28 Cdo 4418/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) F. K., a b) R.
K., zastoupených Mgr. Antonínem Pecharem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, proti žalovaným 1. Prague Plus Real Estate s.r.o., IČ 289 37 678, se
sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, zastoupené JUDr. Karlem Polákem,
advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 95, 2. L. S., a 3. M. S.,
zastoupeným JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, o
zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 5 C 76/2011, o dovoláních žalobců a žalované 1. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 132/2013-144, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Soud měl za prokázané, že dne 23. 5. 2010 byla mezi žalobci jako zájemci
na jedné straně a žalovanou 1. jako zprostředkovatelem a zároveň zmocněncem
žalovaných 2. a 3. na straně druhé uzavřena smlouva o rezervaci koupě
nemovitosti ve vlastnictví manželů S. V této smlouvě bylo dohodnuto, že žalobci
k rukám žalované 1. složí rezervační depozitum ve výši 240.000,- Kč. Žalobci
tuto svou povinnost splnili, posléze však vyšlo najevo, že na oné nemovitosti
váznou právní závady, o nichž nebyli dříve informováni, pročež se na žalované
obrátili se žádostí o vrácení zaplacené částky. Žalovaná 1. odkázala žalobce na
žalované 2. a 3., kteří odmítli obdržené plnění vrátit s tvrzením, že jim vůči
žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu právě ve výši řečeného depozita. Soud
ovšem dovodil neplatnost ujednání rezervační smlouvy o smluvní pokutě pro
rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na nevyváženost dané klauzule v
neprospěch žalobců. Pokud si tedy žalovaní ponechali rezervační depozitum,
přestože žalobci ustoupili od úmyslu realizovat koupi předmětné nemovitosti,
vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které
jsou povinni žalobcům vydat, a žaloba je tudíž důvodnou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 21. 5.
2013, č. j. 15 Co 132/2013-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu
k žalované 1. tak, že žalobu proti ní zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalovaným
2. a 3. jej změnil tak, že jim povinnost zaplatit žalobcům požadovanou částku s
úrokem z prodlení uložil společně a nerozdílně (výrok II.), dále rozhodl, že se
žalované 1. nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
III.) a že žalovaní 2. a 3. jsou solidárně povinni nahradit žalobcům náklady
řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud
uvedl, že rezervační smlouva ze dne 23. 5. 2010 je jako celek od počátku
neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., protože trpí neurčitostí, již nelze
odstranit ani s pomocí výkladu dle § 35 odst. 2 obč. zák. Podstatnou
náležitostí této smlouvy totiž byla úprava způsobu, jakým má být naloženo s
rezervačním depozitem, ať už dojde k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, či
nikoli. Ustanovení rezervační smlouvy, jež se této otázky týkají, jsou však
zcela nejednoznačná a není z nich ani zřejmé, zda se rezervační depozitum
skládá ve prospěch žalované 1. nebo žalovaných 2. a 3., mezi účastníky řízení
přitom existují hluboké rozpory v chápání toho, jak s rezervačním poplatkem
mělo být po jeho složení disponováno. Ze smlouvy vyplývá povinnost
zprostředkovatele rezervační depozitum vypořádat a případně je vrátit žalobcům,
zároveň je však ujednáno též právo žalovaných 2. a 3. započíst rezervační
depozitum proti svému nároku na smluvní pokutu, což implikuje, že povinnost k
vydání rezervačního depozita měla stíhat je. Čl. 4.3 smlouvy, který právo
vlastníků nemovitosti na zaplacení smluvní pokuty ve výši rezervačního depozita
zakotvuje, navíc nestanoví, při porušení jaké konkrétní povinnosti tento nárok
žalovaným 2. a 3. vzniká, přičemž na prostý fakt neuzavření kupní smlouvy, jež
může být ostatně též důsledkem volního jednání vlastníků nemovitosti samotných,
pokutu vázat nelze. Význam příslušných ujednání nakonec zcela zatemňuje čl. 4.5
rezervační smlouvy, jenž udává, že až do uzavření kupní smlouvy zůstává
rezervační depozitum majetkem žalobců. Jelikož tedy žalobci plnili na základě
neplatného právního úkonu, mají žalovaní 2. a 3., kteří sporné prostředky
obdrželi, povinnost toto plnění vrátit. Naopak závěr soudu prvního stupně, že
došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované 1., je nesprávný, proto
odvolací soud žalobu proti ní zamítl. Avšak s ohledem na to, že žalobci při
uzavírání rezervační smlouvy byli jakožto spotřebitelé v pozici slabší smluvní
strany, nejsouce s to výrazněji zasáhnout do podoby kontraktu, zatímco žalovaná
1. si počínala jako podnikatel, který danou smlouvu předem připravil, a proto v
rozhodující míře zavinil její neplatnost, pokládal odvolací soud za
spravedlivé, aby žalované 1. navzdory jejímu procesnímu úspěchu nepřiznal proti
žalobcům náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadli žalobci dovoláním, v němž
namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při posuzování platnosti rezervační smlouvy, jakož i při určování
subjektu, jejž zatěžuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení v případě, že bude
tato smlouva shledána neplatnou. Žalobci, kteří ze zmiňované smlouvy dovozovali
společný závazek všech žalovaných k vrácení rezervačního depozita, upozorňují,
že žalovaní 2. a 3. udělili k přijetí depozita zmocnění žalované 1., jež tuto
částku převzala jako zálohu na kupní cenu pro žalované 2. a 3., ovšem s tím, že
k jejímu případnému vrácení se zavázala též ona sama. Žalobci se neztotožňují
se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti celé rezervační smlouvy, poněvadž
jsou v ní podle jejich mínění zachyceny jednoznačné projevy vůle zúčastněných
stran spočívající v tom, že žalovaná 1. má inkasovat jako zmocněnec žalovaných
2. a 3. rezervační depozitum, které má jednak ve vztahu k žalovaným 2. a 3.
sloužit coby záloha na úplatu za převod nemovitosti, ale ve vztahu k žalované
1. má rovněž plnit funkci jistoty, která zajišťuje vážný zájem o koupi
nemovitosti a v případě neuzavření kupní smlouvy bude žalobcům vrácena.
Dovození neplatnosti rezervační smlouvy je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a
Ústavního soudu, podle níž lze za absolutně neplatný pro neurčitost prohlásit
právní úkon jen tehdy, nelze-li jeho obsah vyjasnit ani výkladem projevu vůle
stran, přičemž je třeba upřednostnit takovou interpretaci právního úkonu, jež
jeho neplatnost nezakládá.
I pokud by snad bylo namístě pokládat rezervační smlouvu za neplatnou, pochybil
odvolací soud v tom, že nedovodil na straně žalované 1. vznik povinnosti k
vrácení složeného depozita z titulu bezdůvodného obohacení. Dle žalobců není
důkazy ve spisu dostatečně podloženo zjištění, že plnění uskutečněné na základě
vzpomínané smlouvy se skutečně dostalo do právní sféry žalovaných 2. a 3.,
zejména je však podle nich z hlediska pasivní věcné legitimace k vydání
bezdůvodného obohacení nerozhodné, jak bylo s předmětnou částkou po uskutečnění
převodu na účet žalované 1. dále naloženo.
Z těchto důvodů žalobci navrhují Nejvyššímu soudu napadený rozsudek ve výroku
I. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná 1., jež popřela, že by od žalobců
obdržela jakékoli plnění (neboť rezervační depozitum převzala jako zástupkyně
žalovaných 2/ a 3/), následně zpochybnila závěr odvolacího soudu o neplatnosti
rezervační smlouvy a své úvahy završila návrhem, aby Nejvyšší soud žalobci
podané dovolání zamítl.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž
žalovaná 1., která svou legitimaci k uplatnění tohoto opravného prostředku
odvíjí od tvrzení, že výrok III., kterým jí byla odepřena náhrada nákladů
řízení, přestože měla plný úspěch ve věci, se jí dotýká přímo a v důsledku
výroků II. a IV. utrpěla újmu na svých právech nepřímo. Z odůvodnění napadeného
rozsudku totiž plyne, že odvolací soud neuznal existenci nároku žalovaných 2. a
3. na zaplacení smluvní pokuty vůči žalobcům. Jelikož měla žalovaná 1. podle
smlouvy sjednané mezi ní a žalovanými 2. a 3. právo na zvláštní odměnu ve výši
50 % této smluvní pokuty, promítlo se i do její majetkové sféry, pokud odvolací
soud žalovaným 2. a 3. uložil výrokem II. vydat žalobcům částku, již by si na
základě platného ujednání o smluvní pokutě mohli ponechat. Výrokem IV. o
povinnosti žalovaných 2. a 3. k náhradě nákladů řízení žalobcům byla žalovaná
1. rovněž dotčena, neboť z napadeného rozsudku vyplývá její odpovědnost jako
zástupce a zpracovatele vzorové smluvní dokumentace za škodu vzniklou žalovaným
2. a 3. v důsledku jejich procesního neúspěchu. Ve vztahu k výroku III. namítá
žalovaná 1. nepřítomnost důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci § 150
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím,
že nijak nezapříčinila podání žaloby a na nedostatek své pasivní věcné
legitimace žalobce upozorňovala v řízení před soudy obou stupňů. Nesprávnost
právního posouzení spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že odvolací soud pokládal
smlouvu o rezervaci koupě nemovitosti za smlouvu formulářovou, přestože se na
tvorbě jejího znění podíleli i žalobci. Z popsaných důvodů žalovaná 1. navrhuje
napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. zrušit.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované 1. podrobně polemizují s
předestřenou dovolací argumentací a Nejvyššímu soudu navrhují toto dovolání
odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovoláních žalobců i žalované 1. bylo postupováno podle o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně, včas a osobami náležitě zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval přípustností dovolání žalobců.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádná otázka ve smyslu právě citovaného ustanovení se však z dovolání žalobců
nepodává.
K první dovolací námitce žalobců, jež se vztahuje k závěru o neplatnosti
rezervační smlouvy ze dne 23. 5. 2010 pro neurčitost, lze zopakovat konstantní
názor rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
zachycen. Nestačí tedy, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem
smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle
je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné
pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4449/2008, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013). Rovněž platí, že obsah
písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze již učiněný
projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2346/2014). Konečně je
vhodné podotknout, že Nejvyšší soud k přezkumu úvah soudů nižších stupňů o
neurčitosti smlouvy, jež jsou vždy úzce spjaté s konkrétními skutkovými
zjištěními, přistupuje zdrženlivě a v rámci dovolacího řízení koriguje toliko
zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (viz
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014).
Úsudek odvolacího soudu, který nepřistoupil na žalobci prosazovanou
interpretaci sporných článků rezervační smlouvy, poněvadž ji shledal
postrádající náležitou oporu v textu právního úkonu a nezpůsobilou překlenout
jistou inkoherenci dotčených ujednání, však nelze mít za postižený
nepřiléhavostí natolik markantní, aby činila nezbytným zásah dovolacího soudu.
Argument žalobců, že složené rezervační depozitum, jež mělo zůstat až do
uzavření zamýšlené kupní smlouvy v jejich majetku, představovalo kromě zálohy
na kupní cenu poskytnutou žalovaným 2. a 3. též plnění uskutečněné ve prospěch
žalované 1. za účelem zajištění vážného zájmu žalobců o koupi předmětné
nemovitosti, význam daných ustanovení rezervační smlouvy totiž naopak spíše
zamlžuje, neboť dále problematizuje odpověď na otázku, vůči komu mělo být
rezervační depozitum podle smlouvy složeno, a k vyvrácení závěru odvolacího
soudu o neurčitosti tohoto právního úkonu tak nepostačuje.
Zpochybnit správnost posouzení věci odvolacím soudem nelze ani prostřednictvím
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, v
němž je výslovně akcentována potřeba hodnotit určitost smlouvy při vědomí
jedinečných okolností případu, pročež tam dovozené závěry nelze mechanicky
přenášet do kauz skutkově odlišných (srovnej např. též usnesení Ústavního soudu
ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, bod 18). Nadto je třeba uvést, že
odvolací soud se nedopustil (Ústavním i Nejvyšším soudem reprobovaného)
extrémního formalismu při výkladu sporného právního úkonu, neboť zjevně
usiloval o nalezení rozumné interpretace dotčených ustanovení rezervační
smlouvy, byť v posledku uzavřel, že příslušná ujednání jednoznačně určitelný
význam nemají, což se promítá i do rozcházejících se stanovisek účastníků
řízení ohledně toho, komu mělo být rezervační depozitum určeno. Žalobci taktéž
zdůrazňují, že dle judikatury Nejvyššího soudu má vždy prioritu takový výklad
smlouvy, který nezakládá její neplatnost, k tomu je však nutno doplnit, že dané
pravidlo lze aplikovat toliko za předpokladu, že je výklad nezakládající
neplatnost podle výše naznačených interpretačních pravidel vůbec možné provést
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo
2942/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo
3642/2013). Odvolací soud přitom seznal, že objektivní neurčitost rezervační
smlouvy nebyla odstranitelnou bez přetváření vyjádřené vůle smluvních stran,
respektive že nebyla možná taková interpretace, která by nevedla ke
konstatování její neurčitosti a zároveň byla konformní s výše nastíněným
pojetím výkladu písemných právních úkonů, pročež nelze spatřovat pochybení v
tom, že v souladu s § 37 odst. 1 obč. zák. nevyhnutelně dospěl k závěru o
absolutní neplatnosti dané smlouvy.
Druhá žalobci nastolená otázka se týká toho, zda byli k vydání sporného plnění
coby bezdůvodného obohacení získaného na jejich úkor povinni toliko žalovaní 2.
a 3., či jestli bylo možno dovodit též pasivní věcnou legitimaci žalované 1.
Nejvyšší soud připouští, že se úvahy odvolacího soudu v tomto směru mohou jevit
poněkud zavádějícími, pakliže se zdají klást důraz na to, kdo z účastníků v
současnosti fakticky drží předmět obohacení, protože judikatura dovolacího
soudu je ustálena v názoru, že z hlediska povinnosti vydat neoprávněně nabytý
majetkový prospěch je nerozhodné, zda byl předmět plnění obohaceným dále
převeden (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn.
33 Odo 1031/2004). Právní posouzení věci odrážející se v napadeném rozhodnutí
přesto může obstát jako správné, jelikož odvolací soud měl dle obsahu jeho
odůvodnění za zjištěné, že žalovaná 1. vůči žalobcům i při přijímání sporné
částky vystupovala jako zástupkyně žalovaných 2. a 3. Tento závěr koneckonců
explicitně podporují sami žalobci, kteří ve svém dovolání uvádějí, že žalovaní
2. a 3. k přijetí rezervačního depozita žalovanou 1. zmocnili (jejich jménem a
na jejich účet). Pakliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo najevo,
že žalovaná 1. převzala od žalobců žalovanou částku, jednajíc jako přímý
zástupce, z jehož právních úkonů podle § 22 odst. 1 obč. zák. vznikají práva a
povinnosti zastoupenému, jeví se přiléhavým, pokud odvolací soud pasivní věcnou
legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení nabytého na základě neplatného
právního úkonu neměl za danou na straně žalované 1., nýbrž pouze žalovaných 2.
a 3. (srovnej obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 770/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn.
28 Cdo 3418/2009).
Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců dle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolací soud se následně zabýval dovoláním žalované 1., přičemž musel v první
řadě zodpovědět otázku, jaké výroky rozsudku odvolacího soudu byla tato
účastnice oprávněna dovoláním napadnout.
K podání dovolání je podle ustálené judikatury účastník řízení oprávněn pouze
tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být
zrušením tohoto rozhodnutí napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník,
jehož nároku nebylo zcela vyhověno, nebo jemuž byla naopak soudem uložena
povinnost (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn.
30 Cdo 4561/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3722/2011, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3858/2013). Jelikož výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodováno o uložení platební povinnosti žalovaným 2. a 3., nemohla jimi
vzniknout žádná procesní újma na straně žalované 1., jejíž práva či povinnosti
těmito výroky nikterak upraveny nebyly (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1369/2007, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 712/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2011, sp. zn. 23 Cdo 5054/2008, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010). Tvrzení žalované 1., že z právních úvah
rozvinutých v odůvodnění napadeného rozhodnutí plynou závěry týkající se
existence hmotněprávních nároků ve vztahu mezi ní a žalovanými 2. a 3., její
legitimaci k podání dovolání proti výrokům II. a IV. daného rozsudku rovněž
nezakládá, neboť pro posuzování subjektivní přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku je rozhodující výhradně obsah napadených výroků (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 3023/2000,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3471/2010).
Dovolání žalované 1. muselo být proto v rozsahu, v jakém směřovalo proti
výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu, v souladu s § 243c odst. 3, větou
první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto coby podané někým, kdo k tomu není
oprávněn.
Nejvyšší soud se v návaznosti na shora řečené zabýval argumentací předestřenou
žalovanou 1. v jejím dovolání pouze potud, pokud jí byla zpochybňována
správnost výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované 1. na
základě § 150 o. s. ř. odepřena náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů,
na kterou by jinak proti žalobcům měla právo. V tomto ohledu je však nutno
zdůraznit, že posledně zmíněné ustanovení je právní normou s relativně
neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného
okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti
důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci
dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2117/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2265/2014).
Judikatura Nejvyššího soudu pokládá za korektní brát při rozhodování o moderaci
povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení zřetel na okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2790/2013), přičemž s přihlédnutím k povaze dané kauzy
umožňuje zvažovat i to, v jaké míře se konkrétní účastník podílel na
neplatnosti smlouvy, v důsledku níž se právní poměry mezi stranami staly
spornými (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1224/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2220/2010, dále srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp.
zn. I. ÚS 728/11). Pakliže tedy odvolací soud v projednávané kauze usoudil, že
po žalované 1. lze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti
s předmětným řízením nesla ze svého, vycházeje ze zjištění, že především jí lze
přičítat zavinění neplatnosti rezervační smlouvy, neboť se na formulaci tohoto
právního úkonu v rozhodující míře podílela, nejsou jeho právní úvahy zatíženy
zjevnou nepřiměřeností a dovolacímu soudu, jenž vystupuje z pozice instance
toliko přezkumné, nepřísluší je nahrazovat vlastním posouzením tohoto aspektu
věci. Tvrzení žalované 1., že se na vzniku rezervační smlouvy ve skutečnosti
podíleli také žalobci, představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry
odvolacího soudu, pročež jím přípustnost dovolání založena být nemůže.
Dovolací soud ve světle předcházejícího výkladu nemohl než konstatovat, že ani
v části, v níž žalovaná 1. brojila proti výroku rozsudku městského soudu, který
byla oprávněna napadnout, není její dovolání, jež neskýtá žádnou otázku ve
smyslu § 237 o. s. ř, přípustným, a je tedy třeba je odmítnout dle § 243c odst.
1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobci a žalovaná 1. byli v dovolacím řízení stejnou
měrou neúspěšní, přičemž žalovaným 2. a 3. žádné náklady nevznikly (obdobně
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo
425/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu