Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2025 č. j. 29 A 91/2024-128, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou dne 3. 9. 2024, domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 8. 2024 č. j. JMK 124392/2024, vydaném v řízení o žádosti spolku Anděl na cestě, z. s., o poskytnutí informací týkajících se majetkových poměrů stěžovatele. Dne 4. 9. 2024 zaslal stěžovatel listiny (přípisy vedlejšího účastníka, výpis ze spolkového rejstříku, správní a soudní rozhodnutí) ke své žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, které byly zařazeny do soudního spisu vedeného pod sp. zn. 29 A 91/2024. Podáním ze dne 5. 9. 2024 dále stěžovatel zaslal krajskému soudu výslovně k výše uvedené spisové značce mimo jiné žalobu proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka ze dne 4. 8. 2024 a další listiny k zařazení do soudního spisu (vyjádření a stanoviska stěžovatele již dříve zaslaná vedlejšímu účastníkovi, jejich doplnění a dodejku datové zprávy).
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl podle § 112 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 64 s. ř. s. o tom, že se část žaloby směřující proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka ze dne 4. 9. 2024 vylučuje k samostatnému projednání. Ze žaloby podané dne 3. 9. 2024 podle krajského soudu vyplývá, že směřuje proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 8. 2024, zatímco listina doručená dne 5. 9. 2024 jako příloha k žalobě vedené pod sp. zn. 29 A 91/2024, označená jako "žaloba žalobce na nezákonný zásah", směřuje proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka, obsahově odlišnému od jeho rozhodnutí ze dne 30. 8. 2024. Jde přitom o návrhy, které jsou odlišné předmětem i zvoleným žalobním typem, proto je vhodné jejich samostatné projednání.
4. Stěžovatel namítá, že usnesení krajského soudu není náležitě odůvodněné, přičemž z něj není patrné, jaký konkrétní žalobní návrh byl vyloučen k samostatnému projednání. V tom spatřuje porušení výše uvedeného základního práva (viz bod 1.). Zdůrazňuje, že krajský soud měl v napadeném usnesení vyloučenou věc identifikovat uplatněným žalobním návrhem. V důsledku postupu krajského soudu stěžovatel neví, co přesně je předmětem vyloučeného řízení, neboť jeho žaloba proti nezákonnému zásahu má více částí. Stěžovatel by sice tuto skutečnost mohl seznat nahlédnutím do obou soudních spisů, to by jej však "nepřiměřeně zatěžovalo časově a finančně". K objasnění předmětu obou řízení by mohlo sloužit ústní jednání ve věci, nicméně "nemá jistotu", že krajský soud ve věci nerozhodne bez jednání, byť stěžovatel sdělil, že trvá na nařízení jednání.
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání. Ústavní soud posoudil splnění těchto procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Jelikož je stěžovatel advokátem, nemusí být jako účastník řízení zastoupen jiným advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu [viz stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 téhož zákona však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do probíhajících řízení. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, byť jsou sama pravomocná, a přestože proti nim byly všechny opravné procesní prostředky vyčerpány [viz např. usnesení ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3646/17 , dne 15. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2727/24 , a mnohá další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
7. V posuzované věci stěžovatel napadá usnesení o vyloučení věci (zásahové žaloby) k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř., který se použije i v soudním řízení správním (§ 64 s. ř. s.). Byť je toto rozhodnutí pravomocné a přímo vůči němu není přípustná ani kasační stížnost [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.], jde toliko o dílčí procesní usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. I když Ústavní soud z nepřípustnosti ústavních stížností směřujících bezprostředně proti dílčím procesním rozhodnutím soudů činí výjimky, je nutno poznamenat, že k tomu musí být současně splněny dvě podmínky. Napadené procesní rozhodnutí jednak musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v dalším řízení (včetně řízení o případné ústavní stížnosti proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1509/17 , nebo ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3410/22 ).
8. Usnesení o vyloučení věci k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř. nenaplňuje podle konstantní judikatury Ústavního soudu podmínky uvedené v předchozím bodu, neboť již ze své podstaty není způsobilé citelně zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (shodně usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 946/19 , ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 230/20 , ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1265/20 , ze dne 13. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2010/20 , nebo ze dne 4. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3305/20 ). Zásadní skutečnosti, které by mohly zcela výjimečně svědčit o opaku, stěžovatel nejenže neprokazuje, ale ani netvrdí. Jeho argumentace obsažená v úsporné ústavní stížnosti není z ústavněprávního hlediska relevantní. Námitky o nehospodárnosti postupu může stěžovatel uplatnit v dalším průběhu řízení, a to v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3305/20 , bod 4.). Ústavní soud neshledal ani důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, takové důvody ostatně netvrdí ani sám stěžovatel.
9. Ústavní soud navíc podotýká, že z napadeného usnesení lze seznat, který návrh byl vyloučen k samostatnému projednání. Vyslovil-li stěžovatel nesouhlas s rozhodnutím o věci bez jednání, jak zdůrazňuje v ústavní stížnosti, pak nemůže být meritorně rozhodnuto o jeho zásahové žalobě bez tohoto jednání (srov. § 51 odst. 1 s. ř. s.). Ani tato námitka nemůže založit přípustnost (natož opodstatněnost) ústavní stížnosti.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2025
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj