21 Cdo 4573/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C.-2, L.,
zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 7 C 216/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března
2008, č.j. 20 Co 537/2007-123, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne
16.3.2007, č.j. 7 C 216/2002-81, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 2.9.2002 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „zástavní právo k nemovitostem
zapsaným na LV č. pro obec K. a k.ú. K. u U. H., a to k budově č.p., způsob
využití bydlení, stojící na zast. ploše a nádvoří p.č., k pozemku p.č. o výměře
159 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku p.č. o výměře 363
m2, druh pozemku zahrada a k pozemku o výměře 233 m2, druh pozemku zahrada,
zřízené Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 16.2.1996, tu
není“.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 16.3.2007, č.j. 7 C
216/2002-81, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že
„z výslechu svědků je nepochybné, že na žalobce byl vyvíjen takový tlak, a to
zejména výhrůžkou, že pokud neposkytne své nemovitosti k zastavení úvěru, který
byl poskytnut paní L. (jednatelce společnosti D., s.r.o.), přijde o zaměstnání,
případně, že celá firma svou činnost skončí“; že „příjem žalobce byl jediným
zdrojem příjmu pro zabezpečení své rodiny, neboť manželka byla na mateřské
dovolené, pečovala o dvě nezletilé děti, rodiče byli důchodci, matka po mozkové
mrtvici“; že „situace na pracovním trhu na okrese U. H. v 90. letech byla velmi
nepříznivá a je doposud“; že „žalobce po ukončení práce v této společnosti byl
nucen nastoupit na poměrně nízko placenou funkci a jeho příjem podstatným
způsobem poklesl“; že „to vše mělo vliv na jeho rozhodnutí“; že „žalobce právní
úkon učinil pod vlivem bezprávné výhrůžky“; že „výhrůžka činěná proti žalobci
byla protiprávní“; že „mezi hrozbou a učiněným projevem byla prokázána příčinná
souvislost“ a že „tato výhrůžka způsobila na straně žalobce strach ze ztráty
zaměstnání“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.3.2008, č.j. 20
Co 537/2007-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „je zde dán naléhavý právní zájem“;
že „žalobce jako zástavce uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem dne 16.2.1996 s právním předchůdcem žalovaného I. a p. b., a.s.
jako zástavním věřitelem“; že „tato zástavní smlouva měla zajišťovat pohledávku
vzniklou na základě smlouvy o úvěru ze dne 16.2.1996 uzavřenou mezi dlužníkem
zástavního věřitele J. L. a zástavním věřitelem ve výši 4.500.000,- Kč“; že
„žalobce byl zaměstnán u společnosti D. s.r.o.“; že „jednatelkou této
společnosti byla J. L.“; že „žalobce byl pouhý zaměstnanec, tj. v pracovním
poměru ke společnosti svého zaměstnavatele“ a že „učiněná výhrůžka, aby něco
konal (v daném případě zastavil svoje nemovitosti), jinak, že jeho pracovní
poměr bude ukončen, byla bezprávná“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „zjištěný
skutkový stav odvolacímu soudu nedovoloval učinit příslušný právní závěr o
bezprávné výhrůžce“; že „soudy nezkoumaly jednu ze základních podmínek, aby se
výhrůžka stala bezprávnou, a sice její intenzitu“; že „ta musí být taková, aby
byla schopná vzbudit důvodný strach“; že „soudy neodůvodněně vycházejí z toho,
že výhrůžka ztrátou zaměstnání byla ve vztahu k žalobci bezprávnou“. Navrhuje,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily otázku, zda právní úkon akceptace posuzované
zástavní smlouvy učiněný žalobcem je absolutně neplatný pro nedostatek svobody
vůle z důvodu bezprávné výhrůžky ze strany třetí osoby. Uvedenou právní otázku
posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k
tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel ze závěru, že právní úkon
akceptace posuzované zástavní smlouvy učiněný žalobcem je absolutně neplatný
pro nedostatek svobody vůle z důvodu bezprávné výhrůžky ze strany třetí osoby.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření
předmětné zástavní smlouvy, jež je i stávajícím zněním občanského zákoníku),
právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný.
Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a
vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému)
následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena
určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám.
Má-li právní úkon (navenek projevená vůle) účastníka obchodního závazkového
vztahu skutečně odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního
(duševního) rozhodovacího procesu.
O svobodný právní úkon nejde, byl-li tento úkon byl učiněn v důsledku přímého
fyzického donucení (vis absoluta), což ovšem není případ posuzovaný v této
věci.
O svobodný právní úkon rovněž nejde, byl-li právní úkon učiněn v důsledku
psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky (vis compulsiva);
rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je ustálena v závěru, podle kterého
platí, že, uzavřel-li některý z účastníků smlouvy smlouvu na základě
psychického donucení, bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle, ať
již se tak stalo pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy
nebo třetí osoby. Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu (a to
neplatnost absolutní), musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní),
tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; může spočívat v
tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co
sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k
určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li
tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován
použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku
takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního
případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně
musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo
osobám jemu blízkým (srov. též rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 9.12.1998,
sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 12,
ročník 1999). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn
hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o
bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005). Okolnosti
vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně
existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci
jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se
musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke
svému neprospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002, sp. zn.
21 Cdo 1332/2001). Ústavní soud k tomu dodal (v usnesení ze dne 20.2.2001, sp.
zn. II ÚS 315/2000), že právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé
souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází přímo od druhého subjektu
právního úkonu, anebo od třetí osoby. V tomto případě by ovšem musel druhý
subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí
využít (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009, sp. zn. 29 Odo
409/2006).
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozsudku -
se při posouzení, zda žalobce uzavřel předmětnou zástavní smlouvu v důsledku
bezprávné výhrůžky, věcí z výše popsaných hledisek nezabýval. Jeho právní
posouzení věci je proto neúplné a jeho závěr o tom, že sporná zástavní smlouva
je neplatná (§ 37 odst. 1 obč.zák.), tedy zatím nemůže obstát.
Na místě je dodat, že posouzení „vědomosti“ druhého subjektu právního úkonu o
existenci bezprávné výhrůžky (pocházející od třetí osoby) a jejího využití by
mělo logicky předcházet posouzení „intenzity“ takové výhrůžky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu