Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SPR, a. s., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem, sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 23 Cdo 3963/2023-1506, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2023 č. j. 3 Cmo 65/2023-1467 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2023 č. j. 20 Cm 163/2012-1433, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou vůči vedlejší účastnici domáhá zaplacení částky 213 577 230 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené zneužitím dominantního postavení v hospodářské soutěži. Stěžovatelka spatřuje zneužití dominantního postavení v diskriminačním jednání vedlejší účastnice, spočívající v upřednostňování fotovoltaických elektráren patřících do její skupiny při připojování do distribuční sítě před koncem roku 2010, a to mimo jiné na úkor stěžovatelky. V řízení o žalobě na náhradu škody podala stěžovatelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") návrh podle § 18 zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže"), kterým se domáhala, aby předseda senátu vedlejší účastnici uložil povinnost zpřístupnit stěžovatelce písemnosti vymezené v návrhu, jimiž lze podle stěžovatelky zjistit stav věci, a které jsou potřebné pro unesení jejího důkazního břemene v řízení o žalobě ve věci samé. Krajský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že v řízení o uložení povinnosti zpřístupnit dokumenty po zahájení řízení ve věci samé (§ 18 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže) se postupuje také podle § 10 (řízení o zpřístupnění důkazního prostředku před zahájením řízení o žalobě na náhradu škody), pročež předseda senátu o návrhu vyrozuměl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") a podle § 10 odst. 4 téhož zákona mu poskytl lhůtu k vyjádření se k návrhu. Z vyjádření ÚOHS vyplývá, že nevede žádné šetření ani správní řízení, v nichž by bylo prověřováno případné porušení pravidel hospodářské soutěže vedlejší účastnicí, tudíž případné zpřístupnění navržených dokumentů nebude mít vliv na vyšetřovací činnost ÚOHS. Stěžovatelkou tvrzený diskriminační postup vedlejší účastnice má krajský soud za významně zpochybněný dvěma sděleními ÚOHS ze dne 16. 3. 2015 a ze dne 18. 5. 2015, která předložila vedlejší účastnice. Z nich vyplývá, že ÚOHS po provedeném šetření neshledal, že by vedlejší účastnice stanovila či plnila podmínky vztahující se k připojení fotovoltaických elektráren do své distribuční soustavy diskriminačně. Stěžovatelka proto neosvědčila věrohodnost práva na náhradu škody způsobenou omezováním hospodářské soutěže, jak vyžaduje § 10 odst. 1 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil zamítavé usnesení krajského soudu. Zdůraznil, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění návrhu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zpřístupnit požadované dokumenty, neboť stěžovatelka neosvědčila věrohodnost svého nároku na náhradu škody, resp. důkazy předloženými vedlejší účastnicí (zejména sděleními ÚOHS ze dne 16. 3. 2015 a ze dne 18. 5. 2015, z nichž lze vycházet i v tomto řízení, neboť významným způsobem zpochybňují tvrzení stěžovatelky o diskriminačním jednání vedlejší účastnice) byl pro účely rozhodování o návrhu na zpřístupnění dokumentů (zatímně) osvědčen opak.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť žádná ze stěžovatelkou předestřených otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Vytýká-li stěžovatelka vrchnímu soudu hodnocení důkazů (sdělení či vyjádření ÚOHS) a namítá-li, že vrchní soud nebyl těmito vyjádřeními ÚOHS vázán, fakticky zpochybňuje skutková zjištění, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají.
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Těžištěm její ústavní stížnosti je argumentace, že osvědčila monopolní postavení vedlejší účastnice na relevantním trhu distribuce elektřiny, a že ta postupovala diskriminačně, když do distribuční soustavy připojovala výrazně rychleji své vlastní fotovoltaické elektrárny, a to na úkor ostatních soutěžitelů. Vyjádřeními a stanovisky ÚOHS, podle nichž nebylo shledáno zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí, nebyly soudy vázány, což stěžovatelka dovozuje argumentem a contrario z § 27 odst. 1 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. Nadto z nich nelze učinit závěr, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody je očividně vyloučen. Postupu soudů dále stěžovatelka vytýká, že neprovedly rozhodné důkazy, a že napadená rozhodnutí jsou svévolná a nepřezkoumatelná.
6. Před meritorním posouzením ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá, zda ústavní stížnost vykazuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 téhož zákona však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny opravné procesní prostředky vyčerpány [z poslední doby viz např. usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2342/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
8. V posuzované věci stěžovatelka napadá (byť pravomocná) dílčí usnesení týkající se (ne)uložení povinnosti vedlejší účastnici zpřístupnit po zahájení řízení o věci samé písemnosti, které mohou být potřebné k unesení důkazního břemene stěžovatelky, resp. k "vyrovnání" informační nerovnosti mezi jednotlivými soutěžiteli. Z napadených rozhodnutí i z § 18 odst. 1 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže jasně vyplývá, že o uložení povinnosti zpřístupnit stěžovatelce požadované písemnosti je rozhodováno v probíhajícím řízení o náhradě škody způsobené tvrzeným omezováním hospodářské soutěže. Napadeným usnesením krajského soudu nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky ve věci samé, jde o pouhé dílčí rozhodnutí vydané v tomto řízení. Jinými slovy řečeno, tím, že stěžovatelka napadá pouze dílčí rozhodnutí, a nikoliv pravomocné rozhodnutí ve věci samé, je její ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu vydanému podle § 18 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže (a navazujícímu usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu) materiálně nepřípustná.
9. Ústavní soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí o odmítnutí této ústavní stížnosti nijak neomezuje stěžovatelku v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Dojde-li k zamítnutí žaloby stěžovatelky na náhradu škody (např. pro neunesení důkazního břemene), bude moci stěžovatelka v ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věci samé (po vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práv) namítat neústavnost i dílčích postupů soudů, resp. dílčích rozhodnutí podle § 18 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. V současné době je však ústavní stížnost vzhledem k požadavku na její materiální subsidiaritu (viz předchozí bod) předčasná.
10. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj