28 Cdo 2128/2018-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. F., B.,
zastoupeného JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mahenova
303/16, proti žalovanému T. F., B., o 115.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 107/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2017, č. j. 49 Co
213/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 49 Co
213/2016-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i
státu (výroky III. až V.). Mezi procesními stranami bylo nesporné, že spolu
uzavřely nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě měl žalovaný vyplatit
žalobci sumu 190.000 Kč coby jeho podíl z částky 1.200.000 Kč poukázané
společností Jihomoravská energetika, a.s., na účet žalovaného. Co do obnosu
75.000 Kč žalovaný svou povinnost splnil, oproti zbývající pohledávce na
uhrazení 115.000 Kč se pak pokusil jednostranně započíst [§ 580 a § 581 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč.
zák.“)] několik svých nároků. Soud zápočet shledal převážně neplatným pro
neurčitost (§ 37 obč. zák.), jelikož žalovaný namítal započtení více
pohledávek, které ve svém součtu převyšovaly žalobou uplatněné právo, přičemž
nebylo zřejmé, které ze započítávaných pohledávek mají zaniknout, a které
nikoli. Řádně byl nicméně proveden zápočet pohledávky z bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním účastníky řízení spoluvlastněné nemovitosti žalobcem nad
rámec jeho spoluvlastnického podílu (§ 451 obč. zák.) v době od 28. 2. 2007 do
31. 12. 2008. Žalobě proto vyhověl toliko v části, v níž jí uplatněná
pohledávka nezanikla započtením.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 49 Co 213/2016-294, ve
znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2018, č. j. 49 Co 213/2016-302,
rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobce i žalovaného ve výroku I.
potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit
žalobci též 71.015 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Také odvolací soud
vyzdvihl, že žalovaný namítl k započtení celý soubor pohledávek, jejichž
celková výše převyšovala zbývající pohledávku žalobce, aniž by specifikoval
rozsah, v němž ta která pohledávka uplatněná k započtení zaniká, pročež je daný
právní úkon neurčitý, a tedy rovněž neplatný. Ke stejnému závěru lze dospět též
ohledně další dvojice pohledávek v souhrnné výši 136.644 Kč, jež žalovaný
uplatnil v rámci započtení. Právo žalobce tudíž mohlo zaniknout jen zápočtem
pohledávky z bezdůvodného obohacení za období od února 2007 do prosince 2008;
tato pohledávka však při uplatnění k započtení dne 27. 1. 2009 dosud nebyla
splatná. Žalovaný se tutéž pohledávku pokusil znovu započíst dne 10. 3. 2016. V
té době již byla splatnou, vyvolání účinků započtení tu však bránila
skutečnost, že ke dni, kdy se tato pohledávka setkala s pohledávkou žalobce,
byla již z větší části promlčenou (z menší pak zanikla splněním).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž namítá, že se soudy
nižších stupňů nesprávně vypořádaly s jeho procesní obranou spočívající v
započtení vzájemných pohledávek proti pohledávce žalobce, a napadené rozhodnutí
označuje za překvapivé. Dovolatel zdůrazňuje, že již 27. 1. 2009 uplatnil při
jednání soudu první instance námitku započtení pohledávky ve výši 115.000 Kč z
titulu výlučného užívání spoluvlastněného objektu žalobcem v letech 2007 a
2008, přičemž se jednalo o pohledávku způsobilou k započtení, jelikož tříletá
promlčecí doba dosud neuplynula. Navzdory závaznému právnímu názoru vyslovenému
odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 6. 6. 2014 tuto námitku soud
prvního stupně při opětovném rozhodování a následně ani odvolací soud při
přezkumu prvoinstančního rozsudku ze dne 31. 3. 2016 nezohlednily. Dále je
třeba vzít na zřetel, že při jednání konaném dne 12. 11. 2012 dovolatel z
opatrnosti učinil další zápočet, a to ve výši 273.288 Kč (dvakrát 136.644 Kč). Ani k této obraně však soudy nepřihlížely a úkon započtení posoudily jako podle
hmotného práva neplatný. Žalovaný přitom odkazuje na judikaturu dovolacího
soudu, dle níž je projev vůle možné shledat neplatným pro neurčitost, pouze
pokud se nejasnosti nepodaří odstranit ani výkladem, což v dané situaci možné
bylo. Žalobou uplatněná pohledávka tudíž zanikla, a soud ji neměl napadeným
rozsudkem přiznat. Z těchto důvodů dovolatel Nejvyšší soud požádal, aby
napadené rozhodnutí zrušil a žalobu v plném rozsahu zamítl. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž dovolacímu soudu navrhl, aby je částečně
zamítl, dílem odmítl a co do části zpochybňující výrok III. napadeného rozsudku
mu vyhověl, neboť výše nákladů řízení byla odvolacím soudem stanovena chybně
(soud dle názoru žalobce mylně podhodnotil výši odměny za jeden úkon právní
služby). Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a vybavenou právním
vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel nicméně žádnou otázku odpovídající právě citovanému ustanovení
nenastolil. Jde-li o námitku započtení uplatněnou žalovaným dne 27. 1.
2009, je třeba
vyzdvihnout, že pro napadený rozsudek je v tomto směru nosný závěr, že ke
zmíněnému dni nebyla započítávaná pohledávka dosud splatnou, jelikož její
splatnost přivodilo až doručení žaloby, potažmo návrhu na změnu žaloby v řízení
vedeném u Městského soudu pod sp. zn. 53 C 75/2007 (str. 7 napadeného
rozsudku). Tuto kruciální úvahu žalovaný nijak nerozporuje, pročež jsou všechny
zbývající argumenty vztahující se ke zmíněnému zápočtu bezpředmětné. Poukazuje-li dovolatel na to, že měl podle jeho mínění odvolací soud v kasačním
usnesení ze dne 6. 6. 2014 naznačit odlišný závěr ohledně splatnosti předmětné
pohledávky, postačí uvést, že i kdyby tomu tak bylo, účinná procesní úprava
nebrání odvolacímu soudu změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím
zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž daný soud
dříve vyslovené stanovisko odvolací instance nerespektoval (srovnej zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2008, dále viz
kupř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5235/2014, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3433/2016, a ze dne 1. 11. 2017,
sp. zn. 27 ICdo 111/2017). Dovolatelem akcentované promlčení důvodem neúspěchu
námitky započtení vznesené dne 27. 1. 2009 nebylo a význam mělo toliko ve
vztahu k zápočtu provedenému dne 10. 3. 2016. Na žádný rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu v úsudku, dle něhož se pohledávka na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním spoluvlastněné věci v období do 31. 12. 2008
promlčela přede dnem 19. 1. 2011, kdy se podle nezpochybněného názoru
odvolacího soudu setkala s pohledávkou žalobce (srovnej nikoli tříletou, nýbrž
dvouletou subjektivní promlčecí dobu upravenou v § 107 odst. 1 obč. zák.), pak
dovolatel nepoukazuje. Co se týče započtení provedeného žalovaným dne 12. 11. 2012, lze konstatovat,
že i závěr odvolacího soudu o jeho neplatnosti je plně konformní s judikaturou
dovolacího soudu, jež stabilně proklamuje názor, že při započtení více
vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které
pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k
započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně
zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v
opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37
odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32
Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo
322/2016). Žalovaný sice nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti
jeho úkonu započtení ze dne 12. 11.
2012, jímž proti pohledávce žalobce na
uhrazení částky 115.000 Kč započetl dvě pohledávky vlastní, z nichž každá zněla
na zaplacení 136.644 Kč, avšak žádné konkrétní výtky proti závěru krajského
soudu, dle něhož nebylo možné objasnit, která z těchto pohledávek a v jaké míře
měla provedeným započtením zaniknout, neuvádí. Úsudek o neurčitosti právního
úkonu, ač je sám o sobě závěrem právním, je ostatně vždy úzce spjat s
konkrétními skutkovými zjištěními, a dovolací soud proto k jeho přezkumu
přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí
stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014, ze dne
4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4811/2014); o podobném pochybení odvolacího soudu však v posuzované kauze
nemůže být řeči. Naříkanému rozsudku nelze přiléhavě vytýkat ani překvapivost, neboť tato vada
zatěžuje rozhodnutí, jejichž vydáním je účastník řízení zbaven možnosti
skutkově a právně argumentovat tím, že z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, srovnej
též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). To o
rozsudku odvolacího soudu neplatí, neboť problematika započitatelnosti
pohledávek a určitosti provedených zápočtů byla řešena takřka v celém řízení,
včetně naposledy vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž úvahy
odvolacího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 8. 12. 2017 navazovaly na
argumentaci předestřenou v odvolání žalobce (č. l. 272 až 274) a při ústním
jednání konaném před odvolacím soudem dne 29. 11. 2017 (č. l. 289 a 290),
pročež pro účastníky nemohly být objektivně neočekávatelnými (eventuální
subjektivní překvapivost rozsudku odvolacího soudu přitom relevantní není,
srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS
1291/10, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1760/11). Dovolatel sice formálně napadl též nákladové výroky rozhodnutí odvolacího
soudu, materiálně však proti nim žádnou argumentaci neuplatnil, a ani uplatnit
nemohl, jelikož podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se
nákladů řízení nepřípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a ze
dne 23. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1032/2018). Za daných okolností Nejvyššímu soudu nezbylo než projednávané dovolání
odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). K návrhu žalobce na zrušení výroku III.
rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení před soudy obou stupňů dovolací soud uvádí, že předmět řízení o dovolání
coby opravném prostředku vymezuje ten z účastníků, který jej, ve snaze docílit
pro sebe příznivějšího rozhodnutí (srovnej pojem subjektivní přípustnosti
dovolání např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo
5960/2017), podává. Dovolací soud je pak po obsahové stránce vázán vymezenými
dovolacími důvody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5498/2015,
popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013), pročež
je nemyslitelné, aby přikročil ke, byť jen částečné, kasaci rozhodnutí
odvolacího soudu na základě námitek, které mu nepředestřel dovolatel, ale
naopak dovolatelův procesní protivník (nota bene v situaci, v níž nákladové
výroky vůbec dovolacímu přezkumu nepodléhají). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady vynaložené žalobcem na podání vyjádření, jež kromě
irelevantních výhrad proti nákladovému výroku odvolací instance neobsahuje
téměř žádnou argumentaci nad rámec povšechného souhlasu s úvahami o meritu věci
vyslovenými v napadeném rozsudku, nelze pokládat za účelné. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.