23 Cdo 1786/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně ČEZ, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53,
identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Jarmilou Ponikelskou,
advokátkou, se sídlem v Psárech, Nad Soutokem 288, proti žalované Pražská
energetika, a.s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, PSČ 100 05,
identifikační číslo osoby 60193913, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem,
advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 762/62, o zaplacení částky
54,096.489,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm
359/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
ledna 2010, č. j. 2 Cmo 122/2009-431, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 178.002,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 14 Cm
359/97-248, v pořadí třetím, rozhodl tak, že v části o zaplacení částky
4,919.380,- Kč se řízení zastavuje (výrok I.), v části o zaplacení 17% úroku z
prodlení z částky 54,096.489,- Kč od 30. září 1998 do zaplacení se řízení
zastavuje (výrok II.), žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
49,177.109,- Kč včetně náhrady nákladů řízení ve výši 1,127.340,- Kč (výrok
III.) a dále že žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve
výši 15.673,- Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán právním názorem
Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, vysloveným v jeho zrušovacím
usnesení ze dne 18. dubna 2002, č.j. 2 Cmo 271/2001-123. Soud prvního stupně při posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení
částky 54,096.489,- Kč, jako úroku z prodlení ve výši 12,13 % za prodlení s
placením peněžité náhrady za dodávku elektrické energie za období květen 1996
až prosinec 1996 vycházel ze skutkových zjištění, že mezi účastníky řízení
nebyla pro rozhodné období platně uzavřena kupní smlouva. Přestože kupní
smlouva uzavřena nebyla, žalobkyně dodávala elektrickou energii a žalovaná ji
odebírala. Objem dodávek nebyl mezi stranami sporný. Žalobkyně dodávala
žalované elektrickou energii od ledna do října roku 1996 za cenu 1.064,49 Kč/
MWh a od října do prosince roku 1996 za cenu 1.091,- Kč/MWh. Faktury, jimiž
byla vyúčtována cena elektrické energie, byly žalované doručeny a vyúčtovaný
úrok z prodlení odpovídal požadované částce. Délka prodlení s platbou
jednotlivých faktur nebyla mezi účastníky sporná. Dne 27. ledna 1997 byla mezi
účastníky uzavřena dohoda označená jako „Smlouva o vypořádání dodávky elektřiny
v roce 1996“. Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jako nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení, ke kterému se v
důsledku prodlení žalované váže i nárok z titulu úroku z prodlení podle
ustanovení § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“). Soud prvního stupně se řídil pokyny Vrchního soudu a zabýval se otázkou
stanovení výše peněžité náhrady za získané bezdůvodné obohacení za období
květen až prosinec 1996, neboť požadovaný nárok z titulu úroku z prodlení dle
ust. § 369 odst. 1 obch. zák. je možno v oprávněné výši přiznat pouze poté, kdy
je zjištěna délka prodlení a výše peněžitého závazku, s jehož úhradou se
dlužník dostal do prodlení. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dle znaleckého
posudku ČVUT v Praze, fakulty elektrotechnické, ze dne 31. srpna 2003 (dále jen
„znalecký posudek“), jeho dodatku ze dne 14. dubna 2004 (dále jen „dodatek“) a
výslechu znalce činí peněžitá náhrada za získané bezdůvodné obohacení částku
1.032,58 Kč/MWh. Žalobkyně s ohledem na závěry znaleckého posudku vyčíslila uplatněný nárok ve
výši 49,177.109,- Kč. Ve zbytku uplatněného nároku vzala žalobkyně žalobu zpět.
Žalovaná se zpětvzetím části nároku vyslovila souhlas, soud prvního stupně
řízení dle ustanovení § 96 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
zastavil. V návaznosti na závěry znaleckého posudku uplatnila žalovaná v řízení před
soudem prvního stupně, námitku započtení podle ustanovení § 98 o. s. ř. Pohledávka žalované namítaná k započtení představuje částku 54,707.117,10 Kč,
jakožto rozdíl (resp. přeplatek žalované) mezi platbami žalovanou zaplacenými v
rozhodném bezesmluvném období roku 1996 žalobkyni za dodávky elektrické energie
a výší peněžité náhrady tohoto plnění stanoveného znalcem. Žalobkyní byla tato
námitka započtení uplatněna v rámci obrany pouze do výše nároku žalobkyně. Soud prvního stupně k námitce započtení nepřihlédl s odůvodněním, že Vrchní
soud v Praze v usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 2 Cmo 460/99-67
neshledal dohodu mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 27. ledna 1997 privativní
novací dle ustanovení § 570 obč. zák., neboť neobsahuje dohodu o zániku
předešlého závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Soud prvního stupně
konstatoval, že pokud žalobkyně přepočítala úrok z prodlení na částku
49,177.109,- Kč tak, že při výpočtu vycházela z peněžité náhrady stanovené
znalcem, pak není námitka započtení žalobkyně důvodná. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ve výši 49,177.109,- Kč vyhověl. K odvolání žalované proti vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně Vrchní
soud v Praze rozsudkem, v pořadí čtvrtém, v záhlaví označeném rozhodl, že se
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. mění tak, že žaloba se zamítá a
žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I.), a
dále že se týž rozsudek ve výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna
zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok II.), a konečně že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 355.284,- Kč
(výrok III.). Odvolací soud přitom rozhodoval po zrušení jeho předchozího rozsudku ze dne 26. ledna 2006, č.j. 2 Cmo 16/2005-307, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna
2009, č.j. 23 Odo 954/2006-368. Odvolací soud při novém projednání věci dospěl
k závěru, že námitka započtení žalovanou uplatněná v řízení je podle ustanovení
§ 580 obč. zák. důvodná. Odvolací soud přitom toto své rozhodnutí založil na
závěrech znaleckém posudku a jeho dodatku. Ve zrušovacím rozsudku ze dne 29. ledna 2009, č. j. 23 Odo 954/2006-368, Nejvyšší soud konstatoval, že ze
znaleckého posudku se však nepodává, že jde o obvyklou cenu elektrické energie
dodávanou distribučním společnostem v daném místě a čase a za obvyklých
podmínek, tudíž odvolací soud učinil svůj právní závěr na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci. Po zrušení věci dovolacím soudem odvolací soud při novém projednání věci
opakoval dokazování Smlouvou o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne
27. ledna 1997 (dále jen „Smlouva o vypořádání“), tabulkou č. 2, smlouvou o
dodávce elektřiny z roku 1995, faxovou zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu
ze dne 11. února 1997.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně ve spojení se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu, učiněnými ze shora označených důkazů. Shodně se soudem prvního stupně setrval odvolací soud na skutkovém závěru, že
mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy na dodávku elektrické energie pro rok
1996. Smlouva na dodávku elektrické energie pro rok 1995, která byla platně
uzavřena, obsahovala ujednání stran o tom, že v případě, že pro rok 1996 nebude
uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie, budou platit v rozhodném období
ustanovení smlouvy pro rok 1995 tak, jak jsou uvedena v bodě 8 a následujících
smlouvy. Podle zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud
ztotožnil, předmětná ujednání smlouvy pro rok 1995 neobsahují dohodu o předmětu
smlouvy, jako podstatné náležitosti pro vznik smlouvy pro rok 1996. Při
opakovaném posouzení otázky prodlení na straně žalované s úhradou částek
požadovaných žalobkyní za dodávky elektrické energie v roce 1996 zohlednil
odvolací soud závěry dovolacího soudu a zabýval se především obsahem a důsledky
Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997. Odvolací soud dospěl k tomu, že
účastníci si touto smlouvou dohodli konečnou výši a způsob vypořádání dodávek
elektrické energie při respektování regulace státu. Až následně nedodržením
termínů a výše částek podle této smlouvy by se žalovaná mohla dostat do
prodlení a byla by povinna platit žalobkyni sankce, pro tento účel ve smlouvě
sjednané. Prodlení žalované však v tomto smyslu nenastalo. Odvolací soud
uzavřel, že k prodlení žalované za platby předcházející Smlouvě o vypořádání ze
dne 27. ledna 1997 nedošlo. Není rozhodující, že Smlouva o vypořádání není
podle obsahu privativní novací podle ustanovení § 570 obč. zák. Odvolací soud
Smlouvu o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 posoudil jako smlouvou
nepojmenovanou uzavřenou podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak bylo uvedeno shora. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala
žalobkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm.a), b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka předně upozorňuje, že se odvolací soud, zcela v rozporu s dříve
provedeným dokazováním soudu prvního i druhého stupně, při svém rozhodování
omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o vypořádání dodávek elektřiny v roce
1996 ze dne 27. ledna 1997, a hodnocením ostatních důkazů se nezabýval. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že Smlouva o
vypořádání ze dne 27. ledna 1997 byla mezi účastníky uzavřena až následně po
uplynutí roku 1996 a představuje pouze dohodu o způsobu konečného vypořádání. Podle názoru žalobkyně se v průběhu roku 1996 měly strany řídit ustanoveními
uvedenými v čl. V odst. 8 a násl.
Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995 (jež
dovolatelka cituje), které si sjednaly pro případ, že mezi nimi nebude uzavřena
smlouva o dodávce elektřiny pro rok 1996. Pokud odvolací soud tvrdil, že
ustanoveními obsaženými v čl. V bodě 8 smlouvy pro rok 1995 se účastníci
snažili „v předstihu řešit způsob plateb a výpočet ceny elektrické energie pro
rok 1996, pro případ, že nebude k dispozici cenová regulace ceny elektrické
energie pro rok 1996 jako ceny věcné usměrňované“, pak je toto jeho tvrzení dle
dovolatelky v rozporu s uvedeným důkazem, neboť dle něj (uvozující ustanovení
bodu 8 Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995) si účastníci smlouvy sjednali
způsob fakturace pro případ, že mezi nimi nedojde k podpisu smlouvy pro rok
1996. Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není pro závěr o
právní povaze Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 rozhodující, že tato
není podle obsahu privativní novací podle ustanovení § 570 obč. zák. Namítá, že
pokud uvedená smlouva nemá charakter privativní novace a nenahrazuje tedy
dosavadní závazek závazkem novým, nemohly zaniknout závazky přijaté dříve a
obsažené v čl. V dobu 8 Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995. Podle názoru
žalobkyně se již porušením těchto závazků dostala žalovaná do prodlení a
žalobkyní uplatněný úrok z prodlení je po právu. Názor odvolacího soudu, že se
žalovaná mohla dostat do prodlení až nedodržením termínů a výše částek
stanovených ve Smlouvě o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997, považuje žalobkyně za nesprávný. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s dokazováním provedeným v
předchozích řízeních při svém rozhodování nevzal v úvahu tabulku č. 2 (Přehled
fakturované elektřiny a její úhrady) a vůbec nepřihlédl ke znaleckému posudku. Vzhledem k uvedenému proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání předně vyjadřuje tak, že řízení před odvolacím soudem
nebylo postiženo žádnou vadou, že právní posouzení věci, na němž je rozhodnutí
založeno, je správné a vychází ze správných skutkových zjištění opírajících se
ve smyslu § 132 o. s. ř. o provedené dokazování. Námitku dovolatelky, že se
odvolací soud při svém rozhodování omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o
vypořádání, považuje žalovaná za nepravdivou, neboť odvolací soud v souladu s
pokynem Nejvyššího soudu a v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. opakoval
dokazování i dalšími (žalovanou jmenovanými) listinami. Žalovaná uvádí, že z
napadeného rozsudku je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci mělo zásadní význam
posouzení „platebních podmínek pro rok 1996“ ze smlouvy o dodávce elektřiny na
rok 1995 a Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997, nikoliv posouzení důkazů
tabulky 2 a znaleckého posudku. Podle názoru žalované je logické, že odvolací
soud nepřihlížel ke skutečnosti, že Smlouva o vypořádání ze dne 27. ledna 1997
není privativní novací, jelikož napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že
žalovaná neměla v roce 1996 vůči žalobkyni žádné závazky z titulu smlouvy z
roku 1995. To však neznamená právní irelevanci této smlouvy. Jedná se o finální
zcela určitý právní akt, kterým se strany vypořádaly, a pro vypořádání dodávky
elektrické energie v roce 1996 smluvního typu „privativní novace“ zapotřebí
nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno osobou
oprávněnou, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4
o. s. ř.).
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto
vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo
těmito vadami zatíženo.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z
hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka napadá správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že ustanovení
obsažená v čl. V bodu 8 smlouvy o dodávce elektřiny pro rok 1995 nemají
náležitosti platné kupní smlouvy. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu,
že jeho skutková zjištění jsou v rozporu s důkazem provedeným smlouvou o
dodávce elektřiny pro rok 1995. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21
Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod
č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011). Dovolatelka nijak konkrétně nenapadá způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem. Obecným způsobem polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu.
V posuzované
věci odvolací soud svůj skutkový závěr o tom, že smlouva na dodávku elektrické
energie pro rok 1996 nebyla mezi účastníky uzavřena, založil zejména na
listinném důkazu – na smlouvě pro rok 1995, přičemž v odůvodnění napadeného
rozhodnutí tento důkazy označil a přitom vysvětlil, jaké skutkové zjištění z
něj učinil. Zpochybňované skutkové zjištění (závěr), z něhož odvolací soud při
právním posouzení vyšel, má tedy oporu v provedeném důkazu. Dovolatelka
nenamítá, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nevyplynuly, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nýbrž své výhrady soustřeďuje do způsobu
hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem. Protože dovolací soud žádný logický
rozpor či jiné pochybení v hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal, je
nutno uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn
právem. Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů nesprávného
právního posouzení Smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 uzavřené
dne 27. ledna 1997. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že tato smlouva
nahradila dřívější závazky stran a není v tomto ohledu podstatné, že se nejedná
o privativní novaci podle § 570 obč. zák., ale o smlouvou nepojmenovanou podle
§ 269 odst. 2 obch. zák. Není pochyb o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byl uzavřen závazkový právní
vztah, jehož předmětem byla povinnost žalobkyně dodávat elektrickou energii
žalované a povinnost žalované za odebranou elektřinu zaplatit stanovenou cenu. Množství dodané energie nebylo mezi účastníky sporné. Spornou však byla cena
dodávané energie, kterou žalovaná fakturovala v rozhodném období roku 1996. Ze
skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, podle obsahu spisu
vyplývá, že pro měsíc leden až duben 1996 žalovaná odsouhlasila provizorní cenu
1.604,49 Kč/MWh, tuto však počínaje měsícem květnem 1996 zpochybnila. Od května
1996 tedy nedošlo k oboustranné souhlasné dohodě o ceně dodávané elektrické
energie a tato situace trvala až do listopadu 1996, kdy nabyl účinnosti cenový
výměr č. 06/96. Žalobkyně v tomto období fakturovala dodávky elektrické energie
za cenu 1.091,- Kč/MWh, se kterou žalovaná nesouhlasila a faktury vracela. Podle ustanovení § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit
práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky
upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci
odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je
ruší a nahrazují je novými. Spornost či pochybnost vzájemných práv je pojmovým
znakem narovnání, narovnání směřuje k jejímu odstranění. Právo je sporné, pokud
je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů účastníků. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho
účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se
původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se
závazkem novým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Účelem narovnání ve smyslu § 585 odst. 1 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom,
zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva,
spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků,
apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní
i subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002). Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku
závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z
původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku z dohody o narovnání. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je,
že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem
narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a
dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším
rozsahu. V daném případě byla předmětem pochybností (sporu) účastníků výše pohledávky
žalobkyně za žalovanou za odebranou elektrickou energii v roce 1996, konkrétně
cena za tuto odebranou elektrickou energii, včetně splatnosti této ceny. Účelem
dohody o narovnání z roku 1997 bylo zjevně tuto spornost mezi účastníky
odstranit, a to výslovně „způsobem směřujícím k jeho uzavření“, jak účastníci v
dohodě výslovně uvedli. Z výše uvedeného je vyplývá, že dohodu o vypořádání z roku 1997 je nutno
posuzovat jako dohodu o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák. Dosavadní závazek
mezi účastníky zanikl a byl nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Přitom nový závazek povinné smluvní strany spočívá v úhradě jejího nedoplatku
za dodanou, resp. odebranou elektřinu v roce 1996 (který vznikne zúčtováním
dodávky elektřiny za rok 1996 za nově stanovenou cenu a sumou dříve
realizovaných plateb za tuto dodávku), a to v novém termínu splatnosti. Právní posouzení Smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 odvolacím
soudem jako smlouvy nepojmenované, nic nemění na správném věcném závěru
odvolacího soudu, že si účastníci řízení touto smlouvou dohodli konečnou výši a
způsob vypořádání dodávek elektrické energie při respektování regulace státu a
žalovaná by se mohla dostat do prodlení až následně nedodržením termínů plnění
podle této dohody.
Namítá-li dále dovolatelka, že dohoda učiněná mezi stranami obsažená v čl. V
bodu 8 a násl. Smlouvy o dávce elektřiny pro rok 1995 ze dne 29. prosince 1995
je smlouvou inominátní, pak dovolací soud musí konstatovat, že tato skutečnost
není v dané věci rozhodná. Není podstatné, zda Smlouva o vypořádání dodávek
elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997 vypořádává dřívější závazek mezi
účastníky vzniklý ze smlouvy či z jiného právního důvodu. Případné uzavření
inominátní smlouvy z roku 1995 tak nic nemění na závěru, že dohodou o narovnání
v roce 1997 došlo k vypořádání vzájemných práv a povinností (ať už vzniklých ze
smlouvy či na základě jiného právního titulu). Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm a)
o. s. ř.]
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze úspěšně uplatnit jen
tehdy, je -li řízení postiženo procesní vadou (jinou než uvedenou v § 229 o. s. ř.); současně musí být splněna podmínka, že tato vada mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, který se dle jejího mínění při svém
rozhodování omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o vypořádání dodávek
elektřiny v roce 1996 uzavřenou dne 27. ledna 1997, a hodnocením ostatních
důkazů se nezabýval. Námitka dovolatelky však není opodstatněná, jelikož jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku odvolací soud postupem podle § 213 o. s. ř. zopakoval
dokazování těmito listinami: Smlouvou o vypořádání dodávky elektřiny v roce
1996 ze dne 27. ledna 1997, tabulkou č. 2, smlouvou o dodávce elektřiny z roku
1995, faxovou zprávou Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. února 1997. Tyto provedené důkazy odvolací soud zhodnotil a poté přijal skutkový závěr, na
němž vybudoval své rozhodnutí. Proč se již nezabýval znaleckým posudkem, resp. jeho revizí, odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně
jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.). V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 148.035,- Kč [srov. § 3
odst. 1, bod 6, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), dani z přidané hodnoty z nákladů právního zastoupení ve
výši 29.667,- Kč, celkem ve výši 178.002,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo
ve věci samé zamítnuto, dovolací soud ji podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalované náklady v
celkové výši 178.002,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst.1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně 27. září 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu