30 Cdo 1644/2023-146
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní
věci žalobkyně J. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2021, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co
410/2021-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110,
se ve výroku I, pokud jím byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím
potvrzen ve výroku I rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2021,
č. j. 45 C 38/2021-84, a dále ve výroku I a II v rozsahu, jimiž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 27 C
113/2019 (dále jen “posuzované řízení”).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, „která bude
specifikována v písemném vyhotovení tohoto rozsudku“ (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) napadeným rozsudkem
ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 14 342 Kč (výrok I rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil
následující závěr o skutkovém stavu věci. Posuzované řízení bylo zahájeno u
Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19. 12. 2016 (poté, co žalobkyně uplatnila
nárok u žalované dne 10. 3. 2016). Usnesením ze dne 1. 3. 2017 Obvodní soud pro
Prahu 6 vyslovil svou místní nepřípustnost a rozhodl o postoupení věci.
Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 13. 7. 2017
dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu dne 12. 9. 2019,
když podané dovolání zamítl. V dalším řízení, nyní vedeném před Obvodním soudem
pro Prahu 2, soud prvního stupně vydal dne 23. 7. 2020 rozsudek, kterým žalobu
zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a v rámci odvolacího
řízení také namítla podjatost soudců odvolacího soudu. Věc byla následně
přikázána jiným soudcům. Dne 27. 11. 2020 odvolací soud vyhlásil rozsudek,
kterým částečně změnil prvostupňový rozsudek, jinak jej potvrdil. Dne 7. 1.
2021 proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, o kterém v době
rozhodování soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto.
5. Po právní stránce soud prvního stupně zkoumal, zda v průběhu řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu (porušení povinnosti vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě) a zda v řízení došlo k průtahům. Shledal, že řízení doposud
trvá 5 let a 3 měsíce a v jeho průběhu došlo ke dvouletému průtahu před
dovolacím soudem, nicméně uzavřel, že ojedinělý průtah lze tolerovat, když
celková délka řízení není nepřiměřená. V tomto ohledu dospěl k závěru, že
posuzované řízení nebylo zásadně nijak složité, jeho délka však zcela odpovídá
procesní složitosti způsobené procesní aktivitou účastníků (rozhodování o
místní příslušnosti na třech stupních soudní soustavy). Soud prvního stupně
dále zhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako spíše snížený z
důvodu řetězení kompenzačních řízení. V posuzovaném řízení tak dle soudu
prvního stupně nedošlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v
přiměřené době.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně s doplněním, že v mezidobí došlo k vyhovění nároku žalobkyně ze strany
žalované co do základu, když žalovaná vzniklou újmu žalobkyně odškodnila
konstatováním porušení práva. Není tedy správný závěr soudu prvního stupně, že
délka posuzovaného řízení není nepřiměřená (posuzované řízení v době
rozhodování odvolacího soudu trvalo již 5 let a 11 měsíců – pozn. Nejvyššího
soudu). Dle odvolacího soudu není významné, že se na délce řízení zásadně
podepsal průběh jednání před Nejvyšším soudem při rozhodování o dovolání proti
rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu a na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že není důvod v projednávané věci kompenzační řízení bez dalšího
hodnotit jako řízení se sníženým významem, tento je zcela standardní.
Konstatování porušení práva je však v tomto případě odpovídajícím
zadostiučiněním vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení byla významně
ovlivněna procesním postupem žalobkyně (využívání opravných prostředků a
námitky podjatosti), a zákonitě delší dobu řízení pak nelze přičítat k tíži
žalované. Dále odvolací soud uvedl, že i přesto, že se nemajetková újma v
případě nepřiměřené délky řízení předpokládá, nelze pominout, že odvolací
námitky žalobkyně se nijak netýkají její osoby a nejistoty z výsledku řízení,
nýbrž je založeno pouze na výtkách k postupu soudu prvního stupně. Závěrem
odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně do výroku písemného
vyhotovení rozsudku převzal znění výroku o nákladech řízení z protokolu o
jednání bez vyčíslení konkrétní finanční částky, kterou uvedl až v odůvodnění
rozsudku. S ohledem na hospodárnost řízení a na skutečnost, že žalovaná v
mezidobí nárok žalobkyně uznala a žaloba byla podána důvodně (na rozdíl od
závěru soudu prvního stupně), odvolací soud neshledal důvod vracet rozsudek
soudu prvního stupně k jeho opravě a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, v níž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a
to pouze co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným
dovoláním ze dne 16. 3. 2022 (č. l. 113), které doplnila podáním ze stejného
dne (č. l. 118). V dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
8. Žalobkyně nejprve zdůraznila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je jako celek v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, neboť právní hodnocení kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. b), c) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je
nesprávné a v důsledku toho je i nesprávný závěr o formě zadostiučinění.
9. Dovolací soud se podle žalobkyně odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu při řešení otázky určení formy odškodnění. Přestože odvolací
soud shledal posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, dospěl k závěru, že
jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyni postačí toliko
konstatování porušení práva již poskytnuté žalovanou. Tento závěr je v rozporu
s ustálenou judikaturou, podle které se relutární náhrada za nepřiměřenou délku
řízení neposkytuje jen výjimečně a pouhé konstatování porušení práva je
postačujícím zadostiučiněním pouze v ojedinělých případech, kdy je újma
způsobená poškozenému zanedbatelná nebo délka řízení byla v nezanedbatelné míře
způsobena vlastním chováním stěžovatele. V posuzovaném řízení o žádnou ze
zmíněných variant ovšem nešlo.
10. Dovolatelka v dovolání dále odkazovala na body 149 až 152 rozsudku
ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č.
10092/13, a související judikaturu. Zejména z tohoto rozsudku poukazuje na
konstatování ESLP, že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku
řízení poskytovanými podle italského „Pintova zákona“ již tento soud dříve
rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat
déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky.
11. Žalobkyně je dále přesvědčena, že samotná existence kompenzačního
řízení za jiné kompenzační řízení nezpůsobuje sama o sobě nižší význam věci pro
poškozeného V dané věci ovšem neexistují objektivní podmínky, které by mohly
vést k závěru snižující význam řízení pro žalobkyni. Napadené rozhodnutí je tak
dle žalobkyně v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020.
12. Dále dovolatelka namítala, že odvolacímu soudu předložila srovnání
svého nároku s nárokem uplatněným jiným poškozeným v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 15/2020, který odvolací soud ve svém
rozsudku vůbec nezohlednil. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a na § 13 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud tudíž zasáhl do základního
práva dovolatelky, neboť porušil princip právní jistoty.
13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání.
14. V doplnění dovolání dovolatelka namítala vadu prvoinstančního řízení
spočívající v provedení listinného důkazu v rozporu s § 129 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Soud prvního stupně dle žalobkyně
nemohl zjistit a posoudit skutkový stav věci, neboť spis, kterým měl být
proveden důkaz, se v době rozhodování nacházel u dovolacího soudu.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Námitka dovolatelky ohledně posuzování přiměřenosti délky řízení
podle tzv. Pintova zákona přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť se odvolací soud od uvedené judikatury Ústavního soudu a ESLP neodchýlil.
Ve vztahu k italskému Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním
stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší
soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy,
jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání
kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
997/2015). Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický
proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců
pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou
pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení
překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními
okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn.
30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své
opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení
je v posuzovaném případě nepřiměřená.
21. Rovněž další námitka dovolatelky, že v posuzovaném řízení neexistují
podmínky pro snížení významu řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť
v nyní posuzovaném případě odvolací soud posoudil význam řízení pro žalobkyni
jako standardní. Uvedené námitky žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením
věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení principu
právní jistoty. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, která dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování
přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané
doby řízení, jež by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV.
Stanoviska popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět
jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení. Žalobkyně ve
vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení nadto v dovolání nepříhodně
poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, který se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního
stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou
délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle
Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných
kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv
žalobkyně. V této části tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
dovodit nelze.
23. Dovolání je však přípustné v otázce posouzení, za jakých okolností
je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
vyjádřené ve Stanovisku.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného
zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za
postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech
posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
28. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené
době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za
zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu
řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel
svým jednáním na délce řízení, a jestliže po celkovém zhodnocení všech
zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně
zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. Stanoviska, obdobně možno
poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, či na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
29. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro
něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly a
jejich existence se z napadeného rozsudku přesvědčivě nepodává. Odvolací soud
především dovodil, že význam předmětu řízení je pro žalobkyni standardní. Z
napadeného rozsudku pak nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost,
pro niž by bylo možno uznat za postačující zadostiučinění konstatování porušení
práva. Pokud poukazoval na množství návrhů a podání žalobkyně, pak lze
přisvědčit jeho úvahám, že i množství podání účastníků může mít negativní vliv
na délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30
Cdo 4067/2010).
30. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou
délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může
poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností
nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak
i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li OdpŠk tohoto pojmu i
ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odlišně je však třeba přistupovat k
takové aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k
prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání
poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního
úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu
sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č.
12605/02, § 67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá
žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce),
námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a
opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i
tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze
účastníkovi přičítat z hlediska jeho postupu k tíži, pokud se nejedná o
aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
31. V projednávané věci je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů
zřejmé, že některé návrhy a opravné prostředky žalobkyně byly shledány
opodstatněnými (např. námitka podjatosti soudců v odvolacím řízení). V důsledku
toho v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha o tom, zda vůbec a případně v jakém
rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně
podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk], a tak je ve prospěch žalobkyně zohlednit při stanovení odpovídající
formy, popř. i výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti
směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci
působícího naopak ve prospěch žalované.
32. Ve vztahu k posouzení konstatování porušení práva jako postačujícího
zadostiučinění za nemajetkovou újmu je proto právní posouzení ze strany
odvolacího soudu prozatím nesprávné.
33. Je-li dovolání jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu
přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným
vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného
rozhodnutí.
34. Vadu zatěžující prvoinstanční řízení spatřovala dovolatelka (v
průběhu předcházejícího řízení) ve způsobu dokazování listinnými důkazy, jak
také namítala v doplnění dovolání. I kdyby se však mělo prosadit přesvědčení
žalobkyně o tom, že dokazování listinami (obsahem procesního spisu z
posuzovaného řízení) nebylo prováděno procesně korektním způsobem, nešlo by o
vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního
stupně či odvolacího soudu. Žalobkyně totiž (současně) nebrojila proti učiněným
skutkovým zjištěním, týkajícím se průběhu posuzovaného řízení, ba naopak na
takto ustálených skutkových závěrech své odvolání a později i dovolání
vybudovala. Zmatečnostní ani jiné vady, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost přezkoumávaného rozsudku tak Nejvyššího soud neshledal.
35. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného proto napadený rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v
rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (s
ohledem na omezení předmětu dovolacího řízení žalobkyní) a v navazujícím
nákladovém výroku.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu