USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně SYSTHERM s. r. o., se sídlem v Plzni, K Papírně 172/26, identifikační
číslo osoby 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se
sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., členu
holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační
číslo osoby 45534306, o zaplacení částky 201 784 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 104/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
2. 11. 2017, č. j. 22 Co 259/2017-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně do všech
výroků), přičemž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013,
jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka však výše uvedenému požadavku nedostála, neboť co do přípustnosti
dovolání toliko opakovaně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání,
v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatelka v projednávané věci
neučinila, viz níže) více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a
proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání -
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in
www.usoud.cz).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013,
sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť žádnou
judikaturu dovolacího soudu neuvedla. Čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“,
míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoli na případ, jak se patrně domnívá dovolatelka, že má dovolací
soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Pokud by dovolatelka
zamýšlela uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání, musí být z
dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze
dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Jestliže dovolatelka neuvedla
žádnou judikaturu dovolacího soudu, ani tomuto požadavku nedostála. Pro úplnost se dodává, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Námitky týkající se tvrzených vad řízení či nesprávně
zjištěného skutkového stavu věci jsou proto zcela irelevantní. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro
vady. Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu,
dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší
soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.