22 Cdo 616/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně C
1 Linie, a. s., se sídlem v Praze 9 – Střížkově, Teplická 19, IČO 49098209,
zastoupené JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha
Smetany 2, proti žalované JAMI-JUST Plzeň s. r. o., se sídlem v Plzni, Na
Roudné 443/18, IČO 25232240, zastoupené JUDr. Tomášem Vlčkem, advokátem se
sídlem v Plzni, Na Roudné 18, o uložení povinnosti strpět stavbu, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 35/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011, č. j. 15 Co
92/2011-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Klatovech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
října 2010, č. j. 10 C 35/2009-101, ve výroku I. uznal žalovanou povinným
strpět stavbu komunikace a kanalizační přípojky na pozemku parc. č. 52/145, v
katastrálním území A., obci Železná Ruda. Ve výroku II. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 15 Co 92/2011-194, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ,,o. s. ř.“. Uplatňuje
přitom dovolací důvody postižení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř] a nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud
proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. dubna 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního
významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky
se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být
dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezvýznamné ty dovolací námitky,
jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. námitky prostřednictví kterých uplatňuje názor, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V rovině právního posouzení věci – a tudíž uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – dovolatelka pouze ve zcela obecné
rovině a bez jakékoliv bližší argumentace vyjadřuje nesouhlas se závěry
vyslovenými odvolacím soudem.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaná je povinna strpět na svém
pozemku stavbu komunikace a kanalizační přípojky opřel o obsah smlouvy o
zřízení věcného břemene uzavřené dne 24. listopadu 1998 mezi právními
předchůdci účastníků. Při výkladu obsahu této smlouvy a způsobu a rozsahu práva
odpovídajícího věcnému břemenu vycházel odvolací soud ze zásady, že oprávnění
vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo
co nejméně. Právo z věcného břemene nemůže být rozšiřováno, nicméně výklad jeho
rozsahu musí přihlédnout k okolnostem, za kterých účastníci smlouvu uzavírali. Věcné břemeno by nemělo zatěžovat povinného v rozsahu, na který on nebo jeho
právní předchůdci při sjednání břemene nemohli vzhledem k okolnostem
konkrétního případu pomyslet. Výkonem práva z věcného břemene nesmí být povinný
zatěžován nad dojednanou míru, případně nad míru, se kterou zřizovatelé věcného
břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat. Tato východiska úvah odvolacího soudu jsou zcela správná a plně
odpovídají závěrům vyslovenými v odborné literatuře, která v této souvislosti
vychází z minimalizace zatěžování povinného z věcného břemene s tím, že
oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno současně tak, aby
povinnému nepůsobilo škodu, přičemž výkon práv vyplývajících z věcného břemene
musí také být poměřován dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu
srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1033
– 1034). Odvolací soud pak uzavřel, že obsah smlouvy o zřízení věcného břemene
je třeba vyložit tak, že toto smluvní ujednání účastníků zahrnovalo možnost
(dokonce předpoklad), že žalobkyně na zatíženém pozemku vybuduje komunikaci,
neboť bez ní by realizace práva odpovídajícího věcnému břemenu nebyla možná. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že podle smlouvy o zřízení věcného
břemene je oprávněný z břemene oprávněn na zatíženém pozemku umístit i stavbu
kanalizační přípojky, neboť se jedná taktéž o stavbu, které je třeba k
podnikání, výstavbě a provozování čerpací stanice pohonných hmot. Dovolací soud vychází v této souvislosti z ustálené judikatury potud,
že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím,
jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22
Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ). V
poměrech výkladu smlouvy týkající se věcného břemene a posouzení určitosti
ujednání o věcném břemenu dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010,
sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č.
C 9319, vyložil, že
vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu
je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno,
může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných
pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz,
vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí odvolacího soudu
spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení konkrétního článku
smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného rozhodnutí zásadního
právního významu. Výklad smluvního ujednání odvolacím soudem by mohl dovolací
soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu
(ke shodným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10
708). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil argumentaci, na
základě které dospěl k závěru, že smluvní ujednání účastníků zakládá
oprávněnému z věcného břemene vybudovat na zatíženém pozemku komunikaci. Dovolací soud pro stručnost na tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje,
přičemž úvahy odvolacího soudu v daném směru v žádném ohledu nelze považovat za
zjevně nepřiměřené. Dovolací argumentace proti těmto závěrům se ostatně omezuje
toliko na nijak blíže neodůvodněnou výhradu, že „ze všech skutkových zjištění v
žádném případě nelze dovodit, že je zřejmé, že účastníci museli předpokládat,
že zatížený pozemek bude opatřen komunikací, neboť by bez ní realizace práva z
věcného břemene byla vyloučena“. Pokud pak jde o závěry odvolacího soudu k
oprávnění stavby kanalizační přípojky, k nim dovolání neobsahuje argumentaci
žádnou. Dovolání je svým obsahem jen obecným vyjádřením nesouhlasu dovolatelky se
závěry, které odvolací soud při výkladu smlouvy přijal, a neuvádí žádnou věcnou
oponenturu a argumentaci k názorům odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 1, 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejich náhradu by měla nárok,
nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu