30 Cdo 156/2020-97
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. F., nar.
XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Francouzská 171/28, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
166/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 9. 2019, č. j. 91 Co 226/2019-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 91 Co 226/2019-75,
se ve výroku I v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v nákladových
výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „OdpŠk“, domáhá odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000Kč s
příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o
náhradu škody na zdraví ve výši 2 483 520 Kč s příslušenstvím vedeného u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 69/2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.
4. 2019, č. j. 26 C 166/2018-49, zastavil řízení co do částky 135 000 Kč (výrok
I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 135
000 Kč ve výši 9 % ročně od 1. 8. 2018 do 29. 3. 2019, to je do zaplacení,
celkem 7 989 Kč (výrok II), co do částky 165 000 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení částku 26 684 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne
24. 3. 2009 bylo zahájeno posuzované řízení o náhradu škody na zdraví ve výši 2
483 520 Kč proti Fakultní nemocnici Brno. Dne 31. 7. 2009 vydal soud ve věci
platební rozkaz. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor dne 9. 9. 2009.
Dne 2. 10. 2009 se žalovaná vyjádřila k žalobě. Dne 4. 11. 2009 oznámil
vedlejší účastník, Kooperativa pojišťovna, a. s., že vstupuje do řízení na
straně žalované. Žalobkyně se vyjádřila dne 17. 6. 2010. Jednání proběhla ve
dnech 22. 6. 2010, 10. 8. 2010 a 12. 10. 2010. Žalovaná navrhla otázky pro
znalce dne 26. 10. 2010. Usnesením ze dne 20. 5. 2011 soud ustanovil znalce z
oboru zdravotnictví. Žalobkyně dne 14. 6. 2011 vznesla proti osobě znalce
námitky. Znalec se k námitkám žalobkyně vyjádřil dne 14. 7. 2011. Usnesením ze
dne 3. 8. 2011 soud rozhodl, že znalec není vyloučen z podání posudku. Znalecký
posudek byl soudu předložen dne 5. 12. 2011. Dne 24. 1. 2012 se žalovaná
vyjádřila ke znaleckému posudku. Znalec se k námitkám žalované vyjádřil dne 26.
3. 2012. Dne 27. 4. 2012 žalovaná doplnila své vyjádření ke znaleckému posudku.
Jednání proběhlo dne 1. 11. 2012, byl proveden výslech znalce, který ještě
předložil doplnění svého vyjádření. Žalovaná předložila závěrečný návrh dne 3.
12. 2012. Žalobkyně a vedlejší účastník předložili své závěrečné návrhy dne 4.
12. 2012, kdy proběhlo jednání. Soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl v
částce 1 505 240 Kč s příslušenstvím, v částce 978 280 Kč s příslušenstvím byla
žaloba zamítnuta. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání dne 1. 3. 2013, jež
doplnila dne 11. 3. 2013, přičemž odvolání bylo podáno pouze do částky 495 000
Kč a úroků. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila dne 20. 3. 2013.
Usnesením ze dne 28. 6. 2013 bylo řízení o odvolání žalované zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku. Dne 31. 7. 2013 podala žalovaná odvolání proti
usnesení ze dne 28. 6. 2013. Usnesením ze dne 8. 8. 2013 bylo zrušeno usnesení
ze dne 28. 6. 2013 o zastavení odvolacího řízení. Odvolací jednání proběhlo dne
4. 2. 2015. Dne 11. 2. 2015 odvolací soud ještě jednání odročil na den 8. 4.
2015 za účelem doplnění výslechu znalce. Odvolací jednání proběhlo dne 8. 4.
2015. Dne 15. 4. 2015 vyhlásil Krajský soud v Brně rozsudek, kterým rozsudek
soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil. Dne 27. 5. 2015
navrhla žalobkyně vydání doplňujícího rozsudku odvolacího soudu. Usnesením ze
dne 12. 6. 2015 byl návrh žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku zamítnut.
Žalobkyně podala dne 7. 7. 2015 dovolání. Žalobkyně doplnila dovolání dne 15.
2. 2016. Usnesením ze dne 30. 11. 2017 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu právní moci nabylo ke dni 4. 1. 2018. Žalobkyně
podala ústavní stížnost, o níž nebylo prozatím rozhodnuto.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 69/2009 došlo k nesprávnému
úřednímu postupu, neboť bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž
žalobkyni odškodnil za délku řízení v trvání od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, to
je za 10 let, když vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč, celkem pak s
ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 3930/2009, žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 135 000 Kč. Z důvodu
složitosti řízení soud prvního stupně základní částku snížil o 30 %, neboť ve
věci rozhodovaly soudy všech tří stupňů i Ústavní soud, přičemž ve věci bylo
třeba provádět rozsáhlejší dokazování. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni
shledal zvýšený, neboť se jednalo o spor o náhradu škody na zdraví. Soud
prvního stupně tedy přistoupil ke zvýšení základní částky o 30 %. Žalobkyně se
sama na délce řízení nepodílela a ani ze strany soudu nedošlo k významnějším
obdobím nečinnosti.
5. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (výrok I), ve výroku IV
rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že částka náhrady nákladů řízení
činí 22 570 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž
by sám doplnil dokazování.
7. Co do právního posouzení se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Dosavadní
dobu trvání řízení v rozsahu od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, tedy celkem 10 let,
považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za neadekvátní,
porušující právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom vzal v
úvahu, že dne 30. 11. 2017 bylo odmítnuto dovolání a že dosud nebylo rozhodnuto
o ústavní stížnosti žalobkyně. Odvolací soud zhodnotil jako správné připuštění
změny žaloby o další řízení v rozsahu až do doby do rozhodnutí soudu prvního
stupně. K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně již dále předmět řízení
neměnila a že to ani není podle § 216 odst. 2 o. s. ř. možné.
8. Odvolací soud uvedl, že shodně se soudem prvního stupně vycházel ze
základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení, za další
čtyři roky pak 15 000 Kč za každý rok řízení, celkem tedy 135 000 Kč (zjevně
však nikoli za další čtyři roky, nýbrž osm let - pozn. dovolacího soudu).
9. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při posouzení
kritéria složitosti věci snížil základní částku zadostiučinění toliko o 20 % s
ohledem na řešení odborných otázek z oboru medicíny a mnohost nároků žalobkyně.
Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud souhlasil
se závěrem soudu prvního stupně o zvýšení základní částky z důvodu jeho
předmětu, avšak shledal důvod pro zvýšení jen o 20 %. Za velmi podstatné
odvolací soud posoudil, že v řízení byla věc řešena na všech třech stupních
soudní soustavy a že délka řízení je prodlužována ještě řízením před Ústavním
soudem. Odvolací soud především zohlednil, že rozhodnutí soudu prvního stupně
bylo dosaženo již v roce 2012, tedy zhruba za tři roky po zahájení řízení, že
další rozhodnutí odvolacího soudu následovalo v první polovině roku 2015, ale
řízení je prodlužováno o dobu řízení o dovolání jako mimořádném opravném
prostředku a o dosud neukončené řízení o ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu
odvolací soud snížil výši zadostiučinění právě o 30 %. Zároveň odvolací soud
přistoupil ke zvýšení výše zadostiučinění pro nekoncentrovaný postup soudů v
posuzované věci, byť neshledal žádné podstatné prodlení v podobě dlouhého
průtahu, přičemž však nepovažoval délku řízení odvolacího za standardní a
navýšil základní částku zadostiučinění o dalších 10 %.
10. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tedy neshledal nárok
žalobkyně na odškodnění, nad částku již zaplacenou žalovanou, za oprávněný.
11. Námitku žalobkyně, že je nutné zohlednit ekonomický růst v České
republice, ke kterému došlo od vydání stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen
„Stanovisko“), a zejména výši průměrné hrubé mzdy, odvolací soud posoudil jako
nedůvodnou s tím, že je vázán názory uvedenými ve Stanovisku a že navýšení
rozmezí uvedeného ve Stanovisku Nejvyšší soud ve svých četných časově
následujících rozhodnutích nekonstatoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, a to
v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního
stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
13. Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) namítala, že se odvolací soud
odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud nepřihlédl při rozhodování ke
stavu v době vyhlášení napadeného rozsudku a spokojil se s hodnocením soudu
prvního stupně v rozsahu délky řízení od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, přičemž
odkázala na Stanovisko. V tomto ohledu formulovala dvě dovolací otázky - (1)
zda je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o ústavní stížnosti, a
(2) zda, není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na
projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu druhého
stupně o nároku účastníka na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu tím
vzniklou, musí soud druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni svého
rozhodování.
14. Dovolatelka dále nesouhlasila se závěrem o nedůvodnosti její námitky
o nutnosti zohlednění ekonomického růstu v České republice a výše průměrné mzdy
při stanovení výše zadostiučinění. K tomu připomněla, že základní rozpětí
Nejvyšší soud poprvé vyslovil již ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3026/2009, kdy průměrná hrubá měsíční mzda činila 23 864 Kč, zatímco
aktuální činí 34 105 Kč, což představuje nárůst o téměř 43 %. Na podporu své
argumentace poukázala dále na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp.
zn. I. ÚS 2844/14, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Rutkowski a další proti Polsku, stížnost č. 72287/10, č. 13927/11 a č.
46187/11, jakož i na Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 63/2014, a
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).
Argumentovala rovněž tím, že v závislosti na růstu mezd jsou pravidelně
valorizovány i náhrady za ztrátu na výdělku. V této souvislosti vyjádřila
dovolací otázku (3), zda je i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou ujmu vzniklou porušením práva účastníka na projednání věci v
přiměřené lhůtě nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že
obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to
nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných
osobnostních práv.
15. Dovolatelka navrhla, aby byl dovoláním napadený výrok I rozsudku
odvolacího soudu, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu
prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100 000 Kč s
příslušenstvím, zrušen a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení ? v souladu s bodem 1 článku II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony ? zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“).
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně
zastoupena podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka (1), zda je nutno do doby řízení započítat i případné řízení
o ústavní stížnosti, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení celkové délky posuzovaného řízení
přihlédl ke skutečnosti, že dne 30. 11. 2017 bylo odmítnuto dovolání a že dosud
nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn.
30 Cdo 1508/2011, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015).
22. Dovoláním předestřená otázka (3) použití principu proporcionality
při srovnávání náhrad za nemajetkové újmy přisouzené v jiných případech, v
nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, u stanovení výše
přiměřeného zadostiučiněni za nemajetkovou ujmu vzniklou porušením práva
účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 3171/2018, v návaznosti na svou dosavadní judikaturu uvedl, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
23. Ani nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti
její námitky ohledně valorizace výše zadostiučinění přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 10. 4. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, uzavřel, že na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (k tomu také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze
dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k
otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že
základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý
následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena
výrazně výš než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech
proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc
Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
24. Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od shora uvedené ustálené
rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích).
25. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce vymezení rozhodné
délky posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech,
kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem
případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst.
3).
29. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že není-li řízení, ve kterém
došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno
ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého
stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního
stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění
dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst.
3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, nebo ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
30. Takovému postupu však odvolací soud nevyhověl, pokud v projednávaném
případě vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby v posuzovaném řízení
(tj. od 24. 3. 2009) do dne, kdy rozhodoval soud prvního stupně v řízení o
odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (tj. do
9. 4. 2019). K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně již dále předmět řízení
neměnila a že to ani není podle § 216 odst. 2 o. s. ř. možné, přestože
žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 18. 9. 2019 prostřednictvím
svého právního zástupce uvedla, že „řízení o ústavní stížnosti není dosud
skončeno.“ Nadto nebylo lze přehlédnout, že žalobkyně v průběhu řízení před
soudem prvního stupně podáním ze dne 1. 4. 2019 navrhla změnu žaloby v tom
smyslu, aby soud rozhodl o nemajetkové újmě za další řízení, do doby
rozhodování soudu v této věci, a to s odkazem na judikaturu dovolacího soudu,
že soud musí vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování, k čemuž odkázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015.
Usnesením ze dne 2. 4. 2019 pak soud prvního stupně změnu žaloby připustil a
následně posuzoval celkovou délku řízení ke dni svého rozhodnutí, tedy ke dni
9. 4. 2019. Na základě úkonů žalobkyně tak nebylo možno pochybovat, že by se
domáhala odčinění nemajetkové újmy pouze za část řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3110/2014).
31. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud měl prostor k tomu, aby do
celkové doby řízení započetl i dobu posuzovaného řízení, které proběhlo od 9.
4. 2019 do dne rozhodnutí odvolacího soudu, tedy do 18. 9. 2019. Z hlediska
kritéria celkové doby řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk tak nevzal
odvolací soud v úvahu část celkové doby řízení v rozsahu více jak pěti měsíců.
32. Nedoplnil-li za těchto okolností odvolací soud dokazování ve smyslu
výše uvedeném, posoudil otázku rozhodné délky posuzovaného řízení neúplně, a
tedy nesprávně.
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku o nákladech
řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení podle § 243e odst. 1 a 2 věty
první o. s. ř. zrušil a věc podle § 242 odst. 1 a 2 písm. a) o. s. ř. v tomto
rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu