28 Cdo 1109/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu (coby nástupce Pozemkového
fondu České republiky), IČO: 01312774, se sídlem Praha, Husinecká 1024/11a,
zastoupeného JUDr. Charlotte Hanzlíkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Na výsluní
5351, proti žalovanému J. P., B., zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem,
advokátem se sídlem Krnov, Hlavní náměstí 1a, o zaplacení částky 1.362.698,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 216/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalobce s Českou republikou – Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Právní předchůdce žalobce (dále jen „žalobce“) se domáhal zaplacení částky
1.362.698,- Kč s příslušenstvím po žalovaném s odůvodněním, že dne 20. 11. 1997
uzavřel se žalovaným smlouvu o prodeji části podniku a dohodu o zřízení
předkupního práva jako práva věcného (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se
žalovaný zavázal zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 1.431.365,- Kč, z níž
částka 68.667,- Kč byla žalovaným zaplacena před podpisem smlouvy a zbytek
kupní ceny měl být splacen ve 20 ročních splátkách ve výši 68.134,90 Kč se
splatností k datu 31. 10. každého kalendářního roku. Jelikož žalovaný neuhradil
žalobci splátku kupní cenu splatnou ke dni 31. 10. 1998, došlo podle smlouvy ke
ztrátě výhody splátek a žalobci současně vznikl smluvní nárok na úrok z
prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Žalovaný ve svém vyjádření vznesl proti nároku žalobce námitku započtení svých
pohledávek za žalobcem z titulu náhrady škody – ušlého zisku. Škoda vznikla
žalovanému tím, že si od žalobce dne 31. 5. 1993 pronajal zemědělské pozemky,
které mu byl žalobce povinen přenechat ve stavu způsobilém k zemědělskému
využití, nicméně svou povinnost nesplnil, neboť na předmětných pozemcích od
uzavření nájemní smlouvy doposud hospodaří jiný subjekt. Protože žalobce
žalovanému neumožnil užívat pronajaté pozemky, vznikla žalovanému škoda – ušlý
zisk, ve výši 645.495,30 Kč za rok 1994, 1.036.529,- Kč za rok 1995, 863.553,-
Kč za rok 1996, 490.639,80 Kč za rok 1997, 824.003,20 Kč za rok 1998 a
384.532,20 Kč za rok 1999. K započtení uplatnil žalovaný ušlý zisk za roky
1997, 1998 a 1999, tedy celkem pohledávky ve výši 1.699.175,20 Kč, přičemž
uvedl, že jako procesní obranu uplatňuje toliko část svých pohledávek ve výši
žalovaného nároku – tedy 1.362.698,- Kč. Na jednání před soudem prvního stupně
dne 23. 2. 2011 žalovaný vznesenou námitku započtení omezil toliko na ušlý zisk
za roky 1998 a 1999, tedy na částku 1.208.535,40 Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo pro zaplacení řízení zastaveno
celkem do částky 833.000,- Kč a to usneseními soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2008, č. j. 3 C 216/99-239, ze dne 19. 3. 2009, č. j. 216/99-248 a výrokem
č. I. rozsudku ze dne 2. 3. 2011, č. j. 3 C 216/99-310. Okresní soud v Jeseníku, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 2. 3. 2011,
č. j. 3 C 216/99-310, řízení výrokem I. co do částky 83.000,- Kč zastavil,
žalobu v celém rozsahu zamítl, uložil žalobci zaplatit žalovanému částku
71.496,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud
prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je důvodný, a dále že nárok
žalovaného na ušlý zisk za roky 1998 a 1999 je důvodný do výše 1.058.962,- Kč,
k níž proto uznal žalovaným vznesenou námitku započtení. Pohledávka žalobce tak
do výše 1.058.962,- Kč zanikla započtením ke dni 1. 1. 1999, kdy nastala její
splatnost, a vzájemné pohledávky účastníků řízení se setkaly.
K úhradě zůstala
pohledávka za žalovaným ve výši 303.736,- Kč s příslušenstvím, které podle
soudu prvního stupně činilo celkem 457.768,- Kč a žalobci tak zbyl nárok na
zaplacení částky 761.504,- Kč. Protože žalovaný v průběhu soudního řízení
uhradil žalobci celkem 833.000,- Kč, vznikl na straně žalobce přeplatek ve výši
71.496,- Kč, který je povinen žalovanému vydat jako bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze
dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 529.698,- Kč, v
rozsahu příslušenství ze žalované částky rozsudek soudu prvního stupně částečně
potvrdil a částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a ve výroku, kterým
soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 71.496,- Kč
zrušil a řízení v rozsahu tohoto výroku zastavil. Oproti soudu prvního stupně
dospěl odvolací soud k závěru, že námitky započtení vznesené žalovaným jsou
neplatné pro neurčitost. První z námitek započtení totiž mělo dojít k započtení
několika pohledávek žalovaného, jež v celkové výši převyšovaly žalovaný nárok s
příslušenstvím, a neurčitost námitky započtení spočívá ve skutečnosti, že z ní
nebylo zřejmé, které z pohledávek žalovaný k započtení uplatňuje v jaké výši,
případně zda je k započtení uplatňuje poměrně. Neurčitost druhé námitky
započtení je dána skutečností, že pohledávky žalovaného uplatněné k započtení
nedosahovaly výše žalované pohledávky s příslušenstvím a žalovaný v námitce
neuvedl, zda započítává své pohledávky na žalovanou jistinu, nebo
příslušenství, resp. v jakém poměru tak činí. Z uvedeného důvodu odvolací soud
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 529.698,- Kč. Ostatní závěry
odvolacího soudu nejsou pro dovolací řízení rozhodné. B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2012, č. j. 75 Co 128/2011-384, podal žalovaný dovolání, v němž namítl:
a) první námitka započtení byla dostatečně určitá, neboť žalovaný tak
uplatnil k započtení svůj nárok na náhradu škody za roky 1997, 1998 a 1999,
přičemž ze skutečnosti, že částka uplatněná k započtení v součtu převyšuje
žalovaný nárok, plyne, že k započtení jeho nároku na náhradu škody za roky 1997
a 1998 došlo v celém rozsahu a za rok 1999 částečně. Projev vůle k započtení
navíc podle názoru žalovaného nemusí obsahovat specifikaci, která část vzájemně
uplatněných pohledávek k započtení měla započtením zaniknout, a která nikoliv. b) zásadní právní otázkou dále je, zda lze revidovat účinky první
námitky započtení pozdější námitkou započtení, resp. její korekcí, a zda v
případě, že je první námitka započtení shledána neplatnou, může obstát jako
platná další námitka započtení učiněná v tomtéž řízení. c) řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, neboť právní názor
odvolacího soudu o neurčitosti námitek započtení byl pro žalovaného překvapivým.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání, neboť žalovaný brojí proti
způsobu hodnocení důkazů, nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a vytýká
odvolacímu soudu přísné posouzení námitky započtení. Podle názoru žalobce
dospěl odvolací soud ke správnému závěru o neplatnosti námitek započtení
vznesených žalovaným pro neurčitost a otázky nastolené dovolatelem nemají
zásadní právní význam. C. Přípustnost
Před posouzením přípustnosti dovolání dovolací soud uvádí, že v průběhu
dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České
republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, zrušen (§ 23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho
práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení,
jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a
povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad
(§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1
a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalobcem s Českou
republikou - Státním pozemkovým úřadem. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem
odvolacího soudu byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
Jde-li o námitku žalovaného, jíž rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že z
námitky započtení musí být zřejmé, která část vzájemně uplatněných pohledávek
zaniká, a která nikoliv (sub a/), nezakládá tato důvodnost dovolání, neboť
právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003,
uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 20, Vrchní soud v
Praze odůvodnil názor, podle něhož úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým
dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek,
převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno,
která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoliv, je
podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost, přičemž závěry Vrchního
soudu v Praze převzal i dovolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3266/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.
2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006). Tvrdí-li dovolatel, že je zřejmé, které z jeho
pohledávek měly započtením zaniknout, odkazuje dovolací soud na svou ustálenou
judikaturu, podle níž musí pro závěr o určitosti právního úkonu platit, že vůle
vtělená do právního úkonu je objektivně pochopitelná, což jinými slovy znamená,
že typický účastník může tuto vůli bez rozumných pochybností adekvátně vnímat
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1210/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012). S
ohledem na posledně uvedený závěr proto nemůže založit důvodnost dovolání
tvrzení dovolatele, že bylo zřejmé, které z jeho pohledávek mají zaniknout
započtením, neboť odvolací soud dospěl v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu k odůvodněnému závěru, že námitka započtení učiněná žalobcem
objektivně umožňovala více výkladů. Jinými slovy, subjektivním dojmem
žalovaného o tom, že jeho úkon měl jen jeden možný výklad, není dána jeho
určitost.
Námitka, jíž dovolatel nastoluje otázku účinků druhé z námitek započtení (sub
b/), rovněž nezakládá důvodnost dovolání, neboť se zcela míjí s argumentací
odvolacího soudu, který i tento druhý právní úkon započtení shledal neplatný
pro jeho neurčitost. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o
neplatnosti právního úkonu žalovaného, není rozhodnou otázka účinků tohoto
právního úkonu za hypotetické situace, kdy by byl platný.
Ani námitka překvapivosti rozhodnutí (sub c/) založená na skutečnosti, že
odvolací soud posoudil oba právní úkony započtení učiněné žalovaným jako
neplatné pro neurčitost není důvodná, neboť podle ustálené judikatury
dovolacího soudu jde o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
„odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo
některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je
podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové
posouzení věci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn.
33 Cdo 199/2012), přičemž překvapivé „není rozhodnutí odvolacího soudu jen
proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud
prvního stupně“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33
Cdo 694/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo
1000/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo
772/2010). V souzené věci se přitom jedná právě o případ odlišného právního
posouzení věci odvolacím soudem, aniž by bylo jeho rozhodnutí založeno na
jiných skutečnostech než rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jde-li o náklady řízení, dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci
účelně vynaložené náklady nevznikly. Dovolací soud ve vztahu k nákladům žalobce
vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je-li stát vybaven k
hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami finančně i personálně
zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností
v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, a pokud tak přesto učiní, pak není
důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. 1180/10, nález Ústavního soudu
ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). Dovolacímu soudu je přitom z úřední
činnosti známo, že žalobce je vybaven právním odborem. Současně sice platí, že
možnost zastoupení státu advokátem není ve výjimečných případech vyloučena,
nicméně podle dovolacího soudu tomu tak není v souzené věci, neboť se nejedná o
skutkově ani právně složitou věc a předmět řízení vzešel z běžné činnosti
žalobce, resp. jeho právního předchůdce (prodej a pronájem zemědělských
nemovitostí, s nimiž je oprávněn hospodařit).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu