23 Cdo 1000/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce P. E., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v
Ústí nad Labem, Klíšská 18, proti žalované Česká pojišťovna a.s., se sídlem v
Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o
zaplacení 530.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 20 C 68/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. července 2012, č. j. 23 Co 153/2012-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a IV. výroku) a o vrácení části zaplacené zálohy na náklady důkazu ve výši 4.000,- Kč
žalované (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce kupní smlouvou ze dne 19. září
2006 koupil od V. B. osobní vozidlo tov. zn. Audi A6 Avant, RZ: 3U5 8864 (dále
jen „předmětné vozidlo“), za kupní cenu 540.000,- Kč. Mezi účastníky byla
uzavřena pojistná smlouva č. 82901587-18 o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla i havarijní pojištění (dále jen
„pojistná smlouva“), s počátkem pojištění dnem 20. září 2006, jejímž předmětem
bylo předmětné vozidlo. Součástí pojistné smlouvy byly i Všeobecné pojistné
podmínky pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2005 (dále jen
„Všeobecné pojistné podmínky“ nebo „VPPH 2005“). Předmětné vozidlo bylo dne 9. března 2007 odcizeno neznámým pachatelem. Žalovaná odmítla poskytnout žalobci
pojistné plnění s tím, že předmětné vozidlo pochází z trestné činnosti, že
majitelem je osoba odlišná od žalobce. Krajský úřad Bautzen žalované sdělil, že
německý technický průkaz k předmětnému vozidlu je padělek, dle centrálního
registru vozidel nebyl VIN, registrační značka ani číslo technického průkazu
hlášeny jako registrované. Předmětné vozidlo bylo Magistrátem města Ústí nad
Labem, odbor dopravy, evidováno od 27. ledna 2006 do 19. září 2009 (správně 19. září 2006) na V. B. a od 19. září 2006 na žalobce. Ze znaleckého posudku Ing. Martina Hrušky zjistil, že časová cena předmětného vozidla ke dni odcizení bez
respektování problematiky VIN činila částku 380.000,- Kč včetně DPH a při
respektování problematiky VIN, kdy předmětné vozidlo vykazuje neplatný
(neexistující) VIN zapsaný v technickém průkazu vozidla, činila časová cena
předmětného vozidla 0,- Kč, výjimečně až 60.000,- Kč včetně DPH, ovšem nikoli
jako cena vozidla, ale jako soubor použitelných dílů. Vycházeje z právních názorů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
10. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, a při zohlednění, že předmětné
vozidlo bylo v pojistné smlouvě mimo jiné definováno tovární značkou, typem
vozidla, registrační značkou a číslem technického průkazu, dospěl k závěru, že
předmětné vozidlo bylo v pojistné smlouvě dostatečně identifikováno a tudíž
byla mezi účastníky sjednána platná pojistná smlouva, neboť v řízení nebyly
tvrzeny ani prokázány skutečnosti, že by žalobci nesvědčil legitimní pojistný
záměr. Jelikož nastalo odcizení vozidla (pojistná událost), vznikl žalobci
nárok na pojistné plnění, a to ve výši hodnoty pojištěné věci v době
bezprostředně před pojistnou událostí po odpočtu sjednané spoluúčasti. Zcela se
ztotožňuje se závěry znaleckého posudku, vzal za (znaleckým posudkem)
prokázané, že hodnota předmětného vozidla byla s ohledem na nejasný původ
vozidla, nedoloženou historii a označení neexistujícím VIN nulová. Žalobu proto
jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce (proti výrokům I., II. a IV.
rozsudku odvolacího soudu)
odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 376.200,- Kč s
příslušenstvím, jinak jej potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Současně rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech státu změnil tak, že každému z účastníků
uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu nákladů řízení, jejichž výše
bude uvedena v samostatném usnesení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zopakoval
dokazování listinami - znaleckým posudkem, vypracovaným Ing. Martinem Hruškou,
a VPPH 2005. Předně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pojistná
smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a předmět pojistné smlouvy byl
vymezen dostatečně určitě, třebaže pojišťované vozidlo bylo označeno pozměněným
VIN. Dále uvedl, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že časová cena
předmětného vozidla v době odcizení činila bez respektování problematiky VIN
380.000,- Kč včetně DPH. Cituje čl. 7, bod 7 písm. b) a čl. 7, bod 11 VPPH 2005
konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by nastaly důvody, pro něž by
žalovaná mohla pojistné plnění v souladu s VPPH 2005 odmítnout. Žalobci tedy
vznikl nárok na vyplacení pojistného plnění v souladu s VPPH 2005, které podle
čl. 7, bod 7 písm. b) představuje částku ve výši časové ceny, v souladu s
uzavřenou pojistnou smlouvou pak poníženou o zjednanou spoluúčast v rozsahu 1
%, nejméně 1.000,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nulové
hodnotě vozidla. Pojišťované vozidlo mělo pozměněný VIN již v době uzavření
pojistné smlouvy, proto ani při plnění povinnosti vyplývající z pojistné
smlouvy nelze k této skutečnosti přihlížet, a žalovaná je povinna pojistné
plnění vyplatit. Uzavřel, že podle znaleckého posudku činila časová hodnota
vozidla ke dni odcizení částku 380.000,- Kč, po odpočtu spoluúčasti má žalobce
nárok na vyplacení pojistného plnění ve výši 376.200,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu (do části výroku pod bodem I., kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, a do výroku pod bodem II. a III.) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“). Dle mínění dovolatelky odvolací soud právně hodnotil věc nikoli v souladu se
zjištěným skutkovým stavem, protože znalec nestanovil časovou hodnotu vozidla
ke dni odcizení ve výši 380.000,- Kč, ale stanovil ji pouze jako časovou cenu
bez respektování problematiky VIN. Dále namítá, že účastníci neměli možnost se k odlišnému názoru odvolacího soudu
vyjádřit, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když z jeho strany
nebylo provedeno žádné dokazování a ani účastníky neseznámil se svým odlišným
právním názorem. Žalobce se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7
článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou jednající prostřednictvím
osoby s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též
důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelkou. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady
dovolatelka v dovolání namítá, dovolací soud proto napadené rozhodnutí
přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení spatřuje žalovaná v postupu odvolacího soudu, který ji
neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a vydal pro ni překvapivé
rozhodnutí. Vytýká, že neměla možnost se k odlišnému právnímu názoru odvolacího
soudu vyjádřit. Dle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
má-li předseda senátu za to, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru,
vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Odvolací soud řízení vytýkanou vadou - nesplnění poučovací povinnosti dle §
118a odst. 2 o. s. ř. - nezatížil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalované
poskytnout. Odvolací soud totiž na základě stejných skutkových tvrzení, téhož
závěru o skutkovém stavu věci, ovšem na základě odlišného názoru na výši, v
jaké vzniklo žalobci právo na pojistné plnění, rozsudek soudu prvního stupně
částečně změnil a žalobě v rozsahu částky 376.200,- Kč vyhověl. Shodně se
soudem prvního stupně přitom shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky
platnou a dospěl k závěru, že nastala i pojistná událost a že žalobci vznikl
nárok na pojistné plnění z pojistné události. Jak je zřejmé z ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury
Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, či z 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006), postačují-li v
řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném
jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odlišný právní názor
odvolacího soudu na výši nároku žalobce na pojistné plnění nevedl k potřebě
doplnit skutková tvrzení. Dovolatelka dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení
postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým
je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. Jestliže odvolací soud přijal v dané věci odlišný právní (a nikoli skutkový)
závěr, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010). Shora uvedenými výhradami tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dán není. Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podstata jejích
dovolacích námitek spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil hodnotu
vozidla, tedy nesprávnou výši nároku žalobce na výplatu pojistného plnění, že
jeho právní hodnocení není v souladu se zjištěným skutkovým stavem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o
právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se
soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale
nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné
právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn.
jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny
relevantní skutečnosti.
Ze zákona, pojistné smlouvy, Všeobecných pojistných podmínek (VPPH 2005), ani
Doplňkových pojistných podmínek nevyplývá možnost žalované bez dalšího
odmítnout pojistné plnění v případě, kdy bude po nastalé pojistné události
zjištěno, že pojištěné vozidlo pochází (pocházelo) z trestné činnosti, že bylo
vybaveno identifikátorem (VIN), který neexistuje.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podle čl. 7 bod 11 VPPH 2005 může
pojišťovna pojistné plnění odmítnout, jestliže a) příčinou pojistné události
byla skutečnost, o které se dozvěděla až po vzniku pojistné události a kterou
nemohla zjistit při sjednávání pojištění nebo jeho změně v důsledku úmyslně
nebo z nedbalosti nepravdivě nebo neúplně zodpovězených písemných dotazů, a
jestliže by při znalosti této skutečnosti v době uzavření pojistné smlouvy tuto
pojistnou smlouvu neuzavřela, nebo ji uzavřela za jiných podmínek, nebo b)
oprávněná osoba uvede při uplatňování práva na pojistné plnění vědomě
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné události
nebo podstatné údaje týkající se této události zamlčí. Dle výše uvedeného by
tedy pojišťovna (žalovaná) mohla odmítnout pojistné plnění v případě, kdy by se
až po vzniku pojistné události dozvěděla o problematice VIN, a tuto skutečnost
nemohla zjistit při sjednávání pojištění nebo jeho změně v důsledku úmyslně
nebo z nedbalosti nepravdivě nebo neúplně zodpovězených písemných dotazů, a
jestliže by při znalosti této skutečnosti v době uzavření pojistné smlouvy tuto
pojistnou smlouvu neuzavřela. V projednávané věci však nebylo tvrzeno ani
prokázáno, že by žalobce úmyslně nebo z nedbalosti nepravdivě zodpověděl
písemné dotazy žalované týkající se VIN předmětného vozidla.
Závěru, že žalobci vznikl nárok na vyplacení pojistného plnění v souladu s
Všeobecnými pojistnými podmínkami, tak není čeho vytknout.
Ve vztahu k výši nároku na pojistné plnění, pak odvolací soud vycházel z
pojistné smlouvy, VPPH 2005 a závěru vysloveného znalcem Ing. Martinem Huškem
ve znaleckém posudku o stanovení ceny motorového vozidla.
Odvolací soud tak zjistil, že podle článku 7 bod 7 písm. b) VPPH 2005 určení
výše pojistného plnění pro vozidlo, jeho části včetně samostatně pojištěného
čelního skla, obvyklou i mimořádnou výbavu vozidla včetně jejich částí,
vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo
zničeno, odcizeno, nebo kterou bylo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho
opravu, snížené o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla,
jsou rovny nebo převyšují 80 % časové ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně
před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši časové
ceny, od které odečte časovou cenu zbytků vozidla.
Podle § 3 písm. v) zákona č. 37/2004 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí
časovou cenou cena, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí;
stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo
jiného znehodnocení anebo k zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou,
modernizací nebo jiným způsobem
Za účelem stanovení časové ceny vozidla v době pojistné události byl vypracován
v průběhu řízení znalecký posudek. Znalec Ing. Martin Hruška ve znaleckém
posudku dospěl k závěru, že časová cena předmětného vozidla v době odcizení
činila bez respektování problematiky VIN 380.000,- Kč včetně DPH, s
respektováním problematiky VIN 0,- Kč, výjimečně až 60.000,- Kč včetně DPH,
ovšem nikoli jako cena vozidla, ale jako soubor použitelných dílů.
Odvolací soud vycházel při určení výše nároku na pojistné plnění z časové ceny
určené znaleckým posudkem. Proti způsobu jakým časová cena vozidla byla znalcem
stanovena (jako rovnající se ceně obvyklé), dovolatelka námitky nevznáší, a
proto dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody, závěry znalce, jak je
vyjádřil ve znaleckém posudku, přezkoumávat nemůže.
Jestliže se odvolací soud přiklonil ke zjištěné časové ceně ve výši 380.000,-
Kč včetně DPH, tedy k časové ceně tzv. bez respektování problematiky
identifikátoru VIN, je jeho závěr správný. Nejvyšší soud např. v rozhodnutích
ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, ze dne 7. října 2010, sp. zn.
23 Cdo 4552/2009, ze dne 23. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 873/2010 dovodil, že
uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě nezpůsobuje neplatnost tohoto
právního úkonu, pokud je ostatními identifikačními znaky vozidlo, které je
předmětem smlouvy, dostatečně určitě specifikováno. Pojistná smlouva je v
takovém případě uzavřena platně a např. pojistitel má podle takové smlouvy
právo na plnění pojistného. Vyšel-li proto odvolací soud při určení výše
pojistného plnění v případě pojistné události ze závěrů znaleckého posudku,
který určil tzv. časovou cenu vozidla bez ohledu na platnost identifikátoru
VIN, postupoval správně. Jiný závěr o tzv. nulové časové ceně pojištěné věci by
neměl oporu v pojistné smlouvě, platně uzavřené bez ohledu na pravost
identifikátoru VIN.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž není dán. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto,
žalobci však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu