33 Cdo
4413/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
Mgr. K. S., proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Ladislavou Palatinovou,
advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, o zaplacení 150.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 259/2004,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze
dne 23. května 2007, č. j. 59 Co 277/2006-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 28. dubna 2006, č. j. 5 C 259/2004-110, zamítl žalobu o zaplacení částky 150.000,-
Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne
10. 3. 1999 uzavřeli účastníci řízení dohodu, na jejímž základě žalovaný
přenechal žalobkyni k užívání byt č. 14 v Hrudičkově ulici č. 2098 v Praze 4 na
dobu neurčitou. Žalobkyně se zavázala hradit řádně nájemné a náklady spojené s
užíváním bytu a dále ročně částku 50.000,- Kč splatnou k rukám žalovaného
každého 1. března. Po uplynutí „zákonem stanovené lhůty k přechodu nájmu“ měl
žalovaný převést uvedený byt na žalobkyni oproti doplatku částky 600.000,- Kč
sníženou o částky, které budou hrazeny každoročně k 1. březnu. Vlastníkem bytu
nebyl žalovaný, nýbrž obec, která s převodem bytu již v roce 1999
nesouhlasila. Výměnu bytu schválila až několik let poté a novými nájemci se
stali manželé V. Na základě blíže popsaného porušení uvedené dohody vyzval
žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 18. 9. 2002 k vyklizení sporného bytu do 20. 9. 2002. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 24. 10. 2002, kterým
vyzvala žalovaného k dodržování uzavřené dohody, s tím, že jinak požádá
vlastníka bytu o jeho převod a po žalovaném bude požadovat vrácení již
zaplacené částky 350.000,- Kč. Dohodou ze dne 1. 3. 2003, jejíhož sepisu byla
přítomna D. V., se účastníci dohodli, že žalobkyně předmětný byt vyklidí dne 1. 3. 2003 a do 5. 3. 2003 se odhlásí z tohoto bydliště. Žalovaný se naopak
zavázal zaplatit jí za to do 11. 3. 2003 částku 150.000,- Kč s tím, že tak
budou jejich oboustranné závazky vyrovnány. Při sepisu dohody dne 1. 3. 2003
byla situace napjatá, nepříjemná, emotivní až vyhrocená. K jednání o vyklizení
byla dokonce přivolána policie, neboť žalovaný začal manipulovat s věcmi
žalobkyně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze
dne 10. 3. 1999, která může být jen smlouvou podnájemní, jež byla uzavřena bez
souhlasu pronajímatele, je neplatná. Taktéž za neplatnou prohlásil i dohodu ze
dne 1. 3. 2003 označenou jako dohodu o narovnání. Jestliže žalobkyně užívala
bez právního důvodu byt žalovaného, bylo její povinností ho vyklidit. Soud
prvního stupně dovozuje, že mezi účastníky nemohly být žádné sporné nároky v
situaci, kdy mezi nimi neexistoval platný právní vztah. Dohoda o narovnání
odporuje dobrým mravům, neboť zaplacení částky 150.000,- Kč je vázáno na „pouhé
vystěhování z bytu a odhlášení“. Za stavu, kdy žalovaný v důsledku směny bytů
byl povinen sám sporný byt vystěhovat, byla jím dohoda o narovnání uzavřena v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Neobsahuje-li dohoda ujednání o tom,
která sporná či pochybná práva mezi účastníky se mají narovnat, je nejasná a
nesrozumitelná. Nelze z ní dovodit její smysl a účel ani to, jaký závazek má
být nahrazen, nebo-li z jakého důvodu by měl žalovaný uhradit částku 150.000,-
Kč. Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j.
59
Co 277/2006-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení
od 12. 3. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně přisvědčil
závěru, že žalobkyně svůj požadavek opírá o dohodu o narovnání ze dne 1. 3. 2003, která měla ukončit dosavadní vztahy účastníků a vyjasnit práva a
povinnosti v souvislosti se smlouvou ze dne 10. 3. 1999. Vycházeje ze znění §
586 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepovažuje za správný
závěr soudu prvního stupně, že je dohoda o narovnání neplatná, neboť jejím
obsahem byl „nevzniklý závazek“. Neobstojí ani závěr o neurčitosti uvedené
dohody, jelikož z ní plyne závazek žalobkyně vyklidit sporný byt, odhlášení
trvalého pobytu a závazek žalovaného k zaplacení částky 150.000,- Kč za
ukončení užívání bytu na základě neplatné smlouvy. Vzhledem k charakteru a
účelu smlouvy o narovnání podle § 585 obč. zák. je pak vyloučena aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. Uzavření dohody o narovnání v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek - i pokud by bylo prokázáno – není důvodem její neplatnosti, nýbrž
okolností odůvodňující odstoupení podle § 49 obč. zák., kterýžto úkon žalovaný
dosud neučinil. Z výše uvedených důvodů je tedy dohoda o narovnání ze dne 1. 3. 2003 platná a žalovaného tak tíží povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.000,-
Kč. V dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Není srozuměn se závěrem o
určitosti a srozumitelnosti dohody o narovnání a její platnosti v situaci, kdy
dohoda o užívání bytu je neplatná. Prosazuje názor, že nebyl-li k dohodě ze dne
10. 3. 1999 dán souhlas pronajímatele bytu, nemůže být platná ani dohoda o
narovnání, která „má návaznost na první dohodu, neboť právní stav, na základě
kterého byla uzavřena dohoda o narovnání prakticky nemohl existovat a z
neexistujícího stavu pak nemohou být vyvozeny žádné závazky, a to ať sporné či
nesporné“. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu,
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej obsahově vymezil. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi
nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena
veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li
dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Mezi významné požadavky na právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) patří
náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou
srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelným je projev vůle tehdy, jestliže nelze zjistit, co jím mělo být
vyjádřeno. Určitost projevu se pak týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev
je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být
odstraněna výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. Pokud nelze uvedený nedostatek
odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. Z listiny ze dne 1. 3. 2003 označené jako „dohoda o narovnání mezi p. S. a p. H.“ se podává, že na základě nájemní smlouvy z 10. 3. 1999 užívala p. S. byt č. 14, v Hrudičkově ulici č. 2098, v Praze 4. Žalobkyně se zavázala, že dne 1. 3. 2003 opustí nenávratně uvedený byt se všemi svými věcmi a do středy 5. 3. 2003
odhlásí trvalý pobyt na uvedené adrese. Žalovaný se naopak zavázal, že za to
žalobkyni zaplatí 150.000,- Kč do úterý 11. 3. 2003 na její blíže specifikovaný
bankovní účet. Listina obsahuje prohlášení, že tím budou oboustranné závazky
vyrovnány. Text listiny byl vyhotoven D. V. a byly k němu připojeny podpisy
účastníků. Uvedená listina zachycuje právní úkon účastníků řízení, jehož účelem bylo
ukončit jejich právní vztah založený (neplatnou) smlouvou ze dne 10. 3. 1999;
jeho obsahem je úprava vzájemných práv a povinností spojených s vypořádáním
právního vztahu užívání sporného bytu, o jehož platnosti doposud neměli pochyb. S ohledem na obsah dopisu žalovaného ze dne 18. 9. 2002 a dopisu žalobkyně za
dne 24. 10. 2002, je přitom evidentní, že šlo o práva mezi nimi sporná. K
odstranění těchto rozporů se proto dohodli, že žalobkyně do určité lhůty byt
vyklidí a odhlásí se na příslušném úřadu z trvalého bydliště, oproti povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč na úplné vypořádání všech
jeho v úvahu přicházejících závazků. Jazykovým výkladem dotčené listiny tak
nelze než dospět k závěru, že v ní zachycený projev vůle účastníků je nejen
srozumitelný, ale i určitý a právní úkon narovnání nemůže být z tohoto pohledu
neplatný.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou
účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím,
že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen
závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi
účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve
smyslu ustanovení § 585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor
účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co,
popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se
určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným
bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost
subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat
otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom
není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této
dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. června
2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen
„Soubor“, pod C 1908, ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002,
uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. listopadu. 2004, sp. zn. 32 Odo
976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička O., Švestka J.,
Škárová M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck
2003). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale
předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se
sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy
nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností
účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její
podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají
ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti
v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv
a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku
(závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky
(tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv (a jim odpovídajících
povinností), na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla
smlouva o narovnání uzavřena. Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově
sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak
samostatným zavazovacím důvodem. Podle smlouvy ze dne 10. 3. 1999 měl žalovaný umožnit žalobkyni užívat byt č. 14 v Praze 4, Hrudičkova 2098 a za tím účelem ji přihlásit k trvalému pobytu. Žalobkyně se zavázala hradit nájemné a „ostatní náležitosti“ s tím spojené.
Mimo to se zavázala platit žalovanému ročně vždy k 1. 3. částku 50.000,- Kč. Žalovaný se zavázal „po uplynutí zákonné lhůty k přechodu nájmu“ převést
předmětnou bytovou jednotku se souhlasem městského úřadu na žalobkyni. Za tento
přechod mu měla žalobkyně zaplatit 600.000,- Kč, kterážto částka měla být
snížena o částky, jež podle předchozích ujednání budou ročně placeny
žalovanému. Jelikož žalovaný zjistil, že žalobkyně umožnila přístup do bytu
svému příteli M. B., a proto, že částku 50.000,- Kč zaplatila pouze v jednom
případě, vyzval ji dopisem ze dne 18. 9. 2002, aby ve lhůtě dvou měsíců běžící
od 20. 9. 2002 byt vyklidila. V reakci na něj žalobkyně navrhla, aby žalovaný
buď požádal příslušný městský úřad o převod práva užívání ke spornému bytu na
žalobkyni, která kromě již zaplacené částky 350.000,- Kč mu doplatí 250.000,-
Kč (do částky 600.000,- Kč) a navíc oproti původní dohodě ještě částku
100.000,- Kč, nebo bude požadovat vrácení částky 350.000,- Kč. Není pochyb o
tom, že mezi účastníky v průběhu roku 2002 vznikl spor o dalším užívání bytu č. 14 podle smlouvy ze dne 10. 3. 1999, přičemž se nenaplnilo očekávání žalobkyně,
že na ni žalovaný „byt převede“. Dovolací se ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že smlouva o užívání
bytové jednotky ze dne 10. 3. 1999 je neplatná. Pro právní vztah mezi jejími
účastníky (žalobkyní a žalovaným) to ovšem znamená, že jsou povinni vrátit
druhému vše, co podle ní dostali (§ 457 obč. zák.). Není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Z důvodu komplikovanosti této vzájemné
restituční povinnosti nelze nic namítat proti tomu, že vztah z bezdůvodného
obohacení založený neplatnou smlouvou ze dne 10. 3. 1999 „narovnali“ dohodou ze
dne 1. 3. 2003. Nelze přitom pominout, že dohoda byla determinována nejen
potřebou vyrovnat vzájemná práva a povinnosti podle neplatné smlouvy, ale i
tím, že žalovaný potřeboval splnit svou povinnost ze smlouvy o směně bytů s
manželi V., přičemž v okamžiku uzavírání dohody o směně věděl, že jím směňovaný
byt okupuje na základě neplatné smlouvy žalobkyně. Nelze tak dovodit, že
žalovaný dohodu dne 1. 3. 2003 uzavíral za nevýhodných podmínek, neboť mu
muselo být zřejmé, že závazek předat směněný byt nebude moci splnit proto, že s
jeho vědomím jej užívá žalobkyně; na základě neplatné smlouvy navíc převzal za
příslib budoucího „převodu bytu“ částku 350.000,- Kč. Žalovaný nemohl spoléhat
na to, že v případě zrušení (ale i zániku nebo neplatnosti) smlouvy ze dne 10 . 3. 1999 nebude muset tuto částku žalobkyni vrátit. Kromě restituční funkce
částka 150.000,- Kč měla motivovat žalobkyni k tomu, aby bezodkladně, tj. téhož
dne, byt vyklidila a do 5. 3. se odhlásila z trvalého pobytu na uvedené adrese,
aby nekomplikovala žalovanému jeho smluvní vztah s manželi V.; lze mít zato, že
dohodnutá částka plnila nejen funkci reparační, ale i motivační. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl naplněn.
Žalovanému se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a
dovolací soud proto jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady
nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.