30 Cdo 3110/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 228 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 58/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014,
č. j. 29 Co 179/2013-195, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
26. 6. 2012, č. j. 19 C 58/2007-141, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6.
2012, č. j. 19 C 58/2007-141, se zastavuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2012, č. j. 19 C
58/2007-141, v rozsahu výroku II. a III. a rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 13. 3. 2014, č. j. 29 Co 179/2013-195, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce se původní žalobou domáhal přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
jako „OdpŠk“) s tvrzením, že dne 10. 10. 2002 podal u Okresního soudu v Ostravě
žalobu odpůrčí proti 6 žalovaným na neúčinnost úkonů jeho dlužníka OSTRAMO,
VLČEK a spol., s r. o. (dále též jako „dlužník“), kterou Okresní soud v Ostravě
vyřizoval pod sp. zn. 28 C 414/2002 (řízení vedené Okresním soudem v Ostravě
pod sp. zn. 28 C 414/2012 dále též jako „předmětné řízení“). Dále žalobce
označil úkony učiněné ve věci a tvrdil, že je celé předmětné řízení zatíženo
průtahy a soud předmětné řízení přerušil do pravomocného usnesení ve věcech
vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 29/2002, 12 Cm 113/2002,
12 Cm 389/2002 a 12 Cm 391/2002. Dále uváděl, že v předmětném řízení bylo
porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, když sporoval
rozhodnutí soudu o přerušení řízení. Žalobce vzal částečně svou žalobu zpět, a
trval na přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 228 000 Kč se zákonným
příslušenstvím ode dne 30. 11. 2006 do zaplacení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, přičemž poukázala na běh předmětného
řízení a též běh konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 8 K 64/97 (dále též jako „konkursní řízení“). Dle žalované se žalobce v
předmětném řízení, které žalobce zahájil po prohlášení konkursu na majetek
dlužníka, domáhá neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny před
prohlášením konkursu. Žalobce v konkursním řízení své pohledávky za dlužníkem
přihlásil, avšak správce konkursní podstaty existenci některých pohledávek
popřel, a to včetně pohledávek z platebních rozkazů vydaných Krajským obchodním
soudem v Ostravě. Žalovaná uváděla, že předmět předmětného řízení není pro
žalobce nikterak velký, neboť žalobce je účastníkem mnoha soudních řízení
vedených po celé České republice, a taktéž sporovala výši požadované
nemajetkové újmy. Žalovaná sporovala též existenci odpovědnostního titulu,
příčinné souvislosti a vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2012, č. j. 19 C 58/2007-141,
rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 63 750 Kč s
9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 29. 12. 2006 do 30. 6. 2009, s 8,5%
úrokem z prodlení ročně z částky 63 750 Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8%
úrokem z prodlení ročně z částky 63 750 Kč od 1. 1. 2010 od 30. 6. 2010, se
7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 63 750 Kč od 1. 7. 2010 do 26. 6. 2012 a
od 27. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a
výše limitní sazbě pro dvoutýdenní repo operaci ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a
platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do 15 dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně), zamítl
žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 164 250 Kč s
9% úrokem ročně z částky 228 000 Kč od 30. 11. 2006 do 28. 12. 2006, a dále se
zákonnými úroky z prodlení ročně z částky 164 250 Kč od 29. 12. 2006 do
zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního
stupně). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 29
Co 179/2013-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Soudy v nyní projednávané věci rozhodovaly podruhé, neboť Ústavní soud nálezem
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, zrušil předchozí rozhodnutí soudů,
tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2007, č. j. 19 C
58/2007-48, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008, č. j. 29 Co
527/2007-72, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 25 Cdo
3879/2008-92. Odvolací soud při (v pořadí druhém) rozhodování o věci vycházel ze zjištění
soudu prvního stupně. Žalobce žádostí ze dne 28. 6. 2006 žádal žalovanou o
odškodnění majetkové i nemajetkové újmy. Z listin měl soud za prokázané, že
žádosti žalobce nebylo ze strany žalované vyhověno, a to stanoviskem z 12. 2. 2007. Z internetového výpisu evidence úpadců měl soud za prokázané, že na
dlužníka byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs. Z podstatného obsahu spisu
vedeného Okresním soudem v předmětném řízení měl soud za prokázané, že dne 21. 10. 2002 podal žalobce odpůrčí žalobu proti šesti žalovaným. Dne 2. 12. 2002
byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, který ve lhůtě nezaplatil, a soud
proto usnesením ze dne 7. 1. 2003 předmětné řízení zastavil. Žalobce podal
odvolání a zaplatil soudní poplatek, načež soud dne 24. 2. 2003 usnesení o
zastavení předmětného řízení zrušil. Dne 3. 3. 2003 došla soudu do spisu
zpráva, že byl prohlášen konkurs na žalobce a dlužníka (pozn. zřejmě myšleno
„na žalobcova dlužníka“) s tím, že žalobce přihlásil své pohledávky za
dlužníkem do konkursního řízení. Dne 7. 10. 2005 byl žalobce vyzván k
odstranění a doplnění žaloby, které učinil 25. 11. 2005. Následně byl učiněn
Okresním soudem v Ostravě dotaz na stav řízení vedeného u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 29/2002, 12 Cm 113/2002, 12 Cm 389/2002, 12 Cm
291/2002 a předmětné řízení bylo dne 14. 12. 2005 usnesením přerušeno do
pravomocného skončení uvedených řízení. Soud měl za prokázané, že předmětné
řízení nebylo pravomocně skončeno. Soud dále ze spisu konkursního řízení učinil
rozsáhlé zjištění ohledně průběhu konkursního řízení dlužníka, přičemž
zrekapituloval jednotlivé ve spisu zachycené události konkursního řízení od 16. 10.1997 do 15. 6. 2012. Odvolací soud se též výslovně ztotožnil s právním posouzením věci ze strany
soudu prvního stupně, dle nějž je na místě žalobce odškodnit za délku
předmětného řízení, které není doposud skončeno.
Předmětné řízení je postiženo
nesprávným úředním postupem jakožto tvrzeným odpovědnostním titulem dle OdpŠk a
v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vzniká žalobci
nemajetková újma. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako
„stanovisko“) vyplývá, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním
postupem je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li
konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Toto
bylo žalobcem splněno, když nemajetková újma byla popsána v písemných podáních. Soud při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlédl k celé délce
řízení, nikoli tedy jen k době průtahů, jak to činil ve svém prvním rozhodnutí. Z provedeného dokazování konkursním spisem soud zjistil, že konkursní řízení
stále probíhá. Pokud by žalobce s odpůrčí žalobou uspěl, stal by se výtěžek
součástí konkursní podstaty a případně by mohl být uspokojen v konkursním
řízení. Počítáno podle manuálu Ministerstva spravedlnosti, náležela by žalobci
za celou délku řízení 9 a půl roku základní výměra nemajetkové újmy ve výši 127
500 Kč. Soud vzal za přiměřenou částku náhrady 15 000 Kč za rok trvání řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, se presumuje existence újmy v případě porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud vycházel z celkové délky řízení, jak
žalobce požadoval. Částka základního finančního zadostiučinění stanovená soudem
byla ponížena s ohledem na osobu žalobce, který je, jak soudu známo z úřední
činnosti, účasten jako žalobce velkého počtu soudních řízení, která jsou vedena
mnohdy neúčelně a žalobce v nich není úspěšný, dále s ohledem na význam řízení
pro žalobce jako poškozeného, který nelze přeceňovat, neboť se nejedná o typ
řízení, se kterým by judikatura ESLP spojovala zvýšený zájem, a s ohledem na
specifika právě tohoto řízení, které je komplikováno přerušením, a tedy
vyřešením dalších vedlejších sporů majících vliv na rozhodnutí ve věci samé. Nutné je tedy přistoupit ke korekci základní částky o 50 %. Soud podotknul, že
již v rámci podané žaloby bylo žalobci zřejmé, že žalovaný je v konkursu a
řízení o odpůrčí žalobě bude muset být přerušeno do skončení konkursního
řízení, a že se v případě úspěchu stane pohledávka žalobce součástí konkursní
podstaty. Z tohoto důvodu soud hodnotil význam řízení jako malý a přistoupil ke
krácení o 50 %. Pokud potom jde o provedené úkony konkursního řízení, které
byly velmi podrobně uváděny v rámci dokazování, soud neshledal v postupu orgánů
veřejné moci žádná období procesní nečinnosti, úkony ve věci jsou činěny
průběžně a z pravidelných zpráv je zřejmý dotaz nalézacího soudu na stav tohoto
řízení. I přes toto hodnocení má soud délku dosud vedeného řízení za
nepřiměřenou.
Soud má za to, že s ohledem na konkrétní specifika daného případu
lze dospět ke krácení základní částky 127 500 Kč o 50 % shora uvedených, když v
tomto krácení soud zohlednil veškerá kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud
podotýká, že se žalovaná nemohla dostat do prodlení s plněním dříve než po
uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované. Žalobce včasným dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku II., přičemž uvedl,
že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a hmotněprávně rozporné
s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavní soudu a Evropského soudu pro lidská
práva. Žalobce napadaným rozhodnutím předně vytýká nesoulad s nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, vydaným v této věci, v němž Ústavní
soud uložil nalézacímu soudu, aby v pokračujícím řízení stanovil a řádně
odůvodnil základní částku odškodnění a stanovil a řádně odůvodnil její
procentní modifikaci dle kritérií OdpŠk, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu, přičemž soud bude
reflektovat v nálezu vymezený ústavní rámec. Soudy nesprávně určily též dobu
průtahů, když soud prvního stupně měl v době svého rozhodování vyjít z délky
předmětného řízení od 10. 10. 2002 do 26. 6. 2012 a provést výpočet základní
částky 8,75 x 15 000 Kč a odvolací soud měl za délku předmětného řízení od 10. 10. 2002 do 13. 3. 2014, tedy za 11,5 let trvající předmětné řízení, provést
výpočet 10,5 x 15 000 Kč. Žalobce dále namítá, že jelikož společnosti CF FLOP
s. r. o. v obdobné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
195/2006, bylo přiznáno odškodnění celkem ve výši 221 375 Kč, došlo napadenými
rozhodnutími k porušení zásady rozhodovat v podobných věcech stejně. Soudy
rovněž nevyhověly požadavkům uloženým Ústavním soudem v této věci a porušily
právní závěry vyjádřené v bodě 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011,
sp. zn. I. ÚS 192/11, pokud zobecnily závěr o krácení základní částky o 50 %,
aniž by uvedly, o kolik procent a za co krátí základní sumu. Soudy se neřídily
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, pokud nevzaly v úvahu
délku samotného kompenzačního řízení, ačkoliv žalobce v tomto ohledu vznesl
požadavek v roce 2013, a dále pokud vycházely při výpočtu základní částky z
částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, což je vzhledem k délce kompenzačního
řízení částka nepřiměřená. Pominuto bylo, že o účinný kompenzační prostředek
nápravy se jedná v případě, že je poškozené osobě přiznána přiměřená výše
zadostiučinění na základě rozhodnutí, jež je rychlé, dostatečně odůvodněné a
vykonávané bez průtahu. Žalobce nesouhlasí s krácením základní částky, jelikož
význam předmětného řízení byl podceňován s ohledem na osobu žalobce, který je
účasten velkého počtu řízení. Význam řízení žalobce označuje za velký s ohledem
na majetkovou hodnotu, jež mohla být získána, byl-li by v předmětném řízení
úspěšný, popřípadě od výše jeho pohledávky za dlužníkem. Dále žalobce poukázal
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1602/2011, podle nichž je při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam
předmětu řízení pro poškozeného nutno dojít k závěru o standardním významu
řízení. Žalobce též namítá, že soudy nevěnovaly pozornost průběhu předmětného
řízení, zejména skutečnosti, že pro přerušení řízení nebyl žádný důvod. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud včasné dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-
li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací
praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2012, č. j. 19 C 58/2007-141, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat
nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014,
č. j. 29 Co 179/2013-195, dovolací soud shledal přípustným pro řešení otázky
stanovení a odůvodnění výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona
též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující.
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3). Dovolatel ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že odvolací soud krátil
(snížil) základní částku odškodnění o 50 %, aniž by odůvodnil, o kolik procent
snižoval částku pro naplnění kterého konkrétního kritéria § 31a OdpŠk. Jelikož
dovolatel v tomto ohledu odkázal na bod 20. nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, v němž Ústavní soud vytýkal Nejvyššímu soudu
nedodržení vlastní judikatury, konkrétně závěrů vyjádřených v rozsudku ze dne
21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dovolatel vyhověl tímto způsobem
požadavkům, jež byly vyjádřeny ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsudku ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, Nejvyšší soud uvedl,
že: „[…] při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba
vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání
řízení (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.“ a závěrem dodal: „[…] je však pro zachování
jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně
vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně
procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až
e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění. Těmto požadavkům rozsudek odvolacího soudu, který výslovně přejímá závěry
rozsudku soudu prvního stupně, nevyhovuje, neboť soud prvního stupně krátil
základní částku odškodnění o 50 %, přičemž tuto procentuální modifikaci v
různých souvislostech zmiňuje hned třikrát. Celkově nelze učinit jiný závěr,
než že jsou v tomto krácení zohledněna veškerá kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk
(což soud prvního stupně ve svém odůvodnění též závěrem uvádí). Z odůvodnění
vyplývá, že soud výslovně zvažoval kritérium délky řízení, kritérium významu
předmětu řízení, přičemž význam považoval za nízký ve vztahu ke konkrétnímu
poškozenému, a další specifika daného řízení, k čemuž uvedl, že řízení je
komplikováno přerušením, a tedy vyřešením dalších vedlejších sporů majících
vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Závěry napadeného rozhodnutí jsou tedy
zjednodušujícími, rozpornými se stávající judikaturou dovolacího soudu (která
vyžaduje konkretizované zhodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3
Odpšk) a ve svém důsledku jsou též nedostatečnými ve vztahu k požadavkům
předcházejícího rozhodnutí Ústavního soudu v této věci. Dovolání je tedy
důvodné. Dovolateli je třeba dát za pravdu též v tom ohledu, že soudy bez vysvětlení
opomenuly jeho námitku o zbytečnosti přerušení předmětného řízení. Posouzení
otázky potřeby uvedeného řízení může mít vliv jednak na posouzení kritéria
celkové délky řízení, případně kritéria postupu orgánů veřejné moci během
řízení, a tedy samozřejmě též na stanovení výše odškodnění. Jak Nejvyšší soud
vysvětlil ve stanovisku: „pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo
přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta
druhá a třetí zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si
nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování
byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení
přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13
odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení
na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o
nepřiměřené délce původního řízení.“ K dané problematice se pak vztahují též
závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1021/2010, dle nichž: „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení,
která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z
nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu
utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu
jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu
násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010)“ a dále: „Není ovšem správný názor
žalované, že v přerušeném řízení nemůže s odkazem na § 111 o. s. ř. docházet k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. V kompenzačním řízení je vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení
přerušeno a bylo-li řízení přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je
nutno se zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní
řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili
odvoláním, je v případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s .ř. právně
nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost,
řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí
či nikoli.
Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně
přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude
původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v
řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Z tohoto pohledu je odkaz žalované na § 8 OdpŠk stran případné nezákonnosti
rozhodnutí o přerušení řízení nepřiléhavý, neboť nesprávný úřední postup v
přerušeném řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky, je způsobilé založit i
zákonné usnesení o přerušení řízení, jak bylo výše vysvětleno.“
Z uvedeného vyplývá, že jestliže bylo řízení přerušeno do skončení řízení
vedených u Krajského soudu v Ostravě pod spisovými značkami 12 Cm 29/2002, 12
Cm 113/2002, 12 Cm 389/2002, 12 Cm 391/2002, měl soud zejména zkoumat průběh
těchto řízení, měl se též zabývat námitkou (kterou dovolatel uplatnil již v
žalobě a opětovně též v dovolání), že předmětné řízení bylo přerušeno zbytečně,
a v závislosti na zjištěních měl případně prověřit, zda-li se dovolateli
nedostalo zadostiučinění již za nepřiměřenou délku samotných vedlejších řízení. Teprve na základě uvedených zjištění by bylo možno určit, z jaké délky řízení
mělo být odškodění počítáno, popř. i jaká kritéria měla být použita pro
modifikaci základní částky. V této souvislosti patří zmínit, že soudy vůbec
nevysvětlily, z jakého důvodu posuzovaly průběh a trvání konkursního řízení,
ačkoliv dle jejich zjištění bylo předmětné řízení přerušeno do skončení řízení
vedených u Krajského soudu v Ostravě pod spisovými značkami 12 Cm 29/2002, 12
Cm 113/2002, 12 Cm 389/2002, 12 Cm 391/2002. Uvedeným nemá být řečeno, že není
třeba věnovat pozornost konkursnímu řízení. Lze si ovšem spíše představit, že
soud bude s ohledem na svá zjištění o průběhu konkursního řízení činit závěry o
významu předmětu řízení pro poškozeného. Stran stanovení přiměřeného zadostiučinění nelze dát dovolateli za pravdu v tom
ohledu, že soudy nesprávně určily délku předmětného řízení. Ve stanovisku bylo
též uvedeno, že: „[n]ení-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka
na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto
nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni
svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy
v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno,
představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného
řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř. tím není dotčeno.“ Uvedený závěr se,
ve smyslu zásady dispoziční, neuplatní tehdy, požadoval-li by žalobce
odškodnění pouze za konkrétní část předmětného řízení. K posledně uvedené
situaci v řízení došlo, neboť dovolatel ve svém podání ze dne 30. 12. 2011vzal
zpět žalobu co do požadavku 722 000 Kč, přičemž uvedl, že zbylých 228 000 Kč
žádá za 9,5 let trvající řízení.
Dovolací soud pouze pro úplnost ve stručnosti dodává, že neshledal důvodu, aby
byla základní částka jakkoliv modifikována s ohledem na délku samotného
kompenzačního řízení. Jak je soudu známo z vlastní činnosti, dovolatel vedl
proti žalované samostatné řízení, v němž dosáhl zadostiučinění za nesprávný
úřední postup spočívající v nepřiměřené délce tohoto kompenzačního řízení. Patří též doplnit, že dle stanoviska lze zvýšit základní částku za příslušný
časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a
žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, délku kompenzačního řízení
ovšem žalobce musí namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním
řízení. Dovolací soud rovněž opakovaně konstatuje, že stanovení základní částky
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím
případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012), jež v
tomto řízení doposud nebyly osvětleny. Vedení jakýchkoliv úvah o její výši je
tedy v danou chvíli předčasné. Co se týká závěru odvolacího soudu, že
odškodnění bylo třeba snížit vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel vede velké
množství soudních řízení, je daný závěr souladný s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem
iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy
způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se
nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti
stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Jelikož z důvodů výše uvedených vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze
považovat za správný, a podmínky pro změnu tohoto rozsudku splněny nebyly,
Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro
které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí ve výroku II. a závislém
výroku III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.)
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. května 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu