Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 202/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ph.Dr. L. N., zastoupeného JUDr. M. O., advokátkou, proti rozhodnutí České lékárnické komory, čj. 47ČR/98, ze dne 21. 10. 1998, usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 393/98-18, ze dne 1. 10. 1999, a usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 442/99-6, ze dne 10. 1. 2000, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou ústavní stížností, osobně Ústavnímu soudu doručenou dne 30. 3. 2000, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí z důvodů ve stížnosti rozvedených.
Ze spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 393/98 a 29 Ca 442/99, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelův opravný prostředek proti shora označenému rozhodnutí České lékárnické komory byl Krajským soudem v Brně usnesením čj. 29 Ca 393/98-18, ze dne 1. 10. 1999, odmítnut jako opožděný podle § 250p o.s.ř. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 26. 10. 1999. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil, a podal proto návrh na obnovu uvedeného řízení. Krajský soud v Brně, který o tomto mimořádném opravném prostředku stěžovatele rozhodoval usnesením, čj.
29 Ca 442/99-6, ze dne 10. 1. 2000, řízení zastavil s poukazem na ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., s použitím ustanovení § 246c o.s.ř. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 31. 1. 2000. Pouze v poměru k tomuto rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na obnovu řízení, je ústavní stížnost podána včas, je však třeba ji považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť krajský soud postupoval zcela správně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když řízení zastavil, neboť stěžovatel napadl mimořádným opravným prostředkem rozhodnutí soudu, vydané v řízení, v němž procesní úprava podání mimořádného opravného prostředku, jímž je obnova řízení, vylučuje.
V poměru k tomuto rozhodnutí správního soudu byla tedy ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zatímco v poměru ke zbývajícím rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, byla odmítnuta jako opožděně podaná podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Ve vztahu k těmto rozhodnutím totiž stěžovateli, za stavu, kdy ve smyslu ustanovení § 75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se za poslední procesní prostředek ochrany práv nepovažuje návrh na obnovu řízení, počala běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 citovaného zákona) dne 26.
10. 1999, a pokud tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 30. 3. 2000, stalo se tak, pokud jde o dvě rozhodnutí, po lhůtě pro její podání zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu