23 Cdo 873/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113
04, IČO 45272956, s adresou pro doručování Česká pojišťovna a.s., Referát
právní-regresy (Brno), Rašínova 7, 601 66 Brno, proti žalované V. F.,
zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských
hrdinů 23, o zaplacení částky 762 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 76/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. prosince
2009, č. j. 15 Co 777/2009-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 9 C
76/2009-136, ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2009, č. j. 9 C
76/2009-148, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku
762 600 Kč s úrokem z prodlení od 19. 11. 2007 do zaplacení ve výši, která v
každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání odpovídá v procentech součtu
čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky
vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze shodného skutkového tvrzení účastníků řízení, že
mezi sebou uzavřeli pojistnou smlouvu a že dne 3. 3. 2006 došlo k dopravní
nehodě způsobené řidičem žalované z důvodu nesprávného otáčení na vozovce. Nesporným bylo i to, že žalobkyně zaplatila na pojistném plnění celkově částku
724 470 Kč odpovídající škodě na vozidle a P. F. uhradila částku 38 130 Kč
odpovídající spoluúčasti na škodě, která mu nebyla Allianz pojišťovnou, a. s.,
uhrazena z havarijního pojištění. Soud prvního stupně zjistil, že dne 15. 12. 2005 uzavřeli P.K. jako prodávající
a V. F. jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil VW
Multivan, číslo karoserie WV 2ZZZ7HZ4H070987, barva modrá, rok výroby 2005. Dne
13. 12. 2005 vyhověl Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravně správních
agend, žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného
silničního vozidla tovární značky VW Multivan, číslo karoserie WV
2ZZZ7HZ4H070987, k provozu na pozemních komunikacích v České republice. Toto
rozhodnutí pod č. j. 269780/2005 nabylo právní moci dne 13. 12. 2005. Z posudku
znaleckého ústavu MBL CRASH EXPERT s.r.o. soud prvního stupně zjistil, že
posuzované vozidlo neodpovídá vozidlu, které bylo vyrobeno a kterému bylo
přiděleno číslo VIN WV 2ZZZ7HZ4H070987. Jedná se o jiný typ vozidla, u kterého
bylo použito VIN z vozidla VW Transportér. Soud prvního stupně nejprve posuzoval, zda byla mezi účastníky platně uzavřena
pojistná smlouva. Dospěl k závěru, že pojistná smlouva nemůže být podle § 37
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatná pro nemožnost
plnění, jak namítala žalobkyně. O tom, které konkrétní vozidlo bylo pojištěno,
není mezi účastníky sporu. Skutečnost, že číslo podvozku bylo na tomto vozidle
zfalšováno, tedy že ve skutečnosti bylo toto vozidlo vyrobeno pod jiným číslem,
nic nemění na tom, že vozidlo bylo při uzavření pojištění identifikováno i
jinými údaji a mezi účastníky bylo jednoznačně jasno o tom, jaké konkrétní
vozidlo je pojišťováno. Soud prvního stupně dále zkoumal, zda provozováním takového vozidla, kde bylo
zfalšováno VIN, se žalovaná dopustila porušení základních povinností týkajících
se provozu na pozemních komunikacích a zda takové porušení povinností může mít
za následek právo žalobkyně na vrácení pojistného plnění. Podle § 10 odst. 1
písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. vzniká právo na náhradu pojistného plnění,
pokud bylo porušení povinností ze strany pojištěného v příčinné souvislosti se
vznikem škody. Soud prvního stupně dovodil, že na vzniku škody se v posuzovaném
případě nepodílela skutečnost, že vozidlo mělo jiné číslo podvozku, než jaké mu
bylo přiděleno ve výrobě. Proto soud prvního stupně žalobkyni právo na náhradu
pojistného plnění nepřiznal. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č. j.
15 Co 777/2009-176, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil tento
rozsudek ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud považoval za klíčové posouzení důsledků spojených s tím, že číslo
VIN uvedené na předmětném vozidle VW Multivan bylo výrobcem přiděleno vozidlu
tovární značky VW Transportér. Dospěl k závěru, že pokud bylo předmětné vozidlo
VW Multivan zakoupené žalovanou kupní smlouvou od P. K.dne 15. 12. 2005
opatřeno číslem VIN, které bylo výrobcem přiděleno jinému vozidlu, nezpůsobuje
tato okolnost sama o sobě neplatnost takové kupní smlouvy. V daném případě bylo předmětné vozidlo v pojistné smlouvě specifikováno řadou
identifikačních znaků (značka vozidla a jeho typ, druh vozidla, rok výroby,
VIN, SPZ, barva, objem válců, výkon motoru, počet sedadel, číslo technického
průkazu). Tato specifikace vycházela z jeho technického průkazu. Žalobkyní byla
provedena prohlídka vozidla s těmito identifikačními znaky (příslušná listina
ze dne 23. 12. 2005). Z toho plyne, že obě strany vycházely z toho, že
předmětem pojištění je právě shora specifikované vozidlo s uvedeným technickým
průkazem, který pracovník žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy rovněž
prohlédl. Mezi účastníky nebyl žádný spor či nejasnost ohledně toho, jaké
konkrétní vozidlo je předmětem pojištění. Nesprávně uvedené číslo VIN nemůže
nic změnit na závěru, jaké vozidlo bylo předmětem pojištění. Odvolací soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva není ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák. neplatná pro neurčitost vymezení předmětu pojištění, jelikož je
zřejmé, že vůle obou smluvních stran směřovala k uzavření pojistné smlouvy,
jejímž předmětem bylo vozidlo VW Multivan. Odvolací soud se dále ztotožnil s
právním posouzením soudu prvního stupně, že předmětná pojistná smlouva není
neplatná pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. V této
souvislosti zejména odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2477/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
„automobil je movitou věcí, u níž se nabývání a pozbývání vlastnictví řídí §
132 obč. zák., a to bez ohledu na to, zda k němu byl či nebyl vydán technický
průkaz“. S technickým průkazem nelze spojovat otázku, zda osobní automobil může
či nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že užívání vozidla žalovanou s číslem VIN,
které bylo výrobcem přiděleno jinému vozidlu, nepředstavuje porušení základních
povinností dle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Podle § 37 písm. d)
zákona č. 56/2001 Sb. je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na
pozemních komunikacích, pokud byly na vozidle provedeny neschválené změny a
nebo zásahy do identifikátorů vozidla, např. VIN. Tato technická nezpůsobilost
ovšem nenaplňuje ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č.
168/1999 Sb., tedy
provozování vozidla, které svojí konstrukcí a technickým stavem neodpovídá
požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob,
přepravovaných osob a věcí. Ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999
Sb. tedy dopadá na provozování vozidla, které je fakticky ve špatném technickém
stavu, který ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Užívání
vozidla žalovanou s číslem VIN, které bylo výrobcem přiděleno jinému vozidlu,
nepředstavuje porušení základních povinností podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona
č. 168/1999 Sb. Současně nelze opomenout rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 12. 2005, které schválilo technickou způsobilost předmětného vozidla k provozu
na pozemních komunikacích. Proto nemůže jít ani o porušení povinností dle § 10
odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud dovodil, že právní úpravu obsaženou v § 10 odst. 1 písm. b),
odst. 2 písm. a), b) zákona č. 168/1999 Sb. lze použít ve prospěch argumentace
o platnosti předmětné pojistné smlouvy. Spojuje-li totiž tato zákonná úprava
právo pojistitele na náhradu toho, co plnil za pojištěného, s provozováním
vozidla neodpovídajícího svojí konstrukcí a technickým stavem požadavkům
bezpečnosti či s provozováním vozidla, jehož technická způsobilost k provozu
nebyla vůbec schválena, vychází z toho, že i v těchto případech je uzavřená
pojistná smlouva platná (jinak by nemohla zakládat uvedené nároky). Potom ale i
v daném případě neoprávněného zásahu do čísla VIN není žádný důvod zastávat
jiný názor. Jelikož ze strany žalované nedošlo k porušení základních povinností při provozu
vozidla na pozemních komunikacích, nemůže mít žalobkyně nárok na náhradu
poskytnutého plnění dle § 10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb. Z toho
důvodu se odvolací soud již nezabýval posuzováním příčinné souvislosti ve
vztahu ke vzniku škody. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu
považuje dovolatelka posouzení platnosti pojistné smlouvy o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v případě, že vozidlo, na
které se pojištění vztahuje, je opatřeno v okamžiku uzavření pojistné smlouvy
falešným identifikátorem karoserie (VIN), který přidělil výrobce vozidlu
odlišnému od pojištěného vozidla, a velký technický průkaz k vozidlu, na které
se pojištění vztahuje, byl správním orgánem vydán na základě původního
falešného zahraničního technického průkazu k vozidlu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v řízení nezjišťoval, jaké právní následky
na možnost následné právní identifikace vozidla, které žalovaná pojistila u
žalobkyně, má skutečnost přidělení čísla VIN jak vozidlu žalobkyně, tak jinému
vozidlu. Soud se dále ani nezabýval tím, co bylo důvodem skutečnosti, že
vozidlo, které žalovaná pojistila u žalobkyně, bylo opatřeno falešným
identifikačním číslem karoserie VIN.
Odvolací soud, aniž tyto skutečnosti
vyjasnil, tyto záležitosti přeskočil a přistoupil rovnou k právnímu hodnocení
platnosti pojistné smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro právní identifikaci vozidla jako movité
věci nemá žádný právní význam identifikační číslo karoserie vozidla VIN, které
bylo vozidlu přiděleno při jeho výrobě, ani technické doklady, které tomuto
vozidlu byly poprvé přiděleny při jeho uvedení do provozu na pozemních
komunikacích. Tento právní názor pak dle žalobkyně může vést k tomu, že po
zničení určitého vozidla by mohl velký technický průkaz k tomuto vozidlu dále
sloužit k provozování dalšího neomezeného počtu vozidel od stejného výrobce,
stejných nebo obdobných technických parametrů, s tím, že tato vozidla bude
jejich držitel při jejich provozování a právním nakládání vydávat za vozidla,
kterým byl řádně vystaven velký technický průkaz, ale která prokazatelně jako
movité věci – předměty právních vztahů – zanikla. Dovolatelka namítá, že skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem, že žalobkyně
byla v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem vozidla značky VW
Multivan, VIN WV 2ZZZ7HZ4H070987, je v rozporu se znaleckým posudkem MBL CRASH
EXPERT s.r.o., ve kterém bylo uvedeno, že pod tímto identifikačním číslem
karoserie bylo vyrobeno vozidlo jiného výrobního typu, tj. vozidlo tovární
značky VW Transportér, a nikoli vozidlo, které měla ve svém držení žalovaná. Vozidlo značky VW Multivan, které je specifikováno v pojistné smlouvě pod
identifikačním č. karoserie VIN WV 2ZZZ7HZ4H070987, nebylo výrobcem vozidel
značky VW nikdy vyrobeno, a tudíž vozidlo, které bylo předmětem pojistné
smlouvy, nikdy fyzicky ani právně neexistovalo. Odvolací soud odmítl pro nadbytečnost provést důkazy k prokázání skutečnosti,
že žalovaná nemohla být v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem vozidla
značky VW Multivan s identifikačním číslem karoserie VIN WV 2ZZZ7HZ4H070987. Za zmatečná považuje dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu a soudu
prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou není sporu o tom, které konkrétní
vozidlo žalovaná u žalobkyně pojistila s tím, že se jedná o vozidlo, které
žalované prodal pan P. K.. Dovolatelka dále namítá, že pojistná smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1
obč. zák., jelikož nebyla uzavřena žalobkyní vážně a určitě. Vůle žalobkyně
zachycená v pojistné smlouvě nesměřovala k pojištění vozidla neznámého právního
a výrobního původu v držení žalované. Směřovala k pojištění vozidla, o jehož
právním a výrobním původu nejsou pochybnosti. Pojistná smlouva je neurčitá v
předmětu pojištění, když předmětem pojištění se nestalo vozidlo v držení
žalované, jelikož identifikační číslo karoserie VIN uvedené v pojistné smlouvě
nebylo výrobcem přiděleno tomuto vozidlu. Pojistná smlouva je neplatná i podle
ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem pojistné smlouvy je
plnění nemožné.
Nemožným je plnění jednak proto, že vozidlo s VIN WV
2ZZZ7HZ4H070987 se v době uzavření pojistné smlouvy nacházelo mimo sféru
dispozice žalované, a dále proto, že velký technický průkaz k vozidlu byl vydán
na základě původních zahraničních technických dokladů, které jsou buď falešné a
nebo patří k odlišnému vozidlu, které přestalo z různých příčin existovat. Ve
smyslu § 120 obč. zák. došlo dle dovolatelky ke znehodnocení vozidla žalované v
okamžiku, kdy bylo vybaveno falešnými technickými doklady, popř. technickými
doklady přináležejícími k jinému vozidlu, které přestalo existovat. To znamená,
že vozidlo žalované v okamžiku uzavření pojistné smlouvy jako speciální movitá
věc vůbec neexistovalo, existovalo pouze fakticky, a to nikoli jako vozidlo,
nýbrž jako soubor dílů tvořících vozidlo. Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením
základní povinnosti žalované jako provozovatelky vozidla opatřeného falešným
identifikačním číslem karoserie VIN a vznikem škody, považuje dovolatelka za
nesprávný. Příčinná souvislost je v tomto případě dána tím, že vozidlo v
okamžiku dopravní nehody nebylo technicky způsobilé k provozu a provoz tohoto
vozidla byl v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody a škody (k
dopravní nehodě se vznikem škody by nedošlo, pokud by žalovaná neprovozovala
technicky nezpůsobilé vozidlo). Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka v následném podání ze dne 30. 6. 2010 upozornila na rozpor v
judikatuře Nejvyššího soudu v rozhodnutích ze dne 9. března 2010, sp. zn. 32
Cdo 1998/2008, a ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009. V nich
Nejvyšší soud dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně otázky, zda kupní,
resp. pojistná smlouva je platná v případě falešného čísla VIN uvedeného na
karoserii vozidla či nikoli. V podání ze dne 10. 9. 2010 dovolatelka učinila
podnět, aby byla věc předložena k posouzení velkému senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České
republiky dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posuzování dané
věci k opačnému závěru, než je uveden v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008. V něm Nejvyšší soud vyslovil závěr, že
kupní smlouva je absolutně neplatná pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2
obč. zák., pokud je jejím předmětem vozidlo, jehož VIN neodpovídá údaji
uvedenému v kupní smlouvě a v dokladech od vozidla, jelikož vozidlo s tam
uvedeným VIN nemohlo být kupujícímu předáno. Oproti tomu stojí názor vyjádřený
v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009,
a ze dne 7. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 4552/2009, tedy že pokud je ve smlouvě
(v tomto případě ve smlouvě pojistné) identifikován předmět pojištění řadou
dílčích znaků, tj.
označením výrobce, názvem výrobní série, SPZ, barvou
karoserie, číslem technického průkazu a dalšími technickými parametry jako
objem válců, výkon motoru, hmotnost automobilu a počet ujetých kilometrů, pak
je skutečnost, že měl automobil původně odlišné VIN, pro posouzení určitosti
předmětné smlouvy nerozhodná, je-li ve smlouvě vozidlo ostatními údaji
identifikováno dostatečně určitě. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že
pojistná smlouva není neplatná pro neurčitost označení předmětu pojištění –
pojištěné věci, či pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 obč. zák., i když k
označení pojištěného vozidla byl užit falešný VIN identifikátor, který byl
výrobcem určen pro jiné vozidlo, pokud celkový souhrn identifikačních znaků
užitých k označení vozidla, mířil jednoznačně na konkrétní vozidlo, které bylo
předmětem pojistné smlouvy. S ohledem na odlišné právní závěry ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího
soudu tříčlenný senát č. 23 rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia však usnesením ze dne 11. dubna 2012, č. j. 31 Cdo 873/2010-214, věc přikázal k projednání a rozhodnutí
senátu č. 23, neboť shledal, že nejsou splněny podmínky uvedené v § 20 zákona
č. 6/2002 Sb., neboť dovodil, že názor senátu č. 23, vyjádřený v nástinu
rozhodnutí, není odlišný od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 9. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008. V této věci je posuzována
platnost pojistné smlouvy, na rozdíl od rozhodnutí ze dne 9. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008, kdy byla posuzována platnost smlouvy kupní. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, posuzoval
přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní
otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní právní význam, neboť otázka platnosti předmětné
pojistné smlouvy již byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a otázka
výkladu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), resp. ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nečiní žádné
výkladové problémy. Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na posouzení otázky, zda pojistná smlouva,
kterou mezi sebou účastnice řízení uzavřely, je platná či zda je neplatná ve
smyslu § 37 obč. zák., jelikož její předmět je nedostatečně určitě určen, resp. předmětem pojistné smlouvy je plnění nemožné. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích ze
dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, a ze dne 7. října 2010, sp. zn. 23
Cdo 4552/2009, tedy že uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě
nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, pokud je ostatními
identifikačními znaky vozidlo, které je předmětem smlouvy, dostatečně určitě
specifikováno. V daném případě byly pro identifikaci předmětu pojistné smlouvy
použity: značka vozidla a jeho typ, druh vozidla, rok výroby, VIN, SPZ, barva,
objem válců, výkon motoru, počet sedadel, číslo technického průkazu. Předmět
pojistné smlouvy tak byl dostatečně určitě vymezen, a to i když byl k označení
vozidla použit falešný VIN identifikátor. Ze stejného důvodu nelze dospět k
závěru, že by projev vůle obsažený v kupní smlouvě postrádal vážnost. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je tudíž správné. Dovolatelka dále namítá, že pojistná smlouva je neplatná ve smyslu § 37 odst. 2
obč. zák. pro nemožnost plnění, jelikož vozidlo s VIN WV 2ZZZ7HZ4H070987 se v
době uzavření pojistné smlouvy nacházelo mimo sféru dispozice žalované. Z kupní
smlouvy uzavřené mezi P.K. a kupující V. F. dne 15. 12. 2005 soud prvního
stupně zjistil, že jejím předmětem byl prodej osobního automobilu VW Multivan,
číslo karoserie WV 2ZZZ7HZ4H070987, barva modrá, rok výroby 2005. Na základě
této kupní smlouvy se žalovaná stala majitelkou předmětného vozidla. Z
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 12. 2005, č. j. 269780/2005, soud zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravně
správních agend, vyhověl žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě
dovezeného silničního vozidla tovární značky VW Multivan, číslo karoserie WV
2ZZZ7HZ4H070987, k provozu na pozemních komunikacích v České republice.
Shodně
bylo identifikováno i vozidlo v pojistné smlouvě. Z toho lze dovodit, že
předmětem pojistné smlouvy bylo skutečně vozidlo, které žalovaná koupila
citovanou kupní smlouvou od Petra Kubálka a které posléze získalo osvědčení o
technické způsobilosti vozidla, a to i za situace, kdy byl předmětný automobil
označen falešným identifikátorem VIN. Námitka dovolatelky, že vozidlo s číslem
VIN, které figuruje v pojistné smlouvě, nebylo nikdy v dispoziční sféře
žalované, je proto irelevantní. Žalobkyně v dovolání napadá i závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné
souvislosti mezi porušením základní povinnosti žalované jako provozovatelky
vozidla opatřeného falešným identifikačním číslem karoserie VIN a vznikem
škody. Tato námitka je nepřípadná, neboť otázku existence příčinné souvislosti
v odůvodnění svého rozsudku řešil pouze soud prvního stupně. Odvolací soud se
touto otázkou nezabýval, jelikož dospěl k závěru, že jednáním žalované vůbec
nedošlo k porušení právní povinnosti týkající se provozu na pozemních
komunikacích ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., tj. nebyl
naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Podle § 10 odst. 2
písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. se porušením základních povinností při provozu
vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí provozování
vozidla, které svojí konstrukcí a technickým stavem neodpovídá požadavkům
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob,
přepravovaných osob a věcí. Uvedení falešného čísla VIN na karoserii
předmětného automobilu samo o sobě neohrožuje bezpečnost silničního provozu ve
smyslu citovaného ustanovení. Závěr odvolacího soudu, že užívání vozidla
žalovanou s číslem VIN, které bylo výrobcem přiděleno jinému vozidlu,
nepředstavuje porušení základních povinností dle § 10 odst. 2 písm. a) zákona
č. 168/1999 Sb., je tedy správný. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že
nebyla porušena ani povinnost podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., tj. provozování vozidla, jehož technická způsobilost k provozu
nebyla schválena. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byla technická
způsobilost předmětného vozidla schválena rozhodnutím Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 13. 12. 2005, č. j. 269780/2005. Námitku dovolatelky, že odvolací soud v řízení nezjišťoval, jaké právní
následky na možnost následné právní identifikace vozidla má skutečnost
přidělení čísla VIN jak vozidlu žalobkyně, tak jinému vozidlu, je třeba
odmítnout. Odvolací soud správně dovodil, že postačí, je-li vozidlo dostatečně
identifikováno jinými údaji. Není-li sporu o tom, které vozidlo bylo předmětem
pojistné smlouvy, jelikož je takové vozidlo ve smlouvě dostatečně
identifikováno i bez ohledu na nesprávně uvedený VIN, pak není třeba zabývat se
právními následky možné identifikace vozidla na základě falešného čísla VIN. Stejně tak je nutné odmítnout námitku dovolatelky, že z důvodu falešně
uvedeného čísla VIN vozidlo, které bylo předmětem pojistné smlouvy, nikdy
fyzicky ani právně neexistovalo.
Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění,
předmětné vozidlo bylo při uzavírání pojistné smlouvy prohlédnuto pracovníkem
žalované, z čehož vyplývá, že v době uzavření smlouvy bylo zřejmé, které
vozidlo je předmětem pojistné smlouvy. Ze stejného důvodu je nerozhodná námitka
dovolatelky, že soudy nezjišťovaly, z jakého důvodu bylo předmětné vozidlo
opatřeno falešným číslem karoserie VIN. Z uvedeného vyplývá, že nejsou naplněny předpoklady ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), resp. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu je
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.