30 Cdo 1715/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobců a) H. S., a b) Š. F., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským,
advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
236/2010 - 67, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 11. 2012, č. j. 36 Co 121/2012 - 98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 36 Co 121/2012 -
98, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou dne 2. 9. 2010 domáhali zadostiučinění ve výši
celkem 14.000.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem a
Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 13 C 50/2003. Soud později připustil usnesením změnu žaloby
tak, že žalobkyně a) se domáhá po žalované zaplacení částky 7.000.000,- Kč a
žalobce b) zaplacení částky 6.930.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2012,
č. j. 19 C 236/2010 – 67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a)
částku 72.000,- Kč a žalobci b) částku 2.000,- Kč (výrok I), žalobu ve zbylém
rozsahu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 36 Co
121/2012 – 98, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla dne 31. 1. 2003 Spolkem pro
chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem podána žaloba o určení vlastnictví k
nemovitostem proti právní předchůdkyni žalobkyně a), žalobci b) a Pozemkovému
fondu ČR (vedená u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 50/2003). Dne 8. 11. 2004 bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Labem sděleno úmrtí právní
předchůdkyně žalobkyně a). Usnesením ze dne 3. 4. 2006 soud rozhodl o
pokračování řízení se žalobkyní a). Dne 7. 8. 2007 ve věci poprvé rozhodl soud
prvního stupně, žalobě bylo vyhověno. Rozsudek soudu prvního stupně byl posléze
Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Dne 24. 6. 2009 bylo žalobě soudem prvního stupně opětovně vyhověno, dne 19. 1. 2011
byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen,
rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 2. 2011. Věc však dosud není skončena,
neboť dne 5. 4. 2011 bylo podáno dovolání a probíhá řízení o dovolání před
Nejvyšším soudem. Žalobci svůj nárok uplatnili u žalované podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalovaná posoudila délku předmětného řízení jako nepřiměřenou a žalobci b)
vyplatila zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč, žalobkyni a) nevyplatila ničeho,
neboť ta do předmětného řízení vstoupila až v roce 2006. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že celková délka
posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Pokud se týče nároku žalobkyně a), uvedl,
že je třeba přihlédnout i k té části řízení, ve které vystupovala její právní
předchůdkyně. Soud prvního stupně vypočítal podle manuálu ministerstva
spravedlnosti základní částku zadostiučinění na 120.000,- Kč. Tu ponížil o 40 %
pro složitost řízení, o 10 % pro jednání poškozených, o 20 % proto, že řízení
probíhalo na více stupních soudní soustavy. Navýšil ji o 30 %, jelikož se
jednalo o restituční spor. Žalobkyni a) tak soud prvního stupně přiznal částku
72.000,- Kč, žalobci b), kterému již bylo ze strany žalované plněno, 2.000,- Kč. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak vycházel z
odlišného právního posouzení věci. Předně uvedl, že v daném sporu žalobci
uplatnili v žalobě nárok na náhradu újmy pouze za dobu od února 2003 do doby
uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, tedy do 5. 3. 2006. Odvolací
soud tedy rozhodoval pouze o zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí
řízení v délce trvání sedm let.
Při stanovení výše základní částky
zadostiučinění nevycházel odvolací soud z manuálu ministerstva spravedlnosti,
nýbrž z judikatury soudu dovolacího, a základní částku stanovil na 15.000,- Kč
za první dva roky řízení a dále 15.000,- Kč za každý další rok řízení. Odvolací
soud dále uvedl, že řízení bylo skutkově i právně složitým, ve věci bylo
opakovaně rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, v průběhu sporu
bylo řešeno právní nástupnictví, zčásti docházelo k průtahům i v důsledku
nečinnosti poškozených a poškození neurgovali urychlení řízení, nepodali
stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty k provedení úkonu,
nevyužili tedy jim dostupných prostředků způsobilých průtahy odstranit. Základní částku 90.000,- Kč odvolací soud při zvážení všech okolností případu
snížil o 40 %, každému ze žalobců by tak podle odvolacího soudu měla připadnout
částka 54.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že podle soudu prvního stupně náleží
každému ze žalobců částka vyšší, odvolací soud napadený výrok rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. V něm
namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, když žalobcům přiznal
zadostiučinění pouze za dobu od února 2003 do doby uplatnění nároku u
ministerstva spravedlnosti dne 5. 3. 2003. Soud měl dle žalobců vyjít ze stavu
původního řízení v době vyhlášení svého rozsudku (§ 154 občanského soudního
řádu). V důsledku toho, že soud vzal v úvahu pouze kratší část řízení,
neodpovídá základní částka přiznaná poškozeným částce, která by měla být
přiznána podle judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Konečně žalobci dodávají, že nebyli povinni vést soudy k dřívějšímu vydání
rozhodnutí a využít možnosti podat stížnost na průtahy v řízení nebo návrh na
určení lhůty k provedení úkonu. Žalobci v dovolání napadají rovněž skutečnost,
že soud prvního stupně stanovil základní částku zadostiučinění podle manuálu
ministerstva spravedlnosti. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále jen „o. s. ř.“; viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), by musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, nebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou žalobců, podle které odvolací soud
neměl při výpočtu výše zadostiučinění brát v úvahu pouze část řízení od února
2003 do doby uplatnění nároku u žalované dne 5. 3. 2010, ale měl vzít v úvahu
celé řízení až do jeho skončení po odmítnutí dovolání v říjnu 2012.
Dovolací soud ve své judikatuře již řešil otázku, zda soud při rozhodování v
kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud
posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá.
Nejvyšší soud k této otázce ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k
porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni
rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně,
vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro
odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo
posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru
zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není
dotčeno.“
Uvedené závěry Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3340/2011, ve kterém dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud
do celkové doby řízení nezapočetl i dobu řízení, která proběhla po podání
žaloby na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se totiž domáhal i zadostiučinění
za újmu způsobenou touto částí řízení, když při jednání před odvolacím soudem
uvedl, že posuzované řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací
soud přihlédnout.
V nyní posuzovaném případě žalobci v žalobě doslova uvedli, že požadují
zadostiučinění za nemajetkovou újmu „způsobenou jim nesprávným úředním postupem
Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, v řízení
vedeném u prvoinstančního soudu pod sp. zn. 13 C 50/2003“. V době podání žaloby
(2. 9. 2010) žalobcům nebylo ještě známo, že v posuzovaném řízení bude dne 5.
4. 2011 podáno dovolání a že bude probíhat rovněž řízení před Nejvyšším soudem.
Z formulace tvrzení v žalobě proto nelze bez dalšího dovozovat, že žalobci měli
v úmyslu žalobou uplatnit pouze svůj nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení do právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, a nikoliv nepřiměřenou délkou celého řízení až do právní moci rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku. Kromě toho žalobci na jiném místě v žalobě
hovoří o „celkové délce řízení“, z čehož lze dovodit, že měli v úmyslu
požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou délkou celého řízení.
Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou
dobu posuzovaného řízení od podání žaloby dne 31. 1. 2003 do právní moci
rozhodnutí o dovolání (pokud bylo v době vyhlášení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, dne 15. 11. 2012, o dovolání v původním řízení již
rozhodnuto), anebo do vyhlášení vlastního rozhodnutí dne 15. 11. 2012 (pokud v
posuzovaném řízení nebylo o dovolání do tohoto dne rozhodnuto).
Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí v rozporu se skutečností uvedl, že žalobci v žalobě uplatnili nárok
na zadostiučinění jen za tu část řízení, která probíhala do 5. 3. 2010, tedy do
doby, kdy žalobci svůj nárok uplatnili u ministerstva spravedlnosti. Pouze o
této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobcům
zadostiučinění.
Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního
posouzení délky řízení, Nejvyšší soud proto shledal dovolání v této části
přípustným a důvodným.
Žalobci v dovolání dále namítali, že v důsledku toho, že odvolací soud vzal v
úvahu pouze část řízení, neodpovídá jím přiznané zadostiučinění částce, která
by měla být žalobcům přiznána podle judikatury Nejvyššího soudu a Evropského
soudu pro lidská práva. Tím však žalobci pouze opakují svou předchozí námitku
(že odvolací soud nesprávně právně posoudil délku řízení). Skutečnost, že
odvolací soud základní částku zadostiučinění vynásobil špatným počtem let, po
které trvalo posuzované řízení (vzal do úvahy pouze část posuzovaného řízení)
se odrazila v názoru Nejvyššího soudu, že dovolání do otázky posouzení délky
řízení je důvodné. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou žalobců již
nezabýval, neboť se nové posouzení celkové délky řízení musí ve stanovení
základní částky odškodnění nutně projevit (srov. část VI. Stanoviska).
Přípustnost dovolání zakládá také námitka žalobců, podle které žalobci nebyli
povinni vést soudy k dřívějšímu vydání rozhodnutí a využít možnosti podat
stížnost na průtahy v řízení nebo návrh na určení lhůty k provedení úkonu.
K uvedené otázce se Nejvyšší soud již vyjádřil ve své judikatuře a uvedl, že
není přiléhavé absenci postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (ve znění účinném ode dne 1. 7. 2009) přičítat k tíži poškozeného.
Není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu
rozhodnutí, vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností
těchto orgánů, která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti
orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana
práv byla rychlá a účinná, nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li
stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím
méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal
stížnost podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. (Srov. Stanovisko,
část IV., odstavec ad b/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3412/2011.)
Odvolací soud tedy pochybil, pokud se uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu
neřídil a při snižování základní částky zadostiučinění podle kritérií uvedených
v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédl k tomu, že žalobci nepodali stížnost
na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty pro provedení úkonu. Rovněž v
této části je proto dovolání důvodné.
Námitkou, že soud se nemá při stanovení základní výše zadostiučinění řídit
manuálem ministerstva spravedlnosti, napadají žalobci závěry soudu prvního
stupně, nikoliv závěry soudu odvolacího obsažené v napadeném rozhodnutí.
Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění z manuálu ministerstva
spravedlnosti nevycházel, ani se jím neřídil, naopak uvedl, že žádný materiál
zpracovaný pro vnitřní potřebu pracovníků ústředního orgánu státní správy
jednoznačně nemůže být podkladem pro rozhodování soudu. Na vyřešení namítané
otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tato otázka přípustnost
dovolání nemůže založit.
Protože je právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem v otázce posouzení
délky řízení a v otázce významu nepodání stížnosti na průtahy v řízení nebo
návrhu na určení lhůty k provedení úkonu nesprávné, postupoval Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Podle ustanovení § 243b odst. 3 věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení
nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je pro zachování
jednotnosti rozhodování ve věcech zadostiučinění za porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích
podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem,
včetně procentního vyjádření, zohlednily jednotlivá kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše zadostiučinění (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze
dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2014/2010).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. František I š t v á
n e k
předseda senátu