22 Cdo 5235/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce
Zemědělského družstva Přešťovice, se sídlem v Přešťovicích 13, IČO: 00113921,
zastoupeného JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích,
Sokolovská 980, proti žalovaným: 1) L. N., a 2) L. N., zastoupeným JUDr.
Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zřízení
služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 6 C 145/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. června 2014, č. j. 5 Co 2882/2013-559, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Strakonicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
července 2013, č. j. 6 C 145/2007-484, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se
zřizuje věcné břemeno spočívající v právu cesty přes pozemek v rozsudku uvedený
do garáží nacházejících se v obytných domech a ke stavbě septiku. Výrokem pod
bodem II. soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným k ruce společné a
nerozdílné náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 117 060,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání všech
účastníků rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 5 Co 2882/2013-559, výrokem
pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. částečně změnil
tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zřízení věcného břemene
cesty přes pozemek st. parc. č. 15/1 za účelem zajištění přístupu (příjezdu)
žalobce jako vlastníka objektu bydlení do garáží.
Výrokem pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. částečně
zrušil v části, v níž se žalobce domáhal zřízení věcného břemene cesty přes
pozemek st. parc. č. 15/1 v katastrálním území S. za účelem zajištění přístupu
(příjezdu) žalobce jako vlastníka objektu ke stavbě septiku (tato část není
předmětem dovolacího řízení); zrušil výrok pod bodem III. o náhradě nákladů
řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku I., podává žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)
a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání
není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu.
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých
hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a
dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů
rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly
zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn.
22 Cdo 1344/2012).
Soud zamítne návrh na zřízení práva cesty, jestliže by újma vzniklá zřízením
práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi
stavby odepřením takového práva (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu
2012, sp. zn. 22 Cdo 950/2011).
Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva
odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp.
výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005). V rozsudku ze
dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních
rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování nezbytné cesty
rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co
možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak,
bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty
zřídit“.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, Nejvyšší soud
konstatoval: „Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému
účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154
odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i
rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a
ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit
jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému
a obvyklému užívání budovy.
K zřízení práva cesty k obytnému domu Nejvyšší soud uvedl: „Zřízení nezbytné
cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy
poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením
cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu
zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání
komfortní“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo
2977/2009). „Věcné břemeno spočívajícího v právu cesty zahrnuje právo přes
zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu
chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci,
kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého
pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu
jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004; podobně věci
sp. zn. 22 Cdo 1432/2007, 22 Cdo 2304/2012, 22 Cdo 1995/2013).
Z uvedené judikatury vyplývá, že právo nezbytné cesty lze zřídit (povolit) jen
v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti. To ostatně vyjadřuje i nový
občanský zákoník; podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. lze povolit nezbytnou cestu
jen v případě, že nemovitost nelze řádně užívat či na ni řádně hospodařit pro
nedostatek spojení s veřejnou cestou. V dané věci je přístup k rodinným domům
zajištěn, jsou řádně užívány k účelu, ke kterému byly postaveny. Jde tu jen o
užívání části domu - garáže, ke které není jiný příjezd, než přes pozemek
žalovaných. Nejde tedy o to, že by garáže v domě nebylo možno užívat vůbec, bez
povolení nezbytné cesty je nelze užívat ke garážování vozidel. Na jedné straně
tak stojí – nepochybně legitimní - zájem žalobce na garážování vozidel, na
straně druhé zájem žalovaných na nerušeném užívání jejich pozemku a na ochraně
vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(lze podotknout, že odvolací soud se měl zabývat i tím, zda v případě, že
povolení cesty by vážně narušilo provoz stanice pro handicapované živočichy, by
šlo o překážku povolení cesty z důvodů veřejného zájmu - § 1032 odst. 2 o.
z.). Je třeba zvlášť zvažovat, kterému z legitimních zájmů účastníků dát
přednost. V neprospěch žalobce svědčí mimo jiné to, že na místě, kde má být
cesta povolena, žádná není a musela by tedy být zřízena jako nová (podle
znaleckého posudku nákladem přes 300.000,- Kč, šlo by tedy o rozsáhlejší zásah
do pozemku - srov. též § 1029 odst. 2 o. z. in fine, vyzývající soud aby v
případě nové cesty zvlášť zvažoval práva žalovaného). Nájemci domů podle
zjištění soudu od roku 2004 parkují bez problému před vstupem do domů, takže
nedostatek příjezdu ke garážím výrazně nezhoršuje užívání domu. Proto není
úvaha odvolacího soudu, ke které dospěl mimo jiné i na základě místního
šetření, zjevně nepřiměřená.
Znalecké posudky ve věci vypracované, které se snažily finančně vyjádřit újmu
účastníků v případě zřízení (či nezřízení) cesty zde mohly sloužit jen jako
jeden z mnoha důkazů. Jestliže je třeba při rozhodování o povolení nezbytné
cesty vážit, zda by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi
pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva,
nelze tím rozumět, že je třeba jen poměřit náklady, které by musel žalobce
vynaložit na dosažení sledovaného cíle jiným způsobem s újmou způsobenou
omezením hospodaření na zatěžovaném pozemku. Újma žalovaného v neposlední řadě
spočívá v tom, že obecná cena jeho nemovitostí v důsledku zatížení klesne; tato
újma je vyjádřitelná v penězích. Je třeba přihlížet i k dalším případným
omezením, a to i takovým, která lze finančně vyčíslit jen obtížně (např. provoz
stanice handicapovaných živočichů nelze zohlednit jen z ekonomického hlediska).
Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že z uvedených posudků nevyšel.
Konečně lze poznamenat, že odvolací soud může změnit svůj právní názor
vyjádřený v předchozím usnesení, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný pod č. 80/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci tak nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v dalším řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu