30 Cdo 2384/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní
věci žalobců a) J. S., a b) M. S., zastoupených JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem
se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalované SEDLEC INVEST a. s., se
sídlem v Chebu, Karlova 2472/44, identifikační číslo osoby 256 71 600,
zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5,
o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 198/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2015, č. j. 15 Co 453/2014-248, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) konstatuje, že dovolání žalobců (dále již „dovolatelé“) proti v záhlaví
označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“) není ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky věcné
legitimace žalobců rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. již odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku cit. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22 července 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Námitka dovolatelů, že odkaz odvolacího soudu na cit. rozsudek
Nejvyššího soudu není relevantní, neboť „v kontextu daného případu jde však o
skutkově jiný případ...Při přesné citaci daného rozsudku...bylo konstatováno,
že ten z dědiců, který zastává opačné stanovisko, než žalobci, bude zcela
přirozeně (nikoliv musí být) účastníkem řízení na straně žalované.“, není
důvodná. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 882/2004 dovolací soud vyložil právní názor, že
„Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným
rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné
vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který
zastává opačné stanovisko než žalobce, bude zcela přirozeně účastníkem řízení
na straně žalované.“ Otázku legitimace k podání žaloby na určení vlastnického
práva zůstavitele řešil dovolací soud také např. v rozsudku ze dne 24. října
2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, v němž formuloval a odůvodnil právní závěr,
podle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný
jen pro účastníky řízení; z toho plyne, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel
byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky
řízení a nikoli pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Proto
účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem
nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na
určení naléhavý právní zájem (respektive není splněn jeden z předpokladů
úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to
existence věcné legitimace účastníků) ve smyslu § 80 písm. c/ (nyní již § 80)
o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a
nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Odvolací
soud se tudíž napadeným rozhodnutím nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Nepřípadná je rovněž dovolací argumentace dovolatelů směřující k
závěru, že došlo k pochybení, pokud dovolatelé nebyli soudem poučeni ve smyslu
§ 118a odst. 2 a 4 o. s. ř. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, v němž se
mimo jiné uvádí: „Závěrem lze tedy k dosahu aplikace ustanovení § 118a odst. 2
o. s. ř. uvést, že se tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce
žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu.
Není a s
ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být
tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při
(posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně
kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková
tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak. Nejvyšší soud proto setrvává na právním názoru, že poučení žalobce o tom, koho
má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat
na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Ostatně otázkou, zda jsou obecné
soudy povinny poučovat účastníky podle § 5 a § 92 odst. 1 o. s. ř. (což lze
analogicky vztáhnout též i na poučení ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.), se
zabýval i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS
56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5, pod
číslem 2, v němž zaujal právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z
mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a
zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.“
Nelze se ani ztotožnit s dovolací argumentací o údajné překvapivosti
rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. března
2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že
překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně. V posuzovaném případě žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně
poukazovala na nedostatek věcné legitimace účastníků, především však tímto
způsobem argumentovala v odvolacím řízení; pak tedy z pohledu dovolatelů
nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z jiného právního závěru stran
posouzení věcné legitimace, (objektivně) být pro dovolatele překvapivé, neboť
eventualita právního posouzení, k němuž nakonec dospěl odvolací soud, zde
(naposledy v důsledku odvolací argumentace) přicházela v úvahu. Právní závěr, jenž odvolací soud učinil v otázce nabytí nemovité věci
od nevlastníka (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poskytující ústavně
právní ochranu dobrověrnému nabyvateli), byl učiněn jako obiter dictum, nad
rozsah odůvodnění, mimo právní otázku věcné legitimace účastníků, na jejímž
vyřešení záviselo napadené rozhodnutí, takže na základě této argumentace
nemohla být přípustnost podaného dovolání žalobců ve smyslu § 237 o. s. ř. založena. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§
243f odst. 3 věta druhá p. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.