USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S.,
narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C
316/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
6. 2020, č. j. 53 Co 86/2020-120, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 18. 12. 2019, č. j. 31 C 316/2015-88, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
6. 2020, č. j. 53 Co 86/2020-120, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
18. 12. 2019, č. j. 31 C 316/2015-88, připustil změnu žaloby (výrok I), zamítl
žalobu o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím odvolání proti výroku I napadeného rozsudku odmítl (výrok
I rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
potvrdil, ve výroku III jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 600 Kč,
jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího
řízení ve výši 300 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v
penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2013 (dále jen „posuzované
řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale
výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení
přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §
201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu
prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční
příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené
judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby
dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud
dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Ve vztahu k námitce posouzení délky kompenzačního řízení odvolacím soudem jako
přiměřené s odkazem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) ve věci Žirovnický proti České republice se odvolací soud
neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud obecně uvedl, že
„není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z
pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Ve vztahu k
italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud
opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež
stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání
kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
997/2015). Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický
proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců
pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou
pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení
překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními
okolnostmi. Tvrdí-li dovolatel, že takto ESLP stanovil právně závazný názor na
délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se
odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u
kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní
nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z
konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Ve vztahu k dalším dovolatelem vymezeným otázkám (zvýšený význam řízení pro
žalobce z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, postup orgánu veřejné moci,
nepřiměřená délky kompenzačního řízení) dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu