Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2024 sp. zn. 15 To 31/2024 a výroku II usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. března 2024 č. j. VZV 30/2023-1131, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, sídlem Na Baních 1304, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Dále porušily jeho práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel měl údajně přijímat a nakládat s peněžními prostředky, které pocházely od zahraniční obchodní společnosti ovládané A. R. R. Na A. R. R. se vztahují sankční předpisy Evropské unie, přijaté v souvislosti s narušením suverenity a územní celistvosti Ukrajiny - ruskou anexí poloostrova Krym.
Jedním z mnoha sankčních opatření je tzv. zmrazení finančních prostředků, které brání jakémukoli nakládání s finančními prostředky. Stěžovatel dle orgánů činných v trestním řízení porušil unijní sankční předpisy a ve svůj prospěch měl nakládat s částkou ve výši více než 96 mil. Kč. Jelikož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit výnos z trestné činnosti, zajistily jeho náhradní hodnotu podle § 79g odst. 1 trestního řádu. Tu představovaly především cenné papíry (akcie, podílové listy) a peněžní prostředky na investičním účtu.
3. Stěžovatel nejprve požádal o zrušení zajištění, následně též o povolení provedení úkonu s peněžními prostředky, které se v současnosti nacházejí na zajištěném investičním účtu. Stěžovatel potřeboval zaplatit školné svým dětem, které navštěvují soukromé mezinárodní školy (u dcer školné činilo celkem 1,4 mil. Kč, u syna 80 tis. Kč). Orgány činné v trestním řízení ani jedné žádosti nevyhověly. Vrchní státní zastupitelství v Praze setrvalo na závěru, že jak důvodnost trestního stíhání, tak skutečnosti odůvodňující zajištění náhradní hodnoty stále trvají.
K žádosti o povolení provedení úkonu, jenž by umožnil stěžovateli zaplatit školné, vrchní státní zastupitelství uvedlo, že toto povolení nemůže sloužit k úhradě školného. Nejde o úkon, který se týká přímo zajištěné náhradní hodnoty a který by odvrátil případnou hrozbu vzniku škody. Nadto stěžovatel má přístup k penězům, které mu orgány činné v trestním řízení nezabavily, např. k hotovosti v hodnotě 200 tis. EUR. Vrchní soud souhlasil s vrchním státním zastupitelstvím. Zdůraznil, že smyslem a účelem zajištění náhradní hodnoty je předcházet nežádoucímu nakládání s majetkem, které by ztížilo, či dokonce znemožnilo dosažení účelu trestního řízení.
Platí-li tento závěr pro investování do cenných papírů, platí to také pro úhradu školného dětem. Děti nejsou na stěžovatele zcela odkázány, stěžovatel může zaplatit školné z jiných prostředků.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel napadá jen ty části rozhodnutí, kterými orgány činné v trestním řízení nepovolily zaplacení školného ze zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatel tvrdí, že se vrchní státní zastupitelství ani vrchní soud nevypořádaly s jeho argumenty. Kritizuje, že vrchní soud doslova převzal argumentaci Ústavního soudu, aniž by se zamyslel, zda je taková argumentace přiléhavá. Dále namítá, že orgány činné v trestním řízení nezvážily zájmy jeho dětí, zejm. jejich základní právo na vzdělání. Stěžovatel odmítá, aby orgány činné v trestním řízení vykládaly výjimku podle § 79g odst. 2 trestního řádu způsobem, který fakticky znemožňuje nakládání se zajištěnými majetkovými hodnotami. Stěžovatel žádá jen zlomek ze zajištěné hodnoty, žádaný úkon stěží může ohrozit účel zajištění. Závěrem uvádí, že jde vlastně o trest.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Stěžovatel se již v minulosti obrátil na Ústavní soud. Stejně jako nyní šlo o nepovolení provedení úkonu, který se týká zajištěné náhradní hodnoty, jmenovitě peněz na investičním účtu. Ani nyní nemá Ústavní soud důvod, proč by se měl odchýlit od svých dřívějších závěrů. Ústavní soud stručně připomíná, že prostor pro přezkum ústavnosti rozhodnutí o zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, zejména pak nástrojů trestné činnosti, výnosů z ní a náhradní hodnoty (§ 79a až 79g trestního řádu), je vzhledem k jeho povaze omezený. Ač zajištění citelně omezuje vlastnické právo, jde o omezení dočasné, přechodné povahy, které nemůže předjímat výsledek trestního řízení. U majetkových zajišťovacích institutů je proto třeba zohlednit jak jejich dočasnou povahu, tak jejich smysl a účel [srov. nálezy ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18
(N 206/103 SbNU 68), bod 46, a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), bod 48, nejnověji nález ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 , bod 10].
7. Zajištění náhradní hodnoty není trestem. Nelze vyloučit, že obviněný by nakládal s majetkem způsobem, který ztíží, či dokonce znemožní dosažení účelu trestního řízení [takto důrazně nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17
(N 210/87 SbNU 429), bod 19]. Nyní stěžovatel žádal o povolení provedení úkonu, kterým by uhradil školné pro své děti. Orgány činné v trestním řízení žádosti nevyhověly s obavou, že by tím stěžovatel ztížil či jinak zmařil účel trestního řízení. Tuto obavu nicméně doplnily o výklad § 79g odst. 2 trestního řádu, který má sloužit k ochraně náhradní hodnoty jako takové (bod 16 usnesení vrchního státního zastupitelství). Takový výklad nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Naopak, sleduje legitimní zájmy, jako objasnění trestné činnosti a vytváření předběžných podmínek pro pozdější uložení majetkové sankce (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 5. 2016 Džinić proti Chorvatsku, č. 38359/13, § 65). Orgány činné v trestním řízení se rovněž zabývaly majetkovými poměry stěžovatele. Ty nasvědčují tomu, že jeho situace není zdaleka tak tíživá, jak uvádí.
8. Stěžovatel neuspěje ani s argumentací rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 11. 2019 Apostolovi proti Bulharsku, č. 32644/09. V této věci soud skutečně řešil zajištění majetku, ovšem za zcela odlišných okolností. Bulharské soudy se totiž vůbec nevypořádaly s argumentací stěžovatele, který se domáhal neomezeného přístupu k některým finančním prostředkům, aby hradil lékařské výdaje postiženého syna (§ 103). V nynější věci se vrchní státní zastupitelství i vrchní soud argumentací o potřebě zaplatit školné zabývaly. Že jejich odůvodnění bylo stručné, neznamená, že tento argument zcela přešly (naopak ve věci Apostolovi proti Bulharsku se tak stalo, § 104). Stěžovatel se proto mýlí, že orgány činné v trestním řízení musely na jeho košatou a obsáhlou argumentaci reagovat ještě košatějším a obsáhlejším rozhodnutím [přiměřeně nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Státní zastupitelství dostatečně zvážilo též přiměřenost zajištění ve vztahu k potřebě užití peněz, kterou udal stěžovatel.
9. V nálezu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23
Ústavní soud vytkl orgánům činným v trestním řízení, že řádně neodůvodnily své rozhodnutí o nezrušení zajištění (§ 79f odst. 2 trestního řádu), neboť se úplně vyhnuly argumentům, které oslabovaly trvání zajištění. V nynější věci však šlo o nepovolení konkrétního úkonu, kteréžto rozhodnutí orgány činné v trestním řízení řádně odůvodnily.
10. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu