USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SPR a.s., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, identifikační číslo osoby 25461222, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, Děčín IV-Podmokly, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 213 577 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 163/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 65/2023-1467,
1. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 3. 2023, č. j. 20 Cm 163/2012-1433, zamítl návrh žalobkyně, kterým se domáhala uložení povinnosti žalované zpřístupnit v usnesení specifikované dokumenty v souladu s § 18 odst. 1 zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže) (dále jen „zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže“), v rámci řízení o zaplacení 213 577 230 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené zneužitím dominantního postavení žalované.
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 65/2023-1467, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že návrhu nelze vyhovět, neboť žalobkyně nesplnila povinnost osvědčení věrohodnosti nároku na náhradu škody jako jednu z podmínek pro uložení povinnosti zpřístupnění dokumentů či písemností ve smyslu § 10 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. Dle odvolacího soudu žalobkyně nedostála povinnosti tvrzení, která není prolomena ani postupem dle § 10 ve spojení s § 18 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. Odvolací soud uzavřel, že z tvrzení žalobkyně, jakož i z důkazů předložených žalovanou, nejen že nebyl osvědčen nárok žalobkyně na náhradu škody, nýbrž byl osvědčen opak.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení několika právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu nebo které dosud nebyly dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to (i) otázky posouzení dostatečného standardu osvědčení věrohodnosti práva na náhradu škody dle § 10, resp. § 18 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, a (ii) otázky vázanosti soudu sdělením orgánu ochrany hospodářské soutěže.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelka v dovolání k otázce (i) namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesením ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod č. 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 1870/07, či ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 637/05, uzavřel, že právo žalobkyně na náhradu škody není dostatečně osvědčeno. Dovolatelka má za to, že s ohledem na závěry plynoucí z citované rozhodovací praxe vzhledem k požadavku na osvědčení rozhodujících skutečností postačí, jeví- li se tyto skutečnosti alespoň jako pravděpodobné, resp. musí být z nich zřejmé, že uplatněný nárok ve věci samé není očividně vyloučen. Žalobkyně však v řízení uvedla všechna právně relevantní tvrzení, která jí byla objektivně i subjektivně dostupná, a která osvědčují věrohodnost jejího práva na náhradu škody, odvolací soud proto pochybil, pokud uzavřel, že její právo na náhradu škody osvědčeno nebylo.
12. Ačkoliv dovolatelka otázku staví jako otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů o skutečnostech rozhodujících pro žalobkyní uplatněný nárok ve věci samé, když namítá, že vzhledem k uvedení jí dostupných relevantních tvrzení její právo osvědčeno bylo. Skutková zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Podanou otázkou dovolatelka pouze rozporuje skutkový závěr odvolacího soudu o neosvědčení jejího práva na náhradu škody, aniž by dovolacímu soudu předkládala otázku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat.
13. Pokud dovolatelka v této souvislosti uvádí, že jí uvedená tvrzení osvědčují její právo na náhradu škody z porušení hospodářské soutěže, jedná se pouze o zpochybňování skutkového stavu tak, jak jej zjistil odvolací soud. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že přípustnost dovolání nemůže založit řešení právní otázky vycházející z vlastního skutkového tvrzení dovolatele, neboť tím dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1214/2017). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané (osvědčené), popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání (osvědčení) relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
14. Rovněž otázka (ii) týkající se vázanosti soudu sdělením orgánu ochrany hospodářské soutěže přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka namítá, že důkazy předložené žalovanou (zejm. sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) nejsou relevantní pro rozhodnutí o osvědčení věrohodnosti práva žalobkyně na náhradu škody a nijak nesouvisí s návrhem, nadto poukazuje na to, že taková sdělení nejsou rozhodnutími, a není z nich proto možno dovozovat jakékoliv závěry o jednání žalované vůči žalobkyni. Dovolatelka namítá, že soud není vázán takovými sděleními, což podkládá nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02.
15. Dovolatelka podanou otázkou zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, což nepředstavuje žádný z možných dovolacích důvodů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuzavřel, že by byl žalovanou předloženými sděleními Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vázán, nýbrž je hodnotil jako každý jiný důkaz ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. Námitky žalobkyně o zanedbatelné vypovídající hodnotě těchto důkazů přitom představují pouhou polemiku se skutkovým zjištěním tak, jak bylo učiněno odvolacím soudem. Skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, od nějž se měl odvolací soud odchýlit, na posuzovanou věc nedopadá, neboť se zabýval výkladem § 135 odst. 1 o. s. ř., tedy vázaností soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a naopak nevázaností soudu zprošťujícími rozsudky na podkladu nesprávného postupu soudu v situaci, kdy soud neposoudil celý průběh trestního řízení proti stěžovateli, nýbrž se spokojil pouze s konečným rozsudkem ve věci.
17. Namítá-li dále dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i neprovedení dalších žalobkyní navržených důkazů, namítá ve skutečnosti vady řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu