30 Cdo 3706/2020-151
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce K. P. T., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 15/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 19 Co 231/2020-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 19 Co 231/2020-103,
se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 C 15/2020-73, v zamítavém výroku o věci samé
ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve
výroku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
23. 6. 2020, č. j. 19 C 15/2020-73, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobci částku 61 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývajícího
požadavku představovaného částkou 138 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok
III).
2. Takto rozhodl o požadavku znějícím na částku 200 000 Kč s
příslušenstvím, který žalobce nárokoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/2014.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z
pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho
průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2013 a jeho předmětem byl žalobcův nárok na
finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 38/2009. Žalobce svou žalobu původně podal k
Obvodnímu soudu pro Prahu 4, načež tento soud vyslovil svou místní
nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Proti tomuto
rozhodnutí žalobce brojil odvoláním, po němž následovala ústavní stížnost i
dovolání. Otázka místní příslušnosti soudu tak byla vyřešena až 27. 5. 2015,
kdy Nejvyšší soud zmíněné dovolání zamítl. Obvodní soud pro Prahu 2 o předmětné
žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 (žaloba byla zcela zamítnuta),
který k žalobcově odvolání poté Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 částečně změnil (žalobci byla přiznána částka 35
000 Kč s příslušenstvím, jinak bylo zamítnutí žaloby potvrzeno), načež Nejvyšší
soud na základě podaného dovolání rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 tento rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze proto znovu posuzoval žalobcovo odvolání proti zmíněnému
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, načež rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 tento
rozsudek opět částečně změnil (žalobci byla přiznána částka 42 500 Kč s
příslušenstvím, jinak bylo zamítnutí žaloby znovu potvrzeno). I tento rozsudek
byl poté napaden dovoláním žalobce, o němž však v době, kdy ve věci rozhodoval
soud prvního stupně, nebylo rozhodnuto, přičemž posuzované řízení tehdy trvalo
6 let a 10 měsíců. V posuzovaném řízení byla zjištěna celkem 3 období, po která
byl soud nečinný a jejichž celková délka činila 3 roky a 1 měsíc. Žalobce,
který svůj nárok na přiznání požadovaného finančního zadostiučinění u žalované
předběžně uplatnil dne 25. 7. 2019, se na délce řízení významně nepodílel,
přičemž zvýšený význam tohoto řízení ve vztahu ke své osobě netvrdil.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z
aplikace § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Žalobci
přisvědčil v názoru, že posuzované řízení bylo v okamžiku, kdy soud prvního
stupně rozhodoval, nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
úřednímu postupu soudu, a že žalovaná proto odpovídá za náhradu nemajetkové
újmy, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Tuto náhradu
lze, vzhledem ke zjištěným okolnostem, žalobci poskytnout pouze ve formě
peněžitého zadostiučinění.
5. Výši přiznaného zadostiučinění poté soud prvního stupně stanovil jako
součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dalších částek 15
000 Kč připadajících na každý další rok tohoto trvání, načež výslednou částku
87 500 Kč snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení dané rozhodováním o
otázce místní příslušnosti soudu, jež proběhlo (z procesní aktivity žalobce)
před soudy všech stupňů i před Ústavním soudem, jakož i rozhodováním o meritu
věci, do kterého byly rovněž zapojeny soudy všech stupňů, z čehož Městský soud
v Praze ve věci rozhodoval dvakrát. Za současného konstatování, že zbývající
kritéria upravená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. již žádnou další úpravu
výše finančního zadostiučinění neodůvodňují, proto soud prvního stupně tento
žalobcův nárok vyčíslil na částku 61 250 Kč s příslušenstvím, ohledně níž
žalobě vyhověl.
6. K odvolání žalobce i žalované ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná. Za správný označil také právní závěr, k němuž na
podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, a v souladu s nímž žalobci
náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení způsobena. Ke stanovení totožné výše finančního
zadostiučinění, jakou žalobci přiznal soud prvního stupně, však odvolací soud
dospěl na základě odlišné úvahy o zohlednění jednotlivých kritérií upravených v
§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Základní částku, kterou i odvolací soud
vyčíslil na 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za
každý další rok, po který toto řízení probíhalo, totiž odvolací soud nejprve
snížil o 20 %, a to pro procesní složitost řízení, načež s poukazem na postup
soudu v tomto řízení, který se vyznačoval opakovanými průtahy, tuto částku
navýšil o 10 %. Závěrem pak odvolací soud předmětnou částku snížil o dalších 20
%, což učinil s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobce, neboť se
v jeho případě jedná o „řetězení kompenzačních řízení“. Pokud žalobce v
odvolání požadoval zahrnout do celkové délky řízení, za níž mu mělo být
zadostiučinění přiznáno, také dobu, která uplynula ode dne, kdy svůj nárok
předběžně uplatnil u žalované, odvolací soud tuto jeho námitku neshledal
důvodnou, neboť žalobce uvedený požadavek v žalobě nevznesl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč s
příslušenstvím a kterou bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení,
napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné také proto, že
dovolací soud ve svém rozhodování dosud nevyřešil otázku, zda se při posuzování
přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího
řízení, jehož předmětem byla rovněž kompenzace nepřiměřené délky řízení,
použijí stejná kritéria upravená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jaká se
uplatnila v původním (předcházejícím) kompenzačním řízení, či nikoliv, a zda se
od státu vyžaduje při projednávání kompenzačních řízení zvláštní péče. Řešení,
které ve vztahu k této otázce přijal odvolací soud, pokud vyšel ze shodných
kritérií, jaká upravuje zmíněné zákonné ustanovení, je přitom nesprávné a
odporuje žalobcem označené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“). Totéž dle dovolatele platí i ve vztahu k otázce, zda se i v
případě nepřiměřené délky tohoto typu soudních řízení snižuje finanční
kompenzace za první dva roky jejich trvání o 50 %, když kompenzační řízení
(vedené na dvou stupních soudní soustavy) by dle zmíněné judikatury ESLP dobu
dvou let nemělo přesáhnout.
11. Odvolací soud se podle žalobce v napadeném rozhodnutí také odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť do celkové délky posuzovaného
kompenzačního řízení nesprávně nezahrnul dobu od uplatnění nároku na požadované
odškodnění u příslušného úřadu (maximálně však dobu 6 měsíců), byť žalobce
tento požadavek v řízení před soudem prvního stupně rovněž vznesl (v žalobě a v
podání ze dne 29. 4. 2020). Konkrétně se tak odvolací soud odchýlil od závěrů
plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4346/2013, a z rozsudků ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne
27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017.
12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované
rozsudkem ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, jehož se odvolací soud
dle názoru žalobce rovněž dopustil, dopadá též na řešení otázky (ne)zohlednění
dalšího průběhu dosud neskončeného posuzovaného řízení, který se váže k době
mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (23. 6. 2020) a rozhodnutím
odvolacího soudu (7. 10. 2020). Žalobce přitom v žalobě uvedl, že se domáhá
odškodnění za celou délku tohoto řízení.
13. Žalobce se dále domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že
soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i
požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat finanční rozpětí
odškodnění spadající do intervalu mezi 15 000 a 20 000 Kč za rok trvání řízení,
byť tyto částky byly poprvé vyčísleny již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, od jehož vydání uplynulo více než 10
let. Požaduje proto, aby tato právní otázka, kterou se již dovolací soud
zabýval ve svém usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, byla
nadále dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Podle žalobcova přesvědčení rozsudek odvolacího soudu odporuje i
závěrům vyplývajícím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1382/2014, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, pokud dospívá k
závěru o sníženém významu posuzovaného kompenzačního řízení pro žalobce, a to
aniž by tomu předcházela odpovídající procesní aktivita žalované, která by své
obecně formulované tvrzení o tomto sníženém významu též řádně prokázala. S tím
pak souvisí otázka, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena,
a totiž, zda kompenzační řízení za nepřiměřenou délku řízení je svou podstatou
řízením se sníženým významem pro poškozeného. Závěr o tom, že tomu tak není,
přitom žalobce dovozuje z jím uváděné judikatury ESLP.
15. Také při zohlednění postupu rozhodujícího orgánu jako jednoho z
kritérií upravených v§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se odvolací soud podle
žalobce od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil (konkrétně od jeho
rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017), pokud nepřihlédl též k
průtahům, ke kterým v rámci posuzovaného kompenzačního řízení došlo v dovolacím
řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 4465/2017 trvajícím 1 rok a 10 měsíců.
Napadené rozhodnutí v této části nadto odporuje závěrům plynoucím z rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze dne 31. 8.
2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a taktéž ze Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), pokud odvolací soud považoval průtahy zapříčiněné nesprávným
postupem orgánu veřejné moci za vlastní základ nároku, a při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění k nim proto nepřihlédl.
16. Konečně poslední otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud dle
žalobcova názoru od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, je otázka
proporcionality ve vztahu ke složitosti řízení. Jeho rozhodnutí totiž
nezohledňuje, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení
výrazně vyšší měrou, než složitost věci. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se
závěrem plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30
Cdo 2476/2015. Klade-li pak odvolací soud žalobci k tíži úspěšné využití
opravných prostředků, aniž by se zabýval tím, co tuto žalobcovu úspěšnost
způsobilo, odchýlil se též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 3628/2010. Nadto žalobce považuje napadený rozsudek v této části za
vnitřně rozporný.
17. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny
náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání
přípustné.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
23. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené
rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku
nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím citované části odůvodnění
uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání
neobsahuje náležitosti vyžadované výše citovaným ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho
přípustnosti.
24. Otázka, zda se pro posuzování délky kompenzačního řízení použijí
odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního, a
navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče,
nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud
totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě
neodchýlil) ustáleně konstatuje, že důvod pro takovýto závěr z judikatury ESLP
nevyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30
Cdo 901/2021). Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP
nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci
Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím
rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze
mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na
modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy
že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento
závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká
jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení
specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit
závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením
jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se
délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §
31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.
25. Ve vztahu k žalobcově námitce, že výše odškodnění by se za první dva
roky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení neměla krátit o polovinu, neboť
judikatura ESLP v těchto případech výslovně určuje lhůtu, během které nárok má
být projednán, se odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury
Nejvyššího soudu. Již ve Stanovisku Nejvyšší soud obecně uvedl, že „není možné
vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a
zákona, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla
být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
individuálního případu“. Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve
věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č.
10092/13) je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden
stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou,
nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit
nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (shodně
viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30
Cdo 901/2021).
26. Domnívá-li se žalobce, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy
bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek
přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze
Stanoviska, ani ve vztahu k této otázce dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené judikatury
dovolacího soudu taktéž neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve
Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v
usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše
základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku
inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud
vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI.
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č.
64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné
otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění
jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud nadto
nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní
jinak.
27. Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou
žalobce v dovolání rovněž poukázal, zmínil-li rozsudky ze dne 29. 8. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 2366/2017, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze dne
ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, jakož i Stanovisko, neodchýlil
ani při řešení otázky promítnutí postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném
řízení do přiznaného zadostiučinění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je
totiž patrné nejen to, že si odvolací soud byl rozdílu mezi nepřiměřenou délkou
řízení a průtahy v řízení vědom (když zjištěné průtahy v řízení hodnotil právě
v kontextu celkové doby posuzovaného řízení), ale i to, že se otázkou postupu
soudu v posuzovaném řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998
Sb. zabýval, přičemž s odkazem na zjištěné průtahy z tohoto důvodu základní
částku stanoveného zadostiučinění posléze též přiměřeně navýšil.
28. Pokud pak odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění
(která nelze v dovolacím řízení zpochybnit – viz § 241a odst. 1 o. s. ř.)
uzavřel, že celková délka zjištěných průtahů odůvodňovala navýšení základní
částky odškodnění o 10 %, žalobcův nesouhlas s tímto závěrem přípustnost jeho
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Při přezkumu výše či formy
zadostiučinění Nejvyšší soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž
výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze
dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014). Odvolací soud se nadto neodchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy
postup soudu v posuzovaném řízení nebyl extrémně nesprávným (žalobce dle
skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud,
s většinou opravných prostředků, jimiž brojil proti vydaným rozhodnutím,
neuspěl, přičemž zrušení rozsudku Městského soudu v Praze k jeho dovolání
nebylo odůvodněno závažnými procesními vadami, jakými jsou nepřezkoumatelnost
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, nýbrž bylo odůvodněno
nesprávným právním posouzením věci), není nezbytně nutné základní částku
zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat,
neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o
porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne
2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
29. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani ohledně otázky
posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup
orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru
dovolatele odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze
dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, pokud nezohlednil, že složitost
věci měla v porovnání s vadami, ke kterým v řízení došlo, na délku řízení
podstatně menší vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž plyne, že se
odvolací soud oběma těmito kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též
objasnil, jakými úvahami se při stanovení podílu obou dotčených kritérií na
výsledné částce řídil. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil ve zmíněném
rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo i v rozsudku ze
dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, se tudíž nevzepřel. Výsledek, k němuž
odvolací soud v nyní řešené věci dospěl, a podle kterého zjištěná procesní
složitost posuzovaného řízení (vyvolaná tím, že řízení ve více instancích
obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí) odůvodňuje snížení základní
částky odškodnění o 20 %, zatímco pro postup orgánu veřejné moci v tomto řízení
je tuto částku třeba navýšit o již zmíněných 10 %, nadto není zcela zjevně
nepřiměřený, a proto řešení této parciální otázky dovolacímu přezkumu nepodléhá
(srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009).
30. Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku týkajícího se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zahrnutí
doby, jež uplynula mezi okamžikem předběžného uplatnění nároku na odškodnění
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem u příslušného orgánu
státu podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. do dne podání žaloby v této
věci, do celkové délky trvání posuzovaného kompenzačního řízení, jakož i ve
vztahu k otázce promítnutí dalšího průběhu dosud neskončeného posuzovaného
řízení do požadovaného zadostiučinění, o němž je rozhodováno ve fázi odvolacího
řízení, a k otázce významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Při řešení
těchto otázek se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
34. Podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje
u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle
tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu (odstavec 3).
35. Podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu
škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec
1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti
měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
36. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
37. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1084/2017, přijal na podkladě rozhodovací praxe ESLP závěr, že při posuzování
odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně
uplatnit podle § 14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. nutno do celkové délky řízení
započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§
15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Stejný závěr pak Nejvyšší soud znovu
zopakoval např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019.
Nezapočítal-li tedy odvolací soud dobu předběžného projednání u úřadu podle §
14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. (avšak jen v maximální délce 6 měsíců) do celkové
délky řízení, odchýlil se v tomto rozsahu od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Důvod, pro který odvolací soud takto postupoval a v souladu s nímž se
měl žalobce v řízení domáhat pouze odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu až
v době počínající okamžikem, kdy v posuzovaném řízení podal žalobu, tj. až ode
dne 1. 8. 2013, přitom v obsahu spisu oporu nenalézá. Žádné takovéto omezení
totiž z podané žaloby neplyne (viz v ní obsažený údaj, že „žalobce požaduje
odškodnit za celou délku řízení, tedy nejen do dne podání žádosti o
odškodnění“), přičemž dovodit jej nelze ani z následných žalobcových podání ze
dne 10. 3. 2020 a 29. 4. 2020, v nichž žalobce shodně poukazoval na to, že „…
počátek kompenzačního řízení je ve smyslu konstantní judikatury brán od
uplatnění nároku na náhradu škody u žalovaného“ (viz č. l. 33 a 57 spisu).
38. Při řešení otázky celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a
odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění vycházet, se odvolací soud navíc odchýlil také od závěru, který
ustálená judikatura dovolacího soudu zformulovala ve vztahu k těm posuzovaným
řízením, která v době rozhodování soudu prvního stupně dosud nebyla skončena.
Nejvyšší soud v této judikatuře konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo
k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke
dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně,
vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro
odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo
posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru
zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není
dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1715/2013, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 30. 9.
2020, sp. zn. 30 Cdo 156/2020). V nyní řešeném případě přitom žalobce v žalobě
doslova uvedl, že požaduje odškodnit za celou délku řízení, přičemž v již
zmíněných navazujících podáních ze dne 10. 3. 2020 a 29. 4. 2020 údaj o délce
tohoto řízení vždy ke dni vyhotovení toho kterého podání aktualizoval. Aktuální
údaj o délce posuzovaného řízení spolu s údajem o tom, že toto řízení stále
probíhá, pak žalobce prezentoval i v průběhu jednání odvolacího soudu konaného
dne 7. 10. 2020, jak patrno ze zvukového záznamu o tomto jednání. Nelze se
tudíž domnívat, že by žalobce v řízení, a to i před odvolacím soudem,
dostatečně neprojevil svůj úmysl požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou
délkou celého řízení. Odvolací soud měl tedy vzhledem k výše uvedené judikatuře
vzít v úvahu i tu část posuzovaného řízení, jež proběhla v období mezi
vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně dne 23. 6. 2020 a dnem, kdy odvolací
soud vyhlásil dne 7. 10. 2020 vlastní rozhodnutí. Takto však odvolací soud
nepostupoval.
39. Právní posouzení otázky celkové délky posuzovaného řízení, které z
napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, je tudíž z uvedených důvodů
neúplné, a tudíž nesprávné.
40. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností
zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je
nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce
odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu
řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro
svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za
neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
41. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení
pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti
žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.
Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či
snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
42. V daném případě odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že
posuzované řízení mělo pro žalobce snížený význam, pročež je namístě základní
částku finančního zadostiučinění snížit o dalších 20 %. Učinil tak ale bez
toho, aby obecné tvrzení žalované o tomto sníženém významu, jež žalovaná v
průběhu řízení uplatnila, opřel o konkrétní důkazně podloženou skutečnost. Svůj
závěr totiž založil pouze na tom, že posuzované řízení je řízením kompenzačním,
u něhož Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14, akcentuje „zdrženlivost ze strany soudu“, a to právě z důvodu možného
snížení jeho významu pro poškozeného. Takto dosažený závěr však z pohledu výše
citované judikatury Nejvyššího soudu neobstojí.
43. Ústavní soud ve zmíněném nálezu uvedl, že „i když není zcela
vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou
zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení
opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu
právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých
kompenzačních řízení“. Z toho plyne, že závěr o sníženém významu předmětu
posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační
řízení (jak ostatně judikatura Nejvyššího soudu dovodila např. v již výše
zmíněném rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017), nýbrž takový
závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o
tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke
zneužití svých práv uchyluje. Žádné zjištění, jež by o takové konkrétní
skutečnosti svědčilo, však odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil (když
obdobně, jako soud prvního stupně, k této otázce neprovedl žádné dokazování).
Rovněž i v případě otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je
tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.
44. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části (jakož i v závislých
výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
45. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při
své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým
skutečnostem vztahujícím se k celkové délce posuzovaného řízení a významu jeho
předmětu pro žalobce, načež zváží, zda a popř. jak se tato okolnost do
výsledného zadostiučinění promítne.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu