28 Cdo 1056/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobců a) Ing. V. M., b) L. M., c) Dipl. ing. arch. J. P., d) E. P., e)
M. Z., f) Ing. C. M., všech zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalovaným 1) Podařil - Voráček, s .r.
o., IČ 25715607, se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 788/9, zastoupené Mgr. Janou
Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, 2) Dopravnímu podniku hl.
města Prahy, a.s., IČ 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42,
zastoupené Mgr. et Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Radlická 663/28, o zaplacení částky ve výši 1.110.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 65/2006, o dovolání
žalobců a žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1.
2009, č.j. 29 Co 369/2008-247, takto:
I. Dovolání žalované 1), pokud směřuje proti výroku II. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co 369/2008-247, jímž byl změněn
výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C
65/2006-181, tak, že žaloba proti 2. žalovanému se zamítá, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co
369/2008-247, se zrušuje ve výroku I., kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 65/2006-181, změněn tak, že žaloba proti
1. žalovanému je co do základu důvodná, ve výroku II., kterým byl rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008,
č.j. 40 C 65/2006-181, změněn tak, že žaloba proti 2. žalovanému se zamítá,
a ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali na žalovaných zaplacení částky 1.110.000,- Kč s
příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedli, že jako oprávněné osoby dle
restitučních předpisů se na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy ze dne 6. 9. 2002, č.j. PÚ 613/01, s účinností ke dni 22. 10. 2002
stali vlastníky pozemku parc. č. 4423/94, kat. území Modřany, obec Praha (dále
jen „předmětného pozemku“) a že žalovaná 1) od února roku 2003 užívala
předmětný pozemek bez právního důvodu, neboť ohledně užívání předmětného
pozemku nebyla s nimi jako vlastníky uzavřena nájemní ani jiná smlouva. Naopak
uvedli, že žalovaná 1) uzavřela se žalovanou 2) jako osobou povinnou dle
restitučních předpisů dne 4. 12. 2001 nájemní smlouvu ohledně předmětného
pozemku, na základě které platila žalované 2) nájemné. Z procesní opatrnosti
proto žalobci uplatnili své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči oběma
žalovaným, přičemž výše částky odpovídá výši obvyklého měsíčního nájemného v
dané lokalitě za období březen 2003 až březen 2006. Žalovaná 1) uvedla, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku
parc. č. 4423/2, kat. území M., který byl ve vlastnictví žalované 2). V rámci
pozemkové restituce byl z tohoto pozemku oddělen předmětný pozemek (parc. č. 4423/94, kat. území M.). Na původním pozemku (parc. č. 4423/2, kat. území
Modřany) je přitom od 70. let 20. stol. umístěna skládka komunálního odpadu,
kterou zde zřídil právní předchůdce žalované 2), Pražské komunikace, s.p., s
tím, že od roku 1979 dochází k postupné rekultivaci skládky. Žalovaná 1) dále
doplnila, že rekultivaci u něj objednala žalovaná 2) jako stavebnice a
vlastnice skládky a že žalovaná 1) jako dodavatelka prováděla pro žalovanou 2)
jako objednatelku rekultivaci na předmětném pozemku pouze do října 2002, kdy
vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na žalobce. Od té doby svou
činnost vyvíjí pouze na sousedních pozemcích. Z uvedeného důvodu navrhovala
žalobu vůči své osobě zamítnout. Žalovaná 2) potvrdila, že s žalovanou 1) uzavřela dne 4. 12. 2001 nájemní
smlouvu ohledně pozemku parc. č. 4423/2, kat. území Modřany, ale vzhledem k
nedořešeným vlastnickým vztahům byl tento pozemek rozdělen a to na pozemek
parc. č. 4423/93,
kat. území M., ohledně kterého nájemní vztah dále trval, a na předmětný pozemek
(parc. č. 4423/94, kat. území M.), k němuž tak nájemní vztah založený nájemní
smlouvou ze dne 4. 12. 2001 zanikl. Z uvedených důvodů žalovaná 2) uzavřela,
že na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců nedochází a navrhla
žalobu vůči své osobě zamítnout. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2006,
č.j. 40 C 65/2006-74, žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl a žalované 2)
uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 1.110.000,-- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná z žalovaných pozemek
neužívala, avšak žalovaná 2),
resp. její právní předchůdce zřídil na předmětném pozemku skládku, která dosud
nebyla odstraněna, a tudíž žalobcům brání ve výkonu jejich vlastnického práva.
K odvolání žalobců a žalované 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací
usnesením ze dne 7. 6. 2007, č.j. 29 Co 88/2007-141 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně
nepostupoval v souladu
s § 157 odst. 2 o.s.ř., když stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti vzal
za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se
řídil při hodnocení důkazů, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí
soudu prvního stupně. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 30. 9. 2007, č.j. 40 C
65/2006-147, žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl a žalované 2) uložil
povinnost zaplatit žalobcům částku 1.110.000,-- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná z žalovaných pozemek
neužívala, avšak žalovaná 2), resp. její právní předchůdce zřídil na předmětném
pozemku skládku, která dosud nebyla odstraněna, a tudíž žalobcům brání ve
výkonu jejich vlastnického práva. K odvolání žalobců a žalované 2) odvolací soud usnesením ze dne 19. 2. 2008,
č.j. 29 Co 508/2007-176 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil. V odůvodnění
svého rozhodnutí opět uvedl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §
157 odst. 2 o.s.ř., když stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti vzal za
prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu
prvního stupně. Rovněž poukázal na logický a nezdůvodněný rozpor mezi žalobními
tvrzeními a zjištěným skutkovým stavem a soudu prvního stupně rovněž vytkl, že
účastníky nepoučil dle § 118a o.s.ř. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C
65/2006-181, výrokem I. žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl, výrokem II. žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 720.000,- Kč s
příslušenstvím, přičemž ve zbytku žalobu vůči žalované 2) zamítl; výroky II. a
IV. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru,
že žádná z žalovaných pozemek neužívala, avšak žalovaná 2), resp. její právní
předchůdce zřídil na předmětném pozemku skládku, která dosud nebyla odstraněna,
a tudíž žalobcům brání ve výkonu jejich vlastnického práva. Soud prvního stupně
dále uzavřel, že vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou 2) lze
žalobcům přiznat náhradu ušlého nájmu jen za dobu dvou let před podáním žaloby. K odvolání žalobců a žalované 2) odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2009,
č.j. 29 Co 369/2008-247, výrokem I.: změnil výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně tak, že žaloba proti žalované 1) je co do základu důvodná; výrokem II.:
změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vztahu k
žalované 2) v celém rozsahu zamítl; výrokem III.: zrušil výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení; a výrokem IV.: změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně
tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 286.000,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud uvedl, že žalovaná 2) není ve věci pasivně věcně legitimována,
neboť v rozhodném období, tj. od března 2003 do března 2006, nebyla vlastníkem
předmětného pozemku. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že v řízení bylo
jasně prokázáno, že žalovaná 1) v rozhodné době užívala skládku nacházející se
na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobců. Odvolací soud konečně uzavřel, že
v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval výší nároku a aby
zjistil, v jakém rozsahu a po jakou dobu žalovaná 1) předmětný pozemek užívala,
přičemž neopomene, že žalovaná 1) vznesla námitku započtení a uplatnila i své
námitky proti znaleckému posudku ing. Kaftana (č.l. 49 a 115). B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a žalovaná 1).
1. Dovolání žalobců
Žalobci podali dovolání proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost podaného dovolání spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť napadenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedli
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně
namítli, že žalovaná 2) jako stavebnice žádala na přelomu roku 2002 a 2003
Odbor výstavby městské části Praha 12 o dokončení technické a biologické
rekultivace na celé ploše bývalé skládky komunálního odpadu včetně pozemku
žalobců. Dále uvedli, že nájemní smlouva ze dne 4. 12. 2001 mezi žalovanou 2) a
žalovanou 1) byla uzavřena za účelem asanace a rekultivace skládky, přičemž
žalovaná 1) asanaci a rekultivaci neprováděla a naopak dále provozovala skládku
odpadu; žalovaná 2) si přitom musela být vědoma dalšího provozu skládky, přesto
žalované 1) užívání předmětného pozemku umožnila. Jelikož žalovaná 2) získala
přijetím nájemného od žalované 1) neoprávněný majetkový prospěch, je v souzené
věci rovněž pasivně věcně legitimována. Žalobci konečně namítali, že přiznání
nákladů řízení k tíži žalobců (výrok IV. napadeného rozhodnutí) je nemravné,
neboť žalobci jsou (s jedinou výjimkou) důchodového věku.
2. Dovolání žalované 1)
Žalovaná 1) podala dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost podaného dovolání spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.,
neboť napadenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že
nezrekultivovaná skládka komunálního odpadu, která se nachází na předmětném
pozemku je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů dle § 118 obč. zák.
Dále uvedla, že pouze zajišťovala rekultivaci skládky na základě smlouvy
uzavřené s žalovanou 2), na kterou dopadala povinnost zajistit rekultivaci
podle § 21 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 185/2001 Sb.“). V této souvislosti také uvedla, že na
předmětném pozemku skládku neprovozovala a proto se mohl bezdůvodně obohatit
jedině vlastník a provozovatel skládky, který předmětný pozemek užívá právě
tím, že na něm má skládku umístěnu.
Žalovaná 2) se k podaným dovoláním nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalobci prostřednictvím podaného dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích II. a IV.
Ve vztahu k výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců uhradit
žalované 2) náklady řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné,
neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 237
odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28
Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1, §
238a odst. 1, § 239 o.s.ř. (srov. též usnesení
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). V daném ohledu proto dovolací soud
nemohl zohlednit ani dovolateli namítanou nemravnost (ad d), neboť výrok IV. je
výrokem akcesorickým a rozhodnutí o něm se podle § 243d odst. 1 věta druhá
o.s.ř. striktně odvíjí od posouzení správnosti výroku II., kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé.
Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalobců
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dotčeným výrokem bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná 1) prostřednictvím podaného dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu
ve výrocích I. a II.
Ve vztahu k výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba proti žalované 2) se zamítá, není dovolání žalované 1) přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.
SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C
154) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen
tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být
zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen
účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem
uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in
Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. § 201 376. 1.
vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L.
Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). V
souzené věci pak výrok II. odvolacího soudu zjevně není výrokem, kterým by bylo
rozhodováno o nároku žalobců ve vztahu k žalované 1). S ohledem na předeslané
dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované 1) proti výroku II.
odvolacího soudu není přípustné, neboť se nedotýká nároku, který by směřoval
vůči ní. Dovolací soud proto dovolání žalované 1) v této části jako nepřípustné
odmítl.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalované
1) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dotčeným výrokem bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolání jsou v přípustných částech důvodná.
1.Dovolací soud se zabýval uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2
písm. b)
o. s. ř. ve vztahu k výrokům I. a II. dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, tj. ohledně otázky pasivní věcné legitimace obou žalovaných.
2.Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. určuje, že „kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je
bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Dle § 458
odst. 1 obč. zák. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada.“
3.Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. v rozhodnutí ze dne 4. 2.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 nebo rozsudek ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3545/2009) vychází ze závěru, že „[p]ředpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav
obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád
neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně
legitimován, je ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor
druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu
mělo v souladu s právem dojít“ (srov. též Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil,
J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání.
Praha: C.H.Beck, 2009. s. 1325). Nejvyšší soud dále ve své konstantní
judikatuře dovodil,
že vůči vlastníku nemovitosti je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě
obdrženého nájemného povinna osoba domnělého pronajímatele (viz rozsudek
Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2008,
sp. zn. 33 Odo 793/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. 33 Odo 49/2006). Jinými slovy konstantní judikatura Nejvyššího soudu
obecně stanoví, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický
uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu
přenechává třetí osobě k užívání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5.
2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007,
sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn.
33 Odo 793/2005).
4. Z výše uvedených závěrů je třeba vycházet i v souzené věci. Vyplynulo-li ze
skutkových zjištění, že žalovaná 2) nejprve z pozice vlastníka přenechala
předmětný pozemek do užívání třetí osobě (žalované 1), avšak po převodu
vlastnického práva na žalobce v důsledku restituce nadále ve vztahu k žalované
1) jako nájemkyni vystupovala z pozice pronajímatelky, neboť přijímala nájemné,
nelze akceptovat závěr, že není ve věci pasivně věcně legitimována. V souzené
věci je naopak s ohledem na předeslanou judikaturu rozhodující, že žalovaná 2)
přijímáním plateb od žalované 1) jako nájemkyně s předmětným pozemkem v právním
smyslu disponovala a na základě této dispozice získala majetkový prospěch na
úkor žalobců, tj. vlastníků. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že pokud
žalobci ve své žalobě uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání předmětného pozemku, je pasivně věcně legitimovanou žalovaná 2) a
nikoliv žalovaná 1).
Protože dovoláním napadený výrok I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu je z výše
uvedených důvodů nesprávný, dovolací soud je včetně závislého výroku IV.,
kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s § 226 odst.
1 o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu