupci, podávání opravných prostředků
do všech procesních rozhodnutí včetně subjektivně nepřípustných opravných
prostředků, účelové a obstrukční kroky apod.).
21. V projednávané věci ovšem žádné takové judikaturou dovozené
okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování
porušení práva na přiměřenou délku řízení (na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené době) za postačující, shledány nebyly, respektive jejich existence se
z napadeného rozsudku nijak nepodává. Podle odůvodnění napadeného rozsudku se
žalobkyně na (nepřiměřené) délce posuzovaného řízení nijak nepodílela (není
shledáno, že by k této délce řízení jakkoli přispěla). Výslovně pak je v
napadeném rozsudku uvedeno, že předmět řízení byl pro žalobkyni „standardně“
významný, čímž měl odvolací soud zřejmě na mysli, že věc řešená v posuzovaném
řízení byla pro žalobkyni průměrně významná. Z napadeného rozsudku pak
nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno
uznat za postačující zadostiučinění konstatování porušení práva.
22. Žalobkyní v dovolání namítaný argument, že délka posuzovaného řízení
je za samou hranicí přiměřenosti, je závěrem toliko soudu prvního stupně, na
který odvolací soud v napadeném rozsudku neodkazuje. Tato námitka žalobkyně se
tedy týká otázky, na jejímž vyřešení napadený rozsudek nezávisí (odvolací soud
na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil). Proto se dovolací soud touto
námitkou nezabývá a jen připomíná, že není správná domněnka žalobkyně, podle
níž jsou nepřiměřeně dlouhá ta řízení, která trvají déle než dva roky. Tak tomu
samozřejmě není a nic takového neplyne ani ze Stanoviska, jak to žalobkyně
prosazuje.
VI. Závěr
23. Odvolací soud při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění
nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry, čímž se zároveň odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž
nesprávný, a proto jej dovolací soud (včetně navazujícího výroku II o náhradě
nákladů řízení) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.
24. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
26. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu