23 Cdo 2398/2021

23 Cdo 2398/2021-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Lenz a.s., se sídlem v Olomouci, Ztracená 254/6, identifikační číslo osoby 28213050, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 5/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 152/2019-89, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2021, č. j. 3 Cmo 152/2019-96, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 2 Cm 5/2018-43, uložil žalované povinnost zdržet se těchto výroků o žalobkyni: „Společnost N. B. (nyní O.) nepřipravila dražbu ve výběrovém řízení na pronájem skladu společnosti FAU s. r. o. v Přerově velmi profesionálně.“, „Do druhého kola výběrového řízení na pronájem skladu společnosti FAU s. r. o. se společnost Lenz a.s. už nehlásila.“, které byly uvedené v článku „Do skladu po firmě FAU, na kterou „klekla“ finanční správa, se nikomu nechce.

Je v areálu chemičky Agrofertu, ani ten o něj nestojí“, uveřejněném dne 1. 2. 2018 na webu IHNED.CZ deníku Hospodářské noviny (bod I výroku). Dále uložil žalované povinnost uveřejnit čitelnou omluvu žalobkyni ve znění blíže specifikovaném v tomto výroku na náklady žalované na úvodní straně webu IHNED.CZ po dobu alespoň 7 kalendářních dnů (bod II výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III výroku). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně opravil v záhlaví v označení žalobkyně tak, že uvedl správnou adresu jejího sídla (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se shora uvedených výroků a o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu žalobkyni zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění, avšak nesprávně posoudil způsobilost vytýkaného jednání žalované neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně ve smyslu ustanovení § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dle odvolacího soudu jsou předmětné výroky ředitele žalované dílem hodnotícím soudem o tom, že v případě diskutovaného výběrového řízení na pronájem daňového skladu nepostupovala žalobkyně precizně, dílem skutkovým tvrzením o tom, že se žalovaná neúčastnila druhého kola tohoto výběrového řízení.

V kontextu celého článku a ve světle prokázané skutečnosti, že se žalovaná jako uchazeč ve výběrovém řízení dotazovala žalobkyně (organizátora výběrového řízení) ohledně upřesnění podmínek výběrového řízení, odvolací soud dovodil, že vyřčený hodnotící úsudek ve znění „dražby obvykle připravuje velmi profesionálně, což se o tomto případě nedá říct“ je legitimní hodnocení činnosti žalobkyně založené na vlastní zkušenosti žalované. Je zjevné, že primárním cílem kritiky žalobkyně není její dehonestace, nic z pohledu závadnosti nelze shledat ani z hlediska formy prezentace tohoto hodnotícího úsudku.

K dalšímu vytýkanému sdělení, které je svou povahou skutkovým tvrzením, ve znění „do druhého kola výběrového řízení na pronájem skladu společnosti FAU s. r. o. se společnost Lenz a.s. už nehlásila“, uvedl, že toto tvrzení se ve světle prokázaných skutečností jednak jeví jako pravdivé, podstatné však je, že i pokud by tento výrok pravdivý nebyl, nezakládal by neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně. V této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn.

32 Odo 1159/2004, konstatoval, že tento výrok nevybočuje z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti a případný zásah do pověsti žalobkyně tímto tvrzením není takové intenzity, aby převážilo právo žalobkyně na ochranu pověsti před právem žalované na svobodu projevu. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaná vytýkaným jednáním do pověsti žalobkyně neoprávněně nezasáhla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.

s. ř.“), neboť se odvolací soud při řešení významných otázek procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Dovolatelka následně podáním ze dne 17. 6. 2021, doručeným soudu dne 18. 6. 2021 (tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání), své dovolání doplnila.

K tomuto doplnění dovolání žalobkyně předně dovolací soud podotýká, že nepřehlédl, že odvolací soud vydal opravné usnesení ze dne 20. 4. 2021, č. j. 3 Cmo 152/2019-96, jímž své rozhodnutí ze dne 16. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 152/2019-89, v záhlaví opravil co do formy rozhodnutí tak, že namísto slova „Usnesení“ se správně uvádí slova „Česká republika“, „Rozsudek“ a „Jménem republiky“ ve spojení s malým státním znakem České republiky. Aby se však prosadilo ustanovení § 240 odst. 1 věta druhá o. s. ř., tj. že od okamžiku doručení opravného usnesení běží dvouměsíční lhůta pro podání dovolání, muselo by opravným usnesením dojít k obsahové změně výroku rozhodnutí odvolacího soudu.

Jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení § 164 o. s. ř., které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 větě druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 917/98, uveřejněné pod číslem 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod číslem 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že uvedená oprava napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nedotkla jeho výroku, ale pouze jeho formy, neběží od doručení tohoto usnesení účastníkům řízení (opětně) lhůta k podání dovolání.

Ze shora uvedeného důvodu tak k podání žalobkyně označenému jako doplnění dovolání, jež bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty, mohl dovolací soud přihlédnout pouze v rozsahu, v jakém se tímto podáním nemění vymezení důvodů dovolání, resp. v jakém neobsahuje toto podání nový dovolací důvod (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl.

IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatelka výslovně neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje toliko výrok o věci samé. Výrok o nákladech řízení a o opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně tedy nebyl dovoláním dotčen.

Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, tudíž posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění soudů přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Namítá-li dovolatelka, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp.

zn. 28 Cdo

1803/2014). K dalším námitkám dovolatelky, že odvolací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy (zejména výslech předsedy představenstva žalobkyně V. S.), nepoučil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o potřebě doplnit další důkazy a nerespektoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, ačkoliv na základě vlastního dokazování nedospěl k jiným skutkovým závěrům, je třeba konstatovat, že touto argumentací dovolatelka ve skutečnosti namítá vady řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. však nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017). K argumentaci žalobkyně ohledně nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o.

s. ř. (které se podle § 213b o. s. ř. uplatní i v odvolacím řízení) dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a napadené rozhodnutí na ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení účastníka řízení podle § 118a o.

s. ř., výtky dovolatelky k nedostatku poučení nepředstavují otázku procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i zde jde o námitku jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak již bylo konstatováno shora. Námitky dovolatelky směřující do vadného (nedostatečného) poučení žalobkyně tedy neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem). Poukazuje-li dále dovolatelka v souvislosti s touto námitkou na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3167/2013, pak dovolací soud uvádí, že i v tomto rozhodnutí (kde navíc Nejvyšší soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012) dovolací soud upozornil, že k této vadě (absence potřebné poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.) přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna, jelikož shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.

ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Kromě toho lze doplnit, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního ze strany dovolatelky, nýbrž rozhodl na základě (pozitivně) zjištěného skutkového stavu, proto poučení dovolatelky podle § 118a o. s. ř. ani nemohlo přicházet v úvahu.

Namítá-li dovolatelka, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že výrok žalované obsahující sdělení, že se žalovaná druhého kola výběrového řízení neúčastnila, nevybočuje z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti a případný zásah do pověsti žalobkyně tímto tvrzením není takové intenzity, aby převážilo právo žalobkyně na ochranu pověsti před právem žalované na svobodu projevu, pak dovolatelka tímto vyjadřuje pouhý nesouhlas s posouzením této otázky odvolacím soudem.

Poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, Nejvyšší soud z dovolací argumentace nezjistil, jakou konkrétní právní otázku měl odvolací soud posoudit v rozporu s touto judikaturou, a ani sám žádnou odchylku neshledal. Od dovolatelkou citovaných rozsudků se odvolací soud neodchýlil, neboť při posuzování otázky, zda tvrzené jednání žalované spočívající ve zveřejnění vytýkaných výroků je způsobilé neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně, zkoumal v souladu s uvedenou judikaturou míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany.

V tomto smyslu přitom dle ustálené rozhodovací praxe rozlišoval, zda posuzované výroky mají povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Shora uvedené platí i pro výtku dovolatelky k závěru odvolacího soudu o tom, že právnická osoba je nadána dobrou pověstí, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku.

Tento závěr je navíc rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí

Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009). K námitce dovolatelky, že pro ni bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, je třeba připomenout, že za překvapivá jsou považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. kupř.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nebo jeho usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např.

rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, či rozsudek ze dne 15. l. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť posouzení způsobilosti vytýkaného jednání žalované neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně bylo provedeno již v řízení před soudem prvního stupně, navíc podle totožné hmotněprávní normy jako v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.

K námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba podotknout, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Navíc závěry odvolacího soudu o povaze předmětných výroků žalované v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v projednávané věci odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka tak svými námitkami, prostřednictvím nichž vytýká soudům způsob dokazování v projednávané věci, nevymezuje ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.