28 Cdo 1210/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyň a. A. I., b. Mgr. V. T., c. PharmDr. D. S., d. Mgr. R. D., všech
zastoupených Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem Brno, Tábor 2333/8,
proti žalované Čolot a. s., IČO 25847643, se sídlem Olomouc, Babíčkova 8a,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Vaňhou, advokátem se sídlem Praha 2, Polská
54/1716, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 455.000,-Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 421/2010, o dovolání
žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
18. 10. 2012, č. j. 69 Co 453/2012 – 361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně a. a její manžel (právní předchůdce všech žalobkyň) se návrhem na
vydání platebního rozkazu domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši
455.000,- Kč s příslušenstvím, které mělo žalované vzniknout neoprávněným
vyplacením uvedené částky z konkursní podstaty úpadce P. M. Uvedli, že dne 9. 4. 1993 jako zástavci uzavřeli s právní předchůdkyní žalované – Komerční bankou
a.s. zástavní smlouvu k nemovitostem ve svém vlastnictví. Uvedené zástavní
právo zajišťovalo pohledávku Komerční banky a.s. z úvěru poskytnutého dlužníku
P. M. ve výši 7.000.000,- Kč. Tato pohledávka byla kromě zástavního práva k
nemovitostem žalobců zajištěna i zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví
společnosti PCHOS spol. s r. o. Poté, co byl na majetek P. M. prohlášen
konkurs, přihlásila žalovaná společnost Čolot a. s. do konkursu pohledávku ve
výši 3.328.746,70 Kč zajištěnou nemovitostmi žalobců a společnosti PCHOS spol. s r. o., kterou nabyla postoupením. Dále společnost Čolot a.s. přihlásila
pohledávky z jiných úvěrových smluv ve výši 1.076.000,- Kč a 1.193.000,- Kč,
které však nebyly zajištěny zástavním právem k nemovitostem žalobců, nýbrž jen
zástavním právem k nemovitostem společnosti PCHOS spol. s r. o. Celkem tedy
přihlásila žalovaná do konkursního řízení zástavními právy zajištěné pohledávky
ve výši 5.599.263,47 Kč. Dne 6. 2. 2008 poukázala společnost PCHOS spol. s r. o. na účet správce konkursní podstaty částku 5.599.263,47 Kč odpovídající
celkové výši zajištěných pohledávek přihlášených žalovanou do předmětného
konkursního řízení, o čemž však žalobkyně a. ani její manžel (dále též jen
„žalobci“) tehdy nevěděli. Dle názoru žalobců částka uhrazená společností PCHOS
spol. s r.o. do konkursní podstaty zahrnovala i částku 3.328.746,70 Kč
odpovídající pohledávce zajištěné zástavním právem k jejich nemovitostem, a
proto okamžikem připsání částky 5.599.263,47 Kč na účet správce konkursní
podstaty pohledávka žalované zajištěná zástavním právem k nemovitostem žalobců
zanikla, čímž zaniklo i zástavní právo k nemovitostem žalobců. Z uvedeného
důvodu měl správce konkursní podstaty dle názoru žalobců vyškrtnout jejich
nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce, jelikož zánikem zástavního
práva odpadl důvod soupisu těchto nemovitostí. Správce konkursní podstaty však
nemovitosti žalobců ze soupisu konkursní podstaty nevyškrtl, o rozsahu
zaplacení zajištěné pohledávky žalobce neinformoval a namísto toho požadoval
vyplacení zajištěné pohledávky ve výši 1.680.000,- Kč nebo složení ceny
nemovitostí žalobců s tím, že v opačném případě přistoupí ke zpeněžení jejich
nemovitostí formou veřejné dražby. Dovolací soud za účelem srozumitelnosti
uvádí, že společnost PCHOS spol. s r. o. sice do konkursní podstaty uhradila
částku odpovídající celkové výše zajištěných pohledávek žalované, avšak
žalovaná jako oddělený věřitel z této částky obdržela pouze 70 % (což je však
dáno ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání) a částka 1.680.000,- Kč
představuje zbylých 30 % pohledávek žalované, které jí z úhrady společnosti
PCHOS spol. s r. o.
do konkursní podstaty nebyly vyplaceny. Pod tímto nátlakem
uzavřeli žalobci se správcem konkursní podstaty dne 4. 12. 2008 dohodu o
narovnání (dále jen „dohoda o narovnání“), kterou se zavázali zaplatit na účet
správce konkursní podstaty částku 650.000,-Kč a správce konkursní podstaty se
zavázal vyškrtnout ze soupisu konkursní podstaty jejich nemovitosti a současně
se obě strany zavázaly ukončit vyvolané soudní spory. Obě strany tuto dohodu
dodržely a splnily své povinnosti z ní vyplývající. O několik měsíců později se
však žalobci dozvěděli, že společnost PCHOS spol. s r. o. již správci konkursní
podstaty zaplatila celou dlužnou částku, a to včetně částky, která byla
zajištěna zástavním právem k jejich nemovitostem. Žalobci se následně žalobou
po správci konkursní podstaty domáhali vydání částky uhrazené do konkursní
podstaty na základě dohody o narovnání, neboť se dle jejich názoru jedná o
plnění bez právního důvodu, resp. plnění na základě neplatné dohody o
narovnání. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 108 C 144/2009 však bylo zjištěno, že částka 455.000,- Kč z úhrady žalobců byla
vydána v rámci konkursního řízení žalované, a proto soud žalobu co do částky
455.000,- Kč zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného správce
konkursní podstaty. Z uvedeného důvodu se v tomto řízení žalobci domáhají
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 455.000,- Kč na žalované. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že jí bezdůvodné obohacení
nevzniklo, neboť právním důvodem plnění ze strany žalobců byla dohoda o
narovnání uzavřená se správcem konkursní podstaty. Žalovaná se neztotožnila s
tvrzením žalobců, že je předmětná dohoda o narovnání neplatná, jelikož dle
ustanovení § 586 odst. 1 obč. zák. ani omyl v tom, co je mezi stranami sporné
nebo pochybné nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání s výjimkou případů, kdy
byl omyl vyvolán lstí jedné strany. Žalovaná se ani nedomnívá, že by na žalobce
byl vyvíjen nátlak ze strany správce konkursní podstaty, naopak uvádí, že
uzavření dohody o narovnání iniciovali právě žalobci. Dle názoru žalované
složením částky 5.599.263,47 Kč do konkursní podstaty ze strany společnosti
PCHOS spol. s r. o. nedošlo k zániku zástavního práva váznoucího na
nemovitostech žalobců, jelikož nenastal ani jeden ze zákonných důvodů pro zánik
zástavního práva dle § 170 odst. 1 obč. zák., neboť (s ohledem na ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání) část pohledávek žalované zůstala neuhrazena i
poté, co společnost PCHOS spol. s r. o. uhradila do konkursní podstaty částku
odpovídající celkové výši pohledávek žalované. Proto zástavní právo váznoucí na
nemovitostech žalobců nezaniklo a trvalo až do uzavření dohody o narovnání se
správcem konkursní podstaty, na jejímž základě došlo k jeho zániku. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č. j. 19 C 421/2010 – 285, žalobu zamítl. Provedeným dokazováním soud
prvního stupně zjistil, že společnost PCHOS spol. s r.o. zaplatila do konkursní
podstaty dne 8. 2.
2008 částku 5.599.263,47 Kč, která zahrnovala i pohledávku
zajištěnou nemovitostmi žalobců. Z této částky bylo žalované jako oddělenému
věřiteli vyplaceno v souladu s ustanovením § 28 odst. 4 zákona o konkursu a
vyrovnání 70 %, tedy částka 3.919.484,42 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že
úhradou společnosti PCHOS spol. s r. o. došlo k zániku zástavního práva k
nemovitostem žalobců a to bez ohledu na skutečnost, že tak byla uspokojena
pohledávka žalované jen do výše 70 %. Uvedený postup je totiž přepokládaný
zákonem o konkursu a vyrovnání. Dále soud prvního stupně uvedl, že omyl může
mít za následek neplatnost dohody o narovnání jedině v případě, že byl vyvolán
lstí jedné strany, což znamená vědomé předstírání určitých skutečností vedené
motivem vyvolat u druhé strany omyl a přimět ji k uzavření dohody o narovnání. V souzené věci se však o takový případ podle soudu prvního stupně nejedná,
neboť ze skutkových zjištění se podává, že zástupce žalobců při jednání se
správcem konkursní podstaty věděl o úhradě společnosti PCHOS spol. s r.o. do
konkursní podstaty a sám při jednání se správcem konkursní podstaty uvedl, že
ze strany žalobců zbývá uhradit zhruba 1 milion korun. Jednání správce
konkursní podstaty, kdy nemovitosti žalobců po úhrady společnosti PCHOS spol. s
r. o. do konkursní podstaty nevyškrtl ze soupisu konkursní podstaty, bylo
způsobeno jeho právním názorem, podle něhož zástavní právo k nemovitostem
žalobců nezaniklo, byla-li pohledávka zajištěného věřitele uspokojena jen do
výše 70 %, ačkoliv se tak stalo v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Ani nesprávný právní názor správce konkursní podstaty však nelze považovat za
lest, která by mohla způsobit neplatnost dohody o narovnání. Z uvedených důvodů
soud prvního stupně žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 69 Co 453/2012-361, k odvolání žalobců
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že následkem plnění zástavního
dlužníka - společnosti PCHOS spol. s r. o. na účet správce konkursní podstaty
zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech žalobců, v důsledku čehož
odpadl i důvod soupisu nemovitostí žalobců v konkursní podstatě úpadce P. M. Dále se odvolací soud zabýval námitkami žalobců stran neplatnosti dohody o
narovnání a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Dohoda o narovnání je
dostatečně určitá, neboť je z ní zřejmé, že narovnání se týká soupisu
nemovitostí žalobců do konkursní podstaty a nároku konkursní podstaty na vydání
bezdůvodného obohacení žalobci za užívání nemovitostí v době, kdy byly v
soupisu konkursní podstaty.
Dále uvedl, že dohodu o narovnání nečiní neplatnou
ani zánik zástavního práva k nemovitostem žalobců před uzavřením dohody a s tím
související omyl obou stran dohody, neboť institut dohody o narovnání „chrání
narovnání před sankcí neplatnosti též v případě, kdy narovnané právo v době
uzavření dohody o narovnání neexistovalo.“ a ze skutkových zjištění neplyne, že
by správce konkursní podstaty uvedl žalobce lstí v omyl ve smyslu § 586 odst. 1
obč. zák. Pokud jde o námitku omylu žalobců ve smyslu § 49a obč. zák.,
předpoklad jeho aplikace není podle odvolacího soudu dán už proto, že
relevantní z hlediska ustanovení § 49a obč. zák. je jen omluvitelný omyl. Omyl
žalobců však nelze klasifikovat jako omluvitelný, když zástupce žalobců, který
za žalobce ve věci vždy jednal, věděl o úhradě společnosti PCHOS spol. s r. o. do konkursní podstaty úpadce a mohl tak učinit právní závěr o zániku zástavního
práva na nemovitostech žalobců. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek
soudu první stupně potvrdil. B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 10. 2012, č. j. 69 Co 453/2012-361, podali žalobci včasné dovolání, v němž namítli:
a) žalobci nevěděli o úhradě částky ve výši pohledávky zajištěné jejich
nemovitostmi společností PCHOS spol. s r. o. a tedy ani o zániku zástavního
práva váznoucího na jejich nemovitostech. b) správce konkursní podstaty nebyl oprávněn uzavřít dohodu o narovnání,
a to z toho důvodu, že při výkonu svých pravomocí, které jsou svou povahou
delegovaným výkonem veřejné moci, je „quasiveřejnoprávním“ subjektem
bezvýhradně vázaným právní úpravou, která má veřejnoprávní charakter a od níž
se nemůže odchýlit soukromoprávním aktem. Jinými slovy, nemůže dohodou o
narovnání upravit práva a povinnosti v konkursním řízení odchylně od zákona. Na
základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že je dohoda o narovnání absolutně
neplatná pro obcházení zákona, resp. rozpor se zákonem, když jí došlo k
realizaci zástavního práva jinak, než způsobem uvedeným v § 27 odst. 5 zákona o
konkursu a vyrovnání. c) plnění správce konkursní podstaty ve prospěch žalované bylo plněním
bez právního důvodu, neboť před tím došlo k zániku zástavního práva, o které se
úhrada správce konkursní podstaty ve prospěch žalované měla opírat. d) dohoda o narovnání je absolutně neplatná z několika dalších důvodů. Skutečnost, že v okamžiku uzavření dohody o narovnání a to ještě za zneužití
mocenského postavení správce konkursní podstaty byla již uhrazena pohledávka
zajištěná nemovitostmi žalobců, zakládá neplatnost dohody pro rozpor s dobrými
mravy. Protože žalobci jednali pod tlakem neodvratné ztráty svého majetku,
který byl předmětem zástavního práva, je dohoda o narovnání absolutně neplatná
i z důvodu nedostatku vůle. Konečně je dohoda o narovnání neplatná i z důvodu
neurčitosti, když v ní nejsou specifikovány původní závazky stran ani není
uvedeno, co představuje částka složena žalobci na základě dohody do konkursní
podstaty. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Protože v souzené věci byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné pokud „dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam“. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní právní význam „zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží“. Dovolací soud uvádí, že manžel žalobkyně a. L. I. (původně žalobce b.) v
průběhu dovolacího řízení zemřel, a dovolací soud proto usnesením ze dne
1.1.2015, č.j. 28 Cdo 1210/2013-761, rozhodl, že v dalším řízení bude namísto
původního žalobce b. L. I. pokračováno s jeho dědičkami, kterými se staly
všechny současné žalobkyně. Dále proto bude současně žalující strana označována
slovy „dovolatelky“ případně „žalobkyně“, zatímco žalobkyně a. se svým manželem
(původním žalobcem b.) budou označováni slovy „původní žalobci“. Namítají-li dovolatelky, že původní žalobci nevěděli o úhradě společnosti PCHOS
spol. s r. o. do konkursní podstaty (sub a/), nemůže jejich námitka založit
přípustnost dovolání, neboť před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že
původní žalobci, resp. jejich právní zástupce, věděli o úhradě společnosti
PCHOS spol. s r. o. Tvrdí-li dovolatelky opak, zpochybňují skutková zjištění
soudů nižších stupňů, čímž však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, neboť dovolací soud nemůže při
posuzování přípustnosti dovolání přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud na tomto místě uvádí, že dovolatelky ve svém dovolání vymezují
otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání takto:
„Žalobci nemají povědomí o tom, že by se dovolací soud ve své rozhodovací praxi
komplexně a systémově zabýval vzájemnými vztahy a rozdíly obecného omylu ve
smyslu ust. § 49a občanského zákoníku a omylu speciálního ve smyslu ust. § 586
odst. 1 občanského zákoníku“. Z obsahu dovolání však není zřejmé, ke které
námitce se má tato zásadní právní otázka vymezena dovolatelkami vztahovat,
neboť v dovolání není zpochybněn žádný ze závěrů odvolacího soudu stran omylu
původních žalobců. Přesto však dovolací soud k neurčitě nastolené otázce uvádí,
že jí nelze za okolností souzené věci přípustnost dovolání založit, neboť lze
souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že právně relevantní z hlediska
ustanovení § 49a obč. zák.
je toliko omluvitelný omyl, což plyne i z ustálené
judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1931/2013). Omluvitelným omylem se přitom rozumí „omyl, ke
kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti,
kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4057/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2750/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3686/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
29/2009). Dovolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího o tom,
že se v souzené věci o omluvitelný omyl nejedná, neboť zástupce původních
žalobců věděl o úhradě společnosti PCHOS spol. s r. o. do konkursní podstaty a
mohl (postupoval-li by s obvyklou mírou opatrnosti) tak dospět k právnímu
závěru o zániku zástavního práva na nemovitostech původních žalobců, anebo mít
přinejmenším pochybnosti o oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců
do konkursní podstaty. Z uvedeného důvodu nelze na souzenou věc aplikovat
ustanovení § 49a obč. zák. o neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu a otázka
vztahu obecné úpravy omylu v § 49a obč. zák. a zvláštní úpravy omylu v § 586
odst. 1 obč. zák. tak není právně významná. Pokud jde o otázku, zda byl správce konkursní podstaty oprávněn uzavřít s
původními žalobci dohodu o narovnání, když je vázán právní úpravou konkursního
řízení (sub b/), dovolací soud uvádí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu může dojít k odstranění pochybností o zařazení určité věci do konkursní
podstaty i mimosoudní dohodou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince
2012, sp. zn. 28 Cdo 1101/2012). Za této situace, jestliže původní žalobci
uzavřeli se správcem konkursní podstaty dohodou o narovnání, není takové řešení
v rozporu se zákonem (dohoda o narovnání není z tohoto důvodu neplatná) a to s
tím důsledkem, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Také námitka neexistence právního důvodu plnění původních žalobců za situace,
kdy plnili do konkursní podstaty po zániku zástavního práva k jejich
nemovitostem (sub c/) nezakládá přípustnost dovolání. Právním titulem plnění
původních žalobců totiž byla samotná dohoda o narovnání a to bez ohledu na
skutečnost, zda zástavní právo k jejich nemovitostem v době jejího uzavření
trvalo, či nikoliv. Institut dohody o narovnání slouží k úpravě práv a
povinností sporných nebo pochybných mezi stranami (srov. § 585 odst. 1 obč. zák.) a tudíž přepokládá možnost omylu stran o jejich vzájemných právech a
povinnostech.
Domnívaly-li se strany dohody o narovnání při jejím uzavření, že
zástavní právo k nemovitostem původních žalobců stále trvá, jednalo se o omyl,
který právní úprava institutu dohody o narovnání předpokládá (srov. § 585 odst. 1 obč. zák., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4413/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo
278/2012), a který nezpůsobuje ani neplatnost dohody. Z uvedeného důvodu není
neexistence zástavního práva k nemovitostem původních žalobců rozhodná ve
vztahu k dohodě o narovnání, kterou si strany upravily vzájemná práva a
povinnosti. Dále dovolatelky namítají další důvody neplatnosti dohody o narovnání (sub d/),
a to z důvodů jejího rozporu s dobrými mravy, které spatřují ve skutečnosti, že
v okamžiku uzavření dohody o narovnání již byla pohledávka zajištěna
nemovitostmi původních žalobců uhrazena a dále ve zneužití mocenského postavení
správce konkursní podstaty. Samotná skutečnost, že pohledávka zajištěna
nemovitostmi původních žalobců byla v čase uzavření dohody o narovnání již
uhrazena nemůže způsobit neplatnost dohody o narovnání, neboť (jak již bylo
uvedeno) institut dohody o narovnání přímo předpokládá možnost omylu stran o
jejich vzájemných právech a povinnostech (srov. § 585 odst. 1 obč. zák.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Pokud jde o
zneužití mocenského postavení správce konkursní podstaty, dovolací soud uvádí,
že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se taková okolnost nepodává a
ani dovolatelky ve svém dovolání blíže neuvádí, jakým jednáním mělo ke zneužití
mocenského postavení správce konkursní podstaty dojít. Dovolatelky namítají též
nedostatek vůle původních žalobců při uzavíraní dohody o narovnání, neboť ti
jednali pod tlakem neodvratné ztráty svého majetku. Dovolatelkami vznesenou
námitku lze podle jejího obsahu v obecné rovině právně kvalifikovat podle
ustanovení § 49 obč. zák., které upravuje možnost odstoupení od smlouvy
uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, anebo jako bezprávní
vyhrůžku, která vylučuje svobodu vůle jednajícího a způsobuje absolutní
neplatnost právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2532/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 17/2002). Ve světle skutkových okolností souzené věci,
tvrzení žalující strany a obsahu dovolání však lze na tuto námitku nahlížet
jedině jako na námitku bezprávní vyhrůžky zpeněžení nemovitostí původních
žalobců ze strany správce konkursní podstaty. Podle ustálené judikatury
dovolacího soudu platí: „Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje
něco, co takto nesmí být vynucováno; může spočívat v tom, že je vyhrožováno
něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, popř.
něčím, co je sice oprávněn
provést, ale čím není oprávněn hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k
určitému právnímu úkonu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2004,
sp. zn. 33 Odo 17/2002, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 3606/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4573/2008). Konkursní řízení však předpokládá možnost zpeněžení majetku
zabezpečujícího pohledávky věřitelů úpadce a právní řád pro tento postup
poskytuje správci konkursní podstaty právní nástroje. Jinými slovy, správce
konkursní podstaty byl oprávněn ve vztahu k původním žalobcům zvažovat
zpeněžení jejich nemovitostí zajištujících pohledávky žalované. Z uvedeného
důvodu není naplněna základní podmínka bezprávní vyhrůžky vymezena ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, a sice vynucování něčeho, co nesmí být
vynucováno, a proto ani námitka nedostatku vůle při uzavírání dohody o
narovnání původními žalobci nezakládá přípustnost dovolání. Konečně, jde-li o
otázku určitosti dohody o narovnání, vychází dovolací soud ze své ustálené
judikatury, podle níž závěr „o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani
jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je
výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez
rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2333/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010). S ohledem na citovanou judikaturu se
dovolací soud ztotožňuje se soudem odvolacím v závěru, že dohoda o narovnání je
dostatečně určitá, neboť je z ní objektivně seznatelná vůle stran dohody. Konkrétně je z ní zřejmé, že dohoda o narovnání se týká (sporné) otázky
oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty a s
tím souvisejícím nárokem konkursní podstaty na vydání bezdůvodného obohacení za
to, že původní žalobci užívali své nemovitosti v době, kdy tyto byly sepsány do
konkursní podstaty úpadce, stejně jak je zřejmé, že částka 650.000,- Kč složená
původními žalobci do konkursní podstaty představuje oba nároky, tj. jak nárok
konkursní podstaty na zaplacení zajištěné pohledávky, resp. na složení hodnoty
nemovitostí původních žalobců zajišťujících pohledávku věřitele vůči úpadci ve
smyslu § 27 odst. 5 zákona o konkursu a narovnání tak nárok konkursní podstaty
na vydání bezdůvodného obohacení. Ani poslední námitka dovolatelek proto nemůže
přípustnost dovolání založit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyně u dovolacího
soudu neuspěly a žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Z důvodů výše uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyň je
nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle §
243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu