U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, proti žalované JUDr. Elišce
Šobkové, advokátce se sídlem v Hradci Králové, Štefánikova 310, správkyni
konkursní podstaty úpadce Alnyk, spol. s r. o., IČ 455 35 213, se sídlem v
Chudonicích 53, o zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 294/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011, č.
j. 21 Co 522/2011-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky ve výši 1,600.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.)., a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky II. a III.). Svůj nárok na žalovanou částku žalobce
dovozoval z následujících skutečností. Žalovaná jako správkyně konkursní
podstaty sepsala do konkursní podstaty nemovitosti žalobce, jím nabyté na
základě příklepu v dražbě nedobrovolné. Žalobce se zahrnutím nemovitostí do
konkursní podstaty nesouhlasil a vylučovací žalobou se domáhal jejich vynětí. Řízení o vylučovací žalobě bylo z důvodu nezaplaceného soudního poplatku
zastaveno dne 24. 4. 2006. Dne 7. 3. 2006 žalobce uzavřel se žalovanou dohodu o
narovnání, na základě níž bylo do soupisu konkursní podstaty namísto
předmětných nemovitostí zapsáno náhradní plnění ve výši 1,600.000,- Kč,
žalobcem následně do konkursní podstaty zaplacené. Jelikož však v obdobné věci
bylo vylučovací žalobě soudem vyhověno, nabyl žalobce dojmu, že zaplatil
předmětnou částku zcela zbytečně. Následně podanou žalobu o vyloučení
náhradního plnění však soud jako nedůvodnou zamítl, pročež se v tomto řízení
domáhá zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dohodu
o narovnání ze dne 7. 3. 2006 je třeba pokládat za neplatný právní úkon. Neplatnost předmětné dohody je přitom dle žalobce dána její neurčitostí a
nesrozumitelností, obcházením zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
postupem žalované v rozporu s tímto zákonem, rozporem s § 585 obč. zák. (dohoda
neupravuje práva sporná, ale práva neexistující), vzdáním se práv, jež mohla
vzniknout v budoucnu (práva na finanční ekvivalent, uplatnění pohledávky
podmíněné přihláškou), i rozporem s dobrými mravy dle § 3 a § 39 obč. zák.,
neboť žalobce dohodu uzavíral v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Neplatnost dohody je dle žalobce dále dána i nedostatkem jeho svobodné vůle,
ovlivněné bezprávnou výhrůžkou žalované (délkou a náklady sporu a neúspěšností
žaloby), dušení poruchou na jeho straně, jíž trpěl v rozhodné době,
skutečností, že dohodu o narovnání podepsal ve stavu opilosti a drogového
opojení (kombinace piva a léků), a relativní neplatnost (jíž se dovolal podáním
žaloby) pak tím, že tak učinil v omylu ve smyslu § 586 obč. zák., jelikož
vycházel z předpokladu, že nemovitosti byly do konkursní podstaty zahrnuty
oprávněně. Možnost odstoupení od smlouvy, jíž žalobce využil v řízení
uplatněným podáním, vyplývá z toho, že dohodu uzavřel v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Okresní soud po provedeném dokazování konstatoval, že
žalovaná nepochybila, sepsala-li předmětné nemovitosti do konkursní podstaty, a
neshledal naplněným ani jeden z tvrzených důvodů neplatnosti následně uzavřené
dohody o narovnání, a ani důvod pro odstoupení dle § 49 obč. zák. Práva a
povinnosti smluvních stran jsou v dohodě naformulována dostatečně určitě a
srozumitelně, což dokládá i to, že obě smluvní strany z dohody vyplývající
závazky splnily. Z dohody je přitom patrné, jaký vztah je nahrazován vztahem
novým, neboť výkladem dohody lze dovodit, že spornými byla práva spojená s
předmětnými nemovitostmi s ohledem na rozdílnost právních názorů na zařazení
nemovitostí do konkursní podstaty.
Odstranila-li dohoda právní pochybnosti o
vlastnickém právu žalobce k nemovitostem vyvěrající ze způsobu, jímž žalobce
nemovitosti nabyl, není důvodu ji mít za odporující ustanovení § 585 obč. zák. Uzavřená dohoda není v rozporu ani s cílem zákona č. 328/1991 Sb. – poměrným
uspokojením věřitelů, a není tak důvodu ji pokládat za neplatnou pro obcházení
tohoto zákona. Vzdal-li se žalobce z důvodu „odklizení“ sporu práv, jež mu
vznikla již před sepisem dohody o narovnání po sepsání nemovitostí do konkursní
podstaty a po podání vylučovací žaloby a přihlášky pohledávky do konkursu,
nelze uzavřít, že by se žalobce v dohodě o narovnání vzdal práv, jež by mu měla
vzniknout teprve v budoucnu. Dohodu rovněž nelze pokládat za hrubě urážející
veřejné mínění a mravy společnosti, a tedy za odporující dobrým mravům. Z
provedeného dokazování ohledně průběhu jednání mezi žalobcem a žalovanou nelze
usuzovat, že by žalovanou vyřčeným sdělením bylo možno přiznat charakter
výhrůžky. Znalecké posudky nedokládají, že by žalobce uzavíral dohodu o
narovnání ve stavu duševní poruchy, která by vylučovala, aby mohl posoudit
následky svého jednání či je ovládnout. Prokázáno nebylo ani drogové či
alkoholové opojení žalobce v daném okamžiku. K tvrzenému omylu žalobce soud
uvedl, že při sepsání dohody byla zřejmá spornost vlastnického práva žalobce,
aniž by žalovaná při jednání se žalobcem či jeho zástupcem zastírala nějaké
informace se soupisem související, aby u žalobce vyvolala omyl stran toho, co
je sporné či nesporné. Nebyla-li dohoda uzavřena v omylu dle § 586 odst. 1 obč. zák. či § 49a obč. zák., nemůže se žalobce účinně dovolat neplatnosti dohody o
narovnání. V úvahu pak nepřichází ani účinné odstoupení pro tíseň a nápadně
nevýhodné podmínky při uzavření smlouvy. Žalobce měl v době uzavření dohody
možnost nemovitosti prodat za částku 2,080.000,- Kč, zaplatil-li na základě
dohody do konkursní podstaty částku 1,600.000,- Kč, pak prodej mohl realizovat
se ziskem. Psychický stav (ovlivněný náročnou životní situací související s
probíhajícím konkursním řízením a vznesenou námitkou účelového prodeje
obchodního podílu ve společnosti úpadce a nezákonného vyjmutí předmětných
nemovitostí z majetku zadlužené obchodní společnosti s úmyslem zkrátit práva
věřitelů) a sociální situace žalobce (ovlivněná nepříznivou majetkovou situací
v době uzavření dohody) přitom nenabyly takové závažnosti, že by žalobce
omezovaly ve svobodě jeho rozhodování. Soud tedy uzavřel, že dohoda o narovnání
je platným právním úkonem, své posouzení pak doplnil úvahou, že i v případě
neplatnosti dohody či odstoupení od ní by úspěšnost žaloby na vrácení takto
vzniklého bezdůvodného obohacení vyžadovala vyjádření vzájemné restituční
povinnosti smluvních stran v žalobním návrhu, které nyní projednávaná žaloba
postrádá. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové, jenž je rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 21 Co 522/2011-365,
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy potřebné pro
náležité posouzení věci a provedené důkazy řádně a v souladu s ustanovením §
132 o. s. ř. zhodnotil, a nejsou tak na místě pochybnosti o správnosti jeho
skutkových závěrů. Za správné označil odvolací soud i právní závěry soudu
prvního stupně, odchýlil se v nich pouze v otázce právní kvalifikace uzavřené
dohody jako dohody o narovnání. Dohoda o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák. je
dohodou účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují
spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a
nahrazují je novými. Mezi žalobcem a žalovanou v okamžiku uzavření dohody,
nazvané jako dohoda o narovnání, nebyl žádný závazkový právní vztah, z něhož by
jim vznikala vzájemná práva a povinnosti. Žalovaná jako správkyně konkursní
podstaty sepsala do podstaty předmětné nemovitosti žalobce, neboť měla za to,
že je žalobce nabyl na základě neúčinných právních úkonů. Žalobce přitom byl
poučen o možnosti podat vylučovací žalobu, čehož využil. Následně uzavřená
dohoda nemá povahu dohody o narovnání, neboť mezi účastníky nebyl před jejím
uzavřením žádný závazkový právní vztah, v jehož rámci by bylo zapotřebí
odstranit spornost práv a povinností. Rozhodl-li se žalobce na místo vyčkání
výsledku soudního řízení o vyloučení věci z podstaty přistoupit k uzavření
situaci řešící dohody nazvané „dohoda o narovnání“, je zřejmé, že jde o smlouvu
nepojmenovanou ve smyslu § 51 obč. zák. Žalované přitom nelze vytýkat,
zastávala-li při soupisu nemovitostí názor, že nemovitosti byly žalobcem nabyty
od úpadce neúčinným právním úkonem, a proto je sepsala do konkursní podstaty,
neboť její základní povinností jako správkyně konkursní podstaty bylo
postupovat s odbornou péčí a s vědomím své odpovědnosti za škodu způsobenou
porušením povinností uložených zákonem nebo konkursním soudem. Pro jednání
žalované před uzavřením dohody a při jejím uzavření nelze dovozovat žádné
závěry z toho, že v jiné obdobné věci bylo žalobě na vyloučení nemovitostí z
konkursní podstaty vyhověno. V době uzavření dohody žalovaná ani nemohla znát
názor soudu na právní podstatu dané věci, když rozsudek v obdobné věci byl
vynesen až několik měsíců po uzavření dohody. Jednotlivé namítané vady dohody
ze dne 7. 3. 2006 byly přitom soudem prvního stupně posouzeny správně, odvolací
soud se s ním ztotožnil a na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost odkázal,
neboť pro posouzení namítaných vad je nerozhodné, zda je právní úkon
kvalifikován jako dohoda o narovnání či jako jiná nepojmenovaná smlouva.
Nejde-li o dohodu o narovnání, je ovšem zbytečné se zabývat důvodem
neplatnosti takové dohody ve smyslu § 586 odst. 1 či odst. 2 obč. zák. S
ohledem na předestřené argumenty tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně jako věcné správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jenž pokládá za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí
posuzuje otázky, jež doposud nebyly dostatečně vyřešeny, respektive vyřešené
otázky, jež by měly být v tomto případě posouzeny jinak. Za takovouto otázku
pokládá, zda lze dohodu mezi účastníky posoudit jako smlouvu nepojmenovanou a
nikoliv jako dohodu o narovnání, ačkoliv je jako dohoda o narovnání nadepsána,
opakovaně se na účel dohody (narovnání) odvolává a zdůrazňuje, že jde o
narovnání odstraňující sporná nebo neurčitá práva na obou stranách existující. Dovolatel doplnil uvedenou otázku obsáhlou argumentací zdůrazňující zájem
účastníků uzavřít právě dohodu o narovnání, rozdílnost obou institutů (tedy
dohody o narovnání a nepojmenované smlouvy dle § 51 obč. zák.) a skutečnost, že
nesplňuje-li dohoda o narovnání předpoklady na ni kladené zákonem, neznamená
to, že byla uzavřena smlouva nepojmenovaná, k níž jednání a projevy účastníků
nesměřovaly. Dle dovolatele by i v případě posouzení dohody jako smlouvy
nepojmenované dle § 51 obč. zák. ji bylo třeba považovat za neplatnou pro omyl
na jeho straně a pro další námitky proti ní vznášené, přičemž mělo být při nové
kvalifikaci dohody přihlédnuto k jejímu rozporu s dobrými mravy a základními
zásadami soukromého práva. Měl-li by být akceptován názor odvolacího soudu o
kvalifikaci smlouvy jako smlouvy nepojmenované, pak je třeba posoudit takový
právní úkon právě s ohledem na to, že mezi účastníky není předešlých sporných
práv a potřeb nastalou situaci řešit. Jinak než u dohody o narovnání je třeba
hodnotit, zda ze strany dovolatele nejde o jednostranné vzdání se budoucích
práv, učiněné v omylu a rozporu s dobrými mravy i se základními zásadami
soukromého práva. Rozpor s dobrými mravy, jímž se odvolací soud nezabýval,
spočívá v tom, že žalovaná nezohlednila zákonné důsledky nedobrovolné dražby i
podmínky pro soupis do konkursní podstaty, následně využila svého postavení i
tísně žalobce a přiměla ho k opakovanému zaplacení za nemovitosti. Souhlas s
takovým postupem znamená připustit, že v právním státě je možné, aby vlastník
byl nucen za svůj majetek zaplatit dvakrát. V „nadužívání postavení“ žalované
jako správkyně konkursní podstaty spatřuje dovolatel porušení zásady rovnosti
stran. Okolnosti uzavření dohody pak dokládají její rozpor se zásadou smluvní
volnosti. Uzavřená dohoda je dle dovolatele dále v rozporu se zásadou dobré
víry a se zásadou, že nikdo se nemůže s úspěchem dovolávat své vlastní
nepoctivosti a nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Zásadní právní význam přikládá dovolatel i otázce, zda oba soudy vyřešily
uspokojivě námitky vznesené proti dohodě, zejména když žalobce jednal v omylu,
že existují sporná či pochybná práva, ačkoliv se později ukázalo a bylo
odvolacím soudem konstatováno při změně právní kvalifikace smlouvy, že takové
právo na straně žalované není.
Za nesprávný označil dovolatel i závěr
odvolacího soudu o tom, že stav tísně sice na žalobce v době uzavření smlouvy
doléhal, nebyl však tak intenzivní, aby vyvolal možnost odstoupení od smlouvy,
což doložil zdůrazněním tíživých okolností i nevýhodných podmínek na jeho
straně. Dle dovolatele soudy obou stupňů neřešily jím uplatněné námitky proti
dohodě o narovnání v souladu s judikaturou a hmotným právem. Dovolatel dále
zrekapituloval skutkové okolnosti případu a jeho právní nazírání na věc. Připomněl důvody, pro něž je třeba hodnotit předmětnou dohodu jako neplatnou a
uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, což jej následně
opravňovalo k odstoupení od ní. Závěrem vyslovil názor, že postup žalované a
soudu její kroky legalizující odporuje ústavně garantovanému právu na
vlastnictví a jeho ochranu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Své
dovolání žalobce završil návrhem, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě však ani obsáhlá argumentace dovolatele neumožňuje na napadené
rozhodnutí pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu citovaných
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., podle nichž je možné
zvažovat přípustnost dovolání v posuzované věci, jak vyplývá ze shora
uvedeného. Dovolatelem nastíněné otázce, zda je možné posoudit dohodu mezi
účastníky jako smlouvu nepojmenovanou, nelze přiznat zásadní právní význam již
proto, že v daném případě se nejedná o otázku, jejíž řešení by bylo způsobilé
ovlivnit výsledek řízení. Již z podstaty dovolání jako mimořádného opravného
prostředku přitom vyplývá, že dovolací řízení je zaměřeno právě na to, aby v
něm byly řešeny otázky, jež jsou způsobilé ovlivnit výsledné řešení sporu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo
529/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit
4/2001). V daném případě by však změna právní kvalifikace ze smlouvy inominátní
na dohodu o narovnání právní postavení dovolatele nikterak neovlivnila, neboť
ani dovolatelem připomínaná speciální zákonná úprava omylu při uzavírání dohody
o narovnání by za daného skutkového stavu nemohla mít vliv na posouzení
platnosti předmětné dohody. Odvolací soud při hodnocení jednání žalované,
opíraje se o skutkové závěry soudu prvního stupně, shledal, že žalovaná v době
uzavření smlouvy vycházela ze svého závěru o neúčinnosti právních úkonů, na
základě nichž měl žalobce nemovitosti nabýt do svého vlastnictví, aniž by v
daném okamžiku mohla být obeznámena s odlišným hodnocením shodné otázky soudem
v jiném sporu, jež by mohlo případně její právní názor korigovat. Za popsaných
okolností zde pak v době uzavření posuzované dohody byla zjevná spornost
vlastnického práva mezi účastníky, pro kterou byla ostatně dohoda uzavřena,
aniž by případná změna náhledu na sporné právo mohla představovat skutečnost,
za níž se dle § 586 obč. zák. lze dovolat neplatnosti dohody o narovnání.
Nadto je možno uvést, že vycházel-li odvolací soud při svém hodnocení dohody z
jejího obsahu, a nikoliv z jejího označení, postupoval zcela v souladu s
dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010, a judikaturu v něm odkazovanou).
Je rovněž možné přitakat jeho úvaze, že v daném případě, kdy mezi stranami
dohody nebyl žádný předchozí závazkový právní vztah (pouze spor o oprávněnost
zahrnutí nemovitostí žalobce do soupisu konkursní podstaty), z něhož by mohla
pramenit spornost vzájemných práv a povinností, jež by byla odstraňována
dohodou o narovnání, zakládající nový závazkový vztah (k tomu srov. více např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1786/2010), není
na místě kvalifikovat předmětnou smlouvu jako dohodu o narovnání. Vykazovala-li
přitom dohoda jinak náležitosti platného právního úkonu, jenž ovšem nebyl
podřaditelný pod žádný ze zákonem výslovně upravených smluvních typů, není
důvodu odvolacímu soudu vytýkat, posoudil-li dohodu jako inominátní smlouvu ve
smyslu § 51 obč. zák., což lze pokládat za plně respektující zásadu smluvní
volnosti umožňující účastníkům soukromoprávních vztahů v mezích zákona upravit
své vzájemné právní vztahy způsobem jim vyhovujícím.
K výtkám ohledně souladnosti postupu žalované i obsahu uzavřené dohody se
zákonem je třeba připomenout, že zákon č. 328/1991 Sb. právě s ohledem na to,
že při soupisu majetku do konkursní podstaty může dojít k nesrovnalostem stran
toho, co je majetkem úpadce, konstruuje speciální procesní institut, k řešení
případných sporů, a to vylučovací žalobu dle § 19 odst. 2, jíž se vymezuje s
konečnou platností příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (k tomu
srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
51/2005). Nejvyšší soud přitom již ve svém stanovisku ze dne 17. 6. 1998, sp.
zn. Cpjn 19/98 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
52, sešit 7/1998), konstatoval, že k odstranění pochybností o zařazení určité
věci do konkursní podstaty může dojít i mimosoudní dohodou. Rozhodli-li se
dovolatel a žalovaná řešit spor o oprávněnost zahrnutí nemovitostí žalobce do
konkursní podstaty dohodou, aniž by chtěli vyčkávat závazného rozhodnutí soudu
o této otázce, není důvodu v tomto počínání spatřovat postup protivící se
zákonu, zásadám soukromého práva či dobrým mravům. Je možno poznamenat, že
komplikovanost situace nastalá v důsledku toho, že se dlužník ocitne v úpadku,
může být příčinou řady sporů a střetu zájmů jednotlivých osob. Stanovil-li
zákonodárce v zákoně č. 328/1991 Sb. zvláštní pravidla pro jejich řešení, nelze
od nich odhlížet, když se jedné z osob dotčených úpadkem dlužníka mohou jevit
jako příliš poškozující či zhoršující její právní postavení. Má-li přitom daná
osoba za to, že konkursní správce, jenž je povolán k tomu, aby zákonem
předvídaným způsobem úpadek dlužníka řešil, postupuje rozporně se zákonem, je
na ní, aby se snažila o dosažení nápravy právě v rámci konkursního řízení,
přičemž rozhodne-li se od této možnosti upustit, musí akceptovat dopady svých
kroků.
Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas s posouzením dalších jednotlivých důvodů, z
nichž dovozuje neplatnost dohody a možnost odstoupení od ní, odvolacím soudem,
pak nelze přehlédnout, že tak činí na základě polemiky se skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů (současně hovoří o tom, že soudy neposoudily jeho námitky
proti dohodě o narovnání v souladu s judikaturou i hmotným právem, zmíněný
nesoulad však blíže nespecifikuje). Soud prvního stupně, jehož zjištění byly a
závěry posléze jako správné převzaty i soudem odvolacím, se důkladně zabýval
veškerými jednotlivými okolnostmi, o něž dovolatel opíral svá tvrzení o
neplatnosti dohody a možnosti odstoupení od ní, a na základě svých zjištění
uzavřel, že tvrzené důvody neplatnosti a odstoupení od smlouvy v daném případě
nejsou dány. Již z výše citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. je přitom
zřejmé, že zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je mu zákonem zapovězeno přihlížet k případným
nesrovnalostem ve skutkových zjištěních (tj. k dovolacímu důvodu dle § 241a
odst. 3 o. s. ř.). Námitky dovolatele v tomto směru, založené na odlišném
zhodnocení skutkového stavu, tedy opět neumožňují dospět k závěru o zásadní
právní významnosti napadeného rozhodnutí, a tedy i přípustnosti podaného
dovolání. Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval namítaným
rozporem předmětné dohody s dobrými mravy, pak je možno podotknout, že
ztotožnil-li se odvolací soud v posouzení jednotlivých namítaných důvodů
neplatnosti se soudem prvního stupně, pak je zřejmé, že tímto způsobem vtělil
do svého rozhodnutí i posouzení námitky rozporu s dobrými mravy soudem prvního
stupně, jemuž neměl co vytýkat.
V posuzované věci pak přípustnost dovolání vylučuje i úvaha soudu prvního
stupně, odvolacím soudem zjevně prostřednictvím jeho hodnocení rozsudku soudu
prvního stupně aprobovaná jako správná, dle níž úspěšnosti žalobního nároku
vymezeného jako plnění z neplatné smlouvy brání opomenutí vyjádření vzájemné
restituční povinnosti smluvních stran ve smyslu § 457 obč. zák. v samotném
žalobním návrhu. Tento závěr, odpovídající jak dikci zákona (§ 457 obč. zák.),
tak i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 220/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99), dovolatel nikterak nezpochybňuje. Obstojí-
li přitom rozhodnutí odvolacího soudu již z důvodu dovoláním výslovně
nenapadeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn.
30 Cdo 1293/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96), nejsou v dovolání naznačené otázky způsobilé ovlivnit výsledné
rozhodnutí ve věci, a není tak i z tohoto důvodu možno pokládat je za zásadně
právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší
soud je tudíž podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované,
jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu