Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele "Volejbalklub Liberec z.s. v likvidaci", sídlem Josefinino údolí 106/13, Liberec, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, sídlem Podhorská 581/28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2025 č. j. 30 Cdo 931/2025-163, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. října 2024 č. j. 29 Co 202/2024-113 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. ledna 2024 č. j. 19 C 219/2023-63, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a navazujícího soudního řízení, které se týkalo daňové kontroly zahájené v souvislosti s žádostí stěžovatele o vydání souhlasu s jeho výmazem z obchodního rejstříku. Dané správní i soudní řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Vedlejší účastnice v průběhu předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva stěžovatele a stěžovateli se za nepřiměřenou délku řízení omluvila.
3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli celkovou částku za nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení dalšího úroku z prodlení za stěžovatelem vymezené období (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění rozhodnutí okresní soud definoval ty části řízení před orgány daňové správy a řízení před správními soudy, které byly podle jeho názoru nepřiměřené dlouhé a za ty pak stěžovateli přiznal podle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") finanční náhradu.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 75 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok I), dále rozsudek okresního soudu potvrdil v části výroku II zamítajícího žalobu v požadavku stěžovatele na zaplacení 90 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Okresní soud podle krajského soudu nedostatečně zohlednil při stanovení výše, resp. formy zadostiučinění, složitost řízení před orgány daňové správy. Okresní soud rovněž nedostatečně reflektoval, že samotný výsledek řízení před orgány daňové správy, respektive správními soudy, měl pro stěžovatele jen minimální význam, neboť stěžovatel směřoval k likvidaci a neměl žádný majetek. Případná jemu uložená daňová povinnost by byla nedobytná, na což reagovaly samy orgány daňové správy. Je pravda, že proti členům stěžovatele včetně likvidátora bylo zahájeno trestní stíhání, nicméně to bylo orgány činnými v trestním řízení odloženo. Samotnou délku trestního stíhání v rozsahu 9 měsíců přitom nelze podle krajského soudu považovat za jakkoli nepřiměřeně dlouhou.
5. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud mj. uvedl, že dovolání je částečně vadné, neboť neobsahuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání jako jeho podstatných náležitostí. Tato vada znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání v daném rozsahu přihlédnout. Pokud dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak v tomto rozsahu je dovolání ze zákona nepřípustné. Stěžovatelem namítaná vada řízení spočívající v překvapivosti rozhodnutí přípustnost dovolání nemůže založit a dovolání je podle Nejvyššího soudu nepřípustné v otázce proporcionality podílů jednotlivých kritérií § 31 odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že krajským soudem zvolená forma zadostiučinění není zcela zjevně nepřiměřená, a odpovídá ustálené judikatuře.
6. Stěžovatel nejprve stručně shrnuje průběh civilního řízení před obecnými soudy. Setrvává na tom, že obecné soudy nedostatečně posoudily pochybení orgánů daňové správy i správních soudů, v důsledku čehož stěžovatel utrpěl újmu, a to i díky následně vedenému trestnímu stíhání. Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud provedl zjevně nesprávné právní posouzení věci a řešení daného případu postavil na jiném právním závěru než okresní soud, aniž by s takovou změnou stěžovatele seznámil - z jeho strany tak jde o překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil v tom, že se případem odmítl řádně zabývat, byť napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odporují judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a judikatuře Ústavního soudu - v této souvislosti stěžovatel blanketně odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 č. 64890/01. Nejvyšší soud se naopak měl zabývat výkladem pojmu "nesprávný úřední postup" ve smyslu nepřiměřené délky řízení, a to komplexně ve vztahu k řízení správnímu, soudnímu a navazujícímu trestnímu. Nejvyšší soud konečně podle stěžovatele nesprávně interpretoval samotný zákon č. 82/1998 Sb., včetně jeho § 31a odst. 3 písm. c).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Jsou-li ústavní stížností napadány výrokové části rozsudku okresního soudu změněné rozsudkem krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takových výrokových částí rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
10. Argumentace stěžovatele se do značné míry pohybuje na úrovni podústavního práva a spočívá v opakování námitek, uplatněných již během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Stěžovatel přitom na právní závěry soudů nereaguje. Naopak Ústavní soud - za této situace - na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu pro stručnost odkazuje, neboť ho považuje za propracované a přesvědčivé.
11. Nad rámec toho lze shrnout, že neobstojí argumentace stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly pochybením orgánů daňové správy a správních soudů. Obecné soudy jednoznačně popsaly jednotlivé fáze řízení o daňové povinnosti stěžovatele, které považovaly za nepřiměřeně dlouhé, což nerozporovala ani vedlejší účastnice, a jako adekvátní zadostiučinění za to přiznaly konstatování porušení práva. Své závěry řádně odůvodnily a jsou ústavně konformní. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o překvapivosti právních závěrů krajského soudu, který se měl odchýlit od hodnocení provedeného okresním soudem.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřetelné, že se zabýval odvoláními jak stěžovatele, tak vedlejší účastnice, jejich odvolací argumentaci podrobně rekapituluje, stejně jako jejich vzájemná vyjádření. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, přičemž uvedl, že se do značné míry ztotožnil právě s odvolací argumentací vedlejší účastnice. V takové situaci stěžovatelovo tvrzení o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu nemůže obstát, stěžovatel byl obeznámen s argumentací vedlejší účastnice a vyjádřil se k ní.
12. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jak nyní Ústavním soudem posuzovaná rozhodnutí obecných soudů mají odporovat stěžovatelem blanketně odkazovanému rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii. Stěžovatel netvrdí, že by v České republice nastavený systém poskytování zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. byl zcela neúčinný a neposkytoval účastníkům soudních a jiných řízení adekvátní ochranu. Obecné soudy vysvětlily, podle jakých kritérií posoudily nepřiměřenou délku řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, a na základě toho určily formu zadostiučinění za takový nesprávný úřední postup.
Ústavní soud pro úplnost připomíná závěr obecných soudů, že stěžovatelova argumentace směřuje k tvrzení újmy, která měla vzniknout jeho členům, respektive obchodní společnosti jako likvidátorovi, ale nikoliv primárně stěžovateli, přičemž ti daňovým řízením vedeným proti stěžovateli nebyli dotčeni. Tyto osoby se musely účastnit trestního řízení, které trvalo 9 měsíců, s tím, že tuto dobu nelze považovat za jakkoliv nepřiměřeně dlouhou; proti tomuto konkrétnímu závěru se stěžovatel v ústavní stížnosti ani dostatečně nevymezuje.
Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval zákon č. 82/1998 Sb., konkrétně jeho § 31a odst. 3 písm. c), není jasné, kam směřuje. V řízení obecné soudy zjevně vycházely z toho, že stěžovatel se na nepřiměřené délce řízení nepodílel a naopak se snažil o maximální urychlení jak řízení před orgány daňové správy, tak soudního řízení před správními soudy. Odkazované zákonné ustanovení naopak zavazuje soudy zohlednit, že se poškozený na nepřiměřené délce řízení (respektive na průtazích v řízení) sám podílel.
K takovému závěru - jak naznačeno - ovšem obecné soudy ve věci stěžovatele vůbec nedospěly.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu