Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chaos, s. r. o., sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3157/2023-4062 ze dne 30. dubna 2024 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 161/2023-3937, 23 Co 309/2022 ze dne 21. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Adnar zásoby s. r. o., sídlem Zaječice 322, Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Mgr. Petra Stejskala, LL.M., obce Brněnec, sídlem Moravská Chrastová 77, Brněnec, České republiky - České správy sociálního zabezpečení, sídlem U Stadionu 2729, Pardubice, Ing. Tomáše Jatše, Ing. Františka Olberta, Ing. Davida Jánošíka a obchodní společnosti Adnar thieves s. r. o., sídlem Zaječice 322, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v průběhu řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") č. j. 7 C 185/2007-3508 ze dne 26. října 2021 navrhla Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), aby na její místo ve vztahu k žalovanému Dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, v rozsahu žalované částky 4 727 001,17 Kč s příslušenstvím vstoupila obchodní společnost Adnar thieves s. r. o., sídlem Zaječice 322 ("společnost Adnar thieves"). Krajský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl. Došel k závěru, že by v tomto případě šlo o účelové zneužití procesní právní úpravy při singulární sukcesi. Odkázal při tom na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
3. Proti usnesení krajského soudu podaly dovolání stěžovatelka i společnost Adnar thieves. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání společnosti Adnar thieves jako subjektivně nepřípustné (výrok I) a zamítl dovolání stěžovatelky jako nedůvodné (výrok II), neboť se ztotožnil s argumentací krajského soudu. Krajský soud podle Nejvyššího soudu rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
4. Stěžovatelka odmítá, že by její návrh byl zneužitím právní úpravy za účelem vyhnutí se povinnosti hradit náklady soudního řízení vůči účastníkům. Stěžovatelka je přesvědčena, že argumenty a důkazy uvedené v rámci odvolání proti rozsudku okresního soudu povedou k jejímu úspěchu ve věci a nebude mít povinnost náklady řízení protistraně nahrazovat.
5. Stěžovatelka dále tvrdí, že vstup společnosti Adnar thieves do řízení nemůže ztížit dobytnost náhrady nákladů vůči účastníkům, proti kterým by případně byla neúspěšná. Naopak příjem z úplaty za postoupení pohledávky podle stěžovatelky poslouží k uspokojení náhrady nákladů řízení dalších vedlejších účastníků.
6. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud v řízení prováděl dokazování, aniž by ji o tom informoval a umožnil jí se vyjádřit. Tím, že krajský soud nenařídil jednání, zasáhl do práv stěžovatelky.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelky, ale rovněž o dovolání společnosti Adnar thieves. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání společnosti Adnar thieves, je ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylém rozsahu (tedy proti usnesení krajského soudu a proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu) byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Napadená usnesení se týkají procesního nástupnictví, tedy postupu podle § 107a občanského soudního řádu. Ústavní požadavky na taková rozhodnutí Ústavní soud vyložil v nálezu
sp. zn. III. ÚS 468/11
ze dne 9. února 2012 (N 30/64 SbNU 319). Ústavní soud připomněl, že soudy mají k rozhodnutím o procesním nástupnictví přistupovat nikoliv formalisticky a mechanicky, nýbrž mají zvážit všechny důsledky, které by v případě procesního uznání postoupení pohledávky nastaly pro ostatní účastníky řízení, a mají též zvažovat, zda tento úkon může případně vést k nedobytnosti pohledávky na nákladech řízení. Soudy se mají soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky mohou pro dané řízení nastat.
11. Napadená rozhodnutí odpovídají těmto zásadám. Soudy dospěly k závěru, že vyhovění návrhu stěžovatelky, aby na její místo ve sporu vstoupila společnost Adnar thieves, by vedlo k dalšímu znepřehlednění účastenství řízení, požadovaných nároků a mohlo ztížit vymahatelnost nákladů řízení a návrh tedy představuje zneužití právní úpravy obsažené v § 107a občanského soudního řádu.
12. Závěr o zneužití právní úpravy soudy učinily na základě opakovaného postupování pohledávek za různými solidárně zavázanými dlužníky, personálního propojení dotčených společností a nejistého důvodu a motivu postoupení pohledávky. Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že v předchozím průběhu řízení byly pohledávky postupovány celé, avšak nyní byla postoupena pouze část pohledávky za žalovaným dr. Hálkem, odpovídají tomu rozsahu, v němž okresní soud žalobě vyhověl, a přiznaným nákladům řízení. Hodnocení soudů není svévolné a bylo řádně odůvodněno. Z ústavního hlediska mu proto nelze nic vytknout.
13. Stěžovatelčiny námitky ohledně dokazování v řízení a nenařízení jednání jsou materiálně nepřípustné. Z dovolání, které stěžovatelka Ústavními soudu zaslala spolu s ústavní stížností, se totiž nepodává, že by tyto námitky stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu. Přitom z ústavního požadavku obsaženého v čl. 4 Ústavy plyne, že ochrana základních práv přísluší všem soudům. Proto se požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 4022/17
ze dne 11. června 2018 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, což je případ i této námitky. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelčina námitka byla zcela nekonkrétní. Stěžovatelka nijak nevysvětlila, z čeho přesně usuzuje na to, že by krajský soud prováděl dokazování, a nic takového se nepodává ani z odůvodnění napadeného usnesení.
14. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu