USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce " Volejbalklub Liberec z. s. v likvidaci", IČO 40231771, se sídlem v Liberci, Josefinino údolí 106/13, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2024, č. j. 29 Co 202/2024-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a na ně navazujícího řízení před správními soudy, které se týkalo daňové kontroly zahájené Finančním úřadem pro Liberecký kraj v souvislosti s žádostí žalobce o vydání souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku. Dané správní i soudní řízení trvalo 6 let a 6 měsíců. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva žalobce a současně se žalobci za nepřiměřenou délku řízení omluvila.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 19 C 219/2023-63, uložil žalované zaplatit žalobci celkovou částku nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 75 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 17. 8. 2016 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % p.
a. z částky 75 000 Kč od 17. 8. 2016 do 21. 8. 2023 (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 29 Co 202/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 75 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 90 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22.
8. 2023 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. Dovolání je vadné stran otázky složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť neobsahuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o.
s.
ř.), což nutně vede k závěru o částečné vadnosti dovolání, která znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání v uvedeném rozsahu přihlédnout. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nejvyšší soud nadto ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Otázka proporcionality podílu jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, pokud vyšel primárně z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce byl nepatrný. Ze znění výše zmíněného ustanovení je přitom zjevné, že na délce řízení se mohla podílet jen kritéria podle § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, nikoli kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Závěr odvolacího soudu o tom, že přiměřeným zadostučiněním je konstatování porušení práva, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu v situaci, kdy odvolací soud posoudil význam předmětu řízení pro žalobce jako nepatrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, nebo ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3755/2020). Tento závěr se přitom nepodařilo dovolacími námitkami žalobci zvrátit. Žalobcem namítaná vada řízení spočívající v údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s.
ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu