23 Cdo 1774/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
právní věci žalobce Stavební bytové družstvo Vítkovice, se sídlem Ostrava-
Mariánské Hory, Daliborova 390/54, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby
00050806, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mouralem, advokátem se sídlem Ostrava,
28. října 150/2663, proti žalované L. J., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem,
advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení 259 144 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 1 335 442 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 174/2010,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014,
č. j. 35 Co 285/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014,
č. j. 35 Co 285/2014-223, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 14. května 2013, č.j. 4 C 174/2010-157, ve výroku I. o
povinnosti žalované zaplatit žalobci 259 144 Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku I., a jímž byl uvedený rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 zrušen ve výroku II. až VI., není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Spatřuje-li totiž dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom,
že otázka započtení by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno
poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že žádost dovolatele, podle níž
„dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá
(ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve)
vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Dovolatelka rovněž nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 931/2002 a 20 Cdo
1329/2003, jestliže neuvedla, v čem se měl odvolací soud od uvedených
rozhodnutí odchýlit, a ani neformulovala právní otázku, od jejíhož řešení se
měl odvolací soud odchýlit. Namítá pouze, že uvedenými rozhodnutími se neřídil
při svém rozhodování soud prvního stupně. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu, že k datu vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně nedošlo ze
strany žalované k řádnému zápočtu vůči uplatněnému nároku. Pokud dovolatelka
namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 932/2006, na něž odvolací
soud odkázal, na danou věc nedopadá, není možno námitce dovolatelky přisvědčit,
tedy dovodit, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že k řádnému
započtení pohledávky žalované vůči nároku uplatněnému žalobcem nedošlo, má-li
žalovaná více pohledávek převyšujících ve svém součtu pohledávku žalobkyně, a
jestliže z jejího kompenzačního úkonu nebylo zřejmé, která část dluhu zápočtem
zanikne a která nikoliv. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn.
23 Odo 932/2006, podle něhož v případě započtení více vzájemných
pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají
provedeným započtením zaniknout, a v němž Nejvyšší soud dále dovodil, že projev
vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné
jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Nejvyšší soud setrval na tomto právním závěru i v následujících rozhodnutích –
např. ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, či ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1109/2013, všech veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz. Brojí-li proti závěru, že k započtení uplatnila více vzájemných pohledávek,
nýbrž jen jednu, konstatuje vlastní skutková zjištění. Nejvyšší soud dospěl proto k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neodchýlil-li se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, dovodil-li, že k datu vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně nedošlo
ze strany žalované k řádnému zápočtu vůči uplatněnému nároku, započetla-li
žalovaná proti pohledávce žalobce ve výši 259 144 Kč svoji pohledávku ve výši 1
335 442 Kč, skládající se z několika pohledávek z různých skutkových podstat
náhrady škody. Není-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.