28 Cdo 1095/2008

28 Cdo 1095/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka

Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. R. H., zastoupeného advokátkou, proti

žalovaným 1) E. T., 2) H. N., a 3) H. F., všech zastoupených advokátem, o

2.136.988,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 394/94, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2007, č.

j. 44 Co 49/2007-341, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Rozsudkem ze dne 24. 2. 1997, č. j. 52 C 394/94-72, Městský soud v Brně

zastavil řízení v rozsahu, v jakém žalobce vzal zpět žalobní návrh na uložení

povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na vybavení nemovitosti

(výrok I), dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po

žalovaných, aby mu společně

a nerozdílně uhradily částku 2.136.988,80 Kč z titulu náhrady škody vzniklé

tím, že v důsledku porušování povinností žalovaných jako pronajímatelek

nebytových prostor v budově č. p. 83 a zahrady p. č. 50 v k.ú. V. M. došlo k

předčasnému ukončení nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 1. 4.

1993 uzavřenou mezi žalovanými a žalobcem, a z titulu smluvně založené

povinnosti žalovaných uhradit náklady na stavební úpravy realizované v

pronajímaných prostorách (výrok II).

Na základě odvolání žalobce přezkoumal rozsudek Krajský soud v Brně

a usnesením ze dne 26. 11. 1998, č. j. 13 Co 334/1997-90, zrušil rozhodnutí

soudu prvního stupně v napadeném výroku II a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Krajský soud došel k závěru, že nájemní smlouvu je třeba považovat za absolutně

neplatnou vzhledem k absenci souhlasu národního výboru (případně nástupnického

úřadu) podle

§ 3 odst. 2 a 4 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve

znění účinném k datu uzavření smlouvy.

Městský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 20. 3. 2001, č. j. 52 C 394/94-176,

zamítl doplněnou žalobu, v níž se žalobce domáhal předmětné částky z titulu

bezdůvodného obohacení na straně žalovaných vzniklého v důsledku stavebních

úprav realizovaných žalobcem na základě neplatné smlouvy i hrazení nájemného ve

prospěch žalovaných a dále pak z titulu náhrady škody vzniklé neplatností

smlouvy, kterou měly zavinit žalované. Městský soud došel k závěru, že podle

tvrzených a dokazovaných skutečností nejsou tyto nároky žalobce oprávněné.

K odvolání žalobce pak rozsudek Městského soudu v Brně opět přezkoumal Krajský

soud v Brně a usnesením ze dne 21. 11. 2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, zrušil

napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je třeba

vycházet z předchozího závěru, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, zároveň je

ale třeba provést dostatečné dokazování k otázce bezdůvodného obohacení i

otázce náhrady škody. Odvolací soud tedy vrátil věc soudu prvního stupně za

účelem doplnění dokazování a poskytnutí řádného poučení účastníkům o jejich

důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř.

Po doplnění dokazování žalobu Městský soud v Brně rozsudkem ze dne

13. 6. 2006, č. j. 52 C 394/94-310, opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných v důsledku

investic žalobce nemohlo dojít, neboť jimi nebyla nijak zhodnocena předmětná

nemovitost, a nárokovaná částka zaplaceného nájemného odpovídá nájemnému

hrazenému v dané době v této oblasti za užívání nemovitosti. Soud prvního

stupně odmítl i nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku absolutní neplatnosti

smlouvy, protože žalované podle něj nezavinily vznik škody, a nemohou tak za ni

ani odpovídat.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně přezkoumal rozsudek Městského soudu v

Brně, rozsudkem ze dne 24. 9. 2007, č. j. 44 Co 49/2007-341, jej potvrdil

(výrok I)

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se nejprve zabýval nároky z bezdůvodného obohacení a odmítl

žalobcův názor, že by se zde mělo uplatnit ustanovení § 458 odst. 3 občanského

zákoníku (dále jen „o.z.“), na jehož základě by žalobce měl jako osoba

vydávající předmět bezdůvodného obohacení nárok na náhradu nutných nákladů,

které na věc vynaložil. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem obohacení nebyla

přímo pronajímaná nemovitost, ale pouze práva k jejímu užívání. Otázku

vypořádání bezdůvodného obohacení je pak podle odvolacího soudu třeba posoudit

v souladu s ustanoveními § 457 a § 458 odst. 1 o.z. Ve smyslu těchto ustanovení

je pak obohacením užitek, o jehož hodnotu se měly žalované obohatit. V otázce

rozsahu restituční povinnosti se tak soud ztotožnil se závěry předchozích soudů

činných v této věci a stanovil, že její výše odpovídá zhodnocení nemovitosti a

nikoliv nákladům na toto zhodnocení vynaloženým.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že důsledky neplatnosti nájemní smlouvy je

třeba posoudit i z pohledu jiných zákonných ustanovení. Uvedl, že pokud si

účastníci plnili navzájem podle smlouvy v dobré víře, že je zavazuje, a neměli

pochybnosti o její platnosti, zvláště pak, když se podmínku souhlasu národního

výboru snažili naplnit souhlasem dodatečným a pouze správně nezhodnotili význam

souhlasu předchozího, je zde důvod pro podřazení tohoto případu ustanovením

občanského zákoníku o oprávněné držbě (§ 130 o.z.), neboť, jak vyplývá z

ustanovení § 129 odst. 2 o.z., držet lze i právo připouštějící trvalý nebo

opětovný výkon, tedy i právo nájmu. Jako oprávněné držitelky pak podle

odvolacího soudu držely žalované právo v souladu s nájemní smlouvou brát od

žalobce nájemné a trvale si ponechat výsledky stavebních úprav na věci

provedených žalobcem na jeho vlastní náklady do 31. 12. 1994. Tyto užitky si v

souladu s ustanovením § 131 odst. 2 o.z. může oprávněný držitel ponechat jako

vlastník a jeho jedinou povinností je po skončení oprávněnosti jeho držby

vrátit práva vlastníku. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalované

nárokované užitky nabyly na základě řádného titulu, a není zde tedy prostor pro

uplatnění ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále

uvedl, že i žalobce byl na základě uvedené smlouvy oprávněným držitelem, jemuž

držba taktéž přinášela užitek, který si byl oprávněn ponechat. Odvolací soud

pak dovodil, že vyslovení neplatnosti smlouvy soudem v předchozím rozhodování o

této věci nemělo dost opodstatnění vzhledem k tomu, že se žádný z účastníků

této neplatnosti nedovolával a obsah závazku účastníků s odpovídající právní

úpravou poskytoval dostatečný podklad pro řešení jejich sporu, přičemž uvedl,

že, přestože akceptuje závěr o neplatnosti smlouvy, institut oprávněné držby

umožňuje řešit spor z tohoto závazku, aniž by musela být aplikována pravidla

o vypořádání bezdůvodného obohacení, která podle odvolacího soudu nejsou nijak

vlastní stávajícím (nesporným) poměrům účastníků řízení.

Odvolací soud se dále zabýval nárokem na náhradu škody. K tvrzení žalobce, že

mu škoda vznikla v důsledku neplatnosti smlouvy způsobené žalovanými, uvedl, že

obstarání souhlasu nebyla výlučná povinnost jedné smluvní strany, ale mohly tak

učinit strany obě. Krajský soud dospěl k závěru, že neplatnost smlouvy byla

zaviněna

i nekonáním žalobce, který sám mohl o souhlas požádat, a proto se zde uplatní

ustanovení § 441, věty za středníkem, o.z., stanovící, že v případě zavinění

škody výlučně jednáním poškozeného, nese poškozený škodu sám. Žalované tak

podle odvolacího soudu nenesou odpovědnost za tvrzenou škodu vzniklou v

důsledku neplatnosti smlouvy.

Jako další důvod neoprávněnosti nároku žalobce uvedl odvolací soud to, že

neplatnost smlouvy, navíc v rozhodné době nevědomá, nemohla být odpovídající

příčinou vzniku škody žalobce spočívající v uzavření leasingových a úvěrových

smluv. Stejně tak podle odvolacího soudu ke vzniku ušlého zisku z podnikání z

důvodu neplatnosti smlouvy nedošlo už proto, že částečně mu přeci jen zisk

vznikal za dobu, po kterou nemovitost užíval, a dále proto, že užívání

nemovitosti nebylo ukončeno v důsledku neplatnosti smlouvy, ale vypovězením

smlouvy a opuštěním budovy žalobcem. Přestože žalobce tvrdil, že budovu opustil

a ukončil nájemní vztah v důsledku protiprávního jednání žalovaných, dostatečně

toto protiprávní jednání žalovaných neupřesnil. Hlavní příčinou vzniku ušlého

zisku byla pak realizace práva žalobce podat výpověď.

Neoprávněnost některých nároků žalobce na náhradu škody pak vyplývá z toho, že

ani škodou v právním smyslu nejsou, neboť újmou podle odvolacího soudu nemohou

být závazková práva (a povinnosti), která se stala pouze neužitečnými. Stejně

tak není újmou cenový rozdíl na vodném a stočném vzniklý v důsledku poruchy,

kterou navíc ani žalobce jasně nespojoval s protiprávním jednáním žalovaných.

Odvolací soud odmítl

i to, že by jednání žalovaných (ať už v souvislosti s neplatnou smlouvou nebo

porušováním povinností pronajímatelek) mohlo mít souvislost s domnělou škodou

spočívající v úvěrových a na úvěr navazujících závazcích žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že

rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, na níž je

postaveno rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, v rozporu s hmotným

právem. Důvodnost pak žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází

ze skutkových zjištěních nemajících podle obsahu spisu oporu v podstatné části

v provedeném dokazování.

Dovolatel poukazuje především na nesprávný závěr odvolacího soudu, dle něhož o

souhlas s pronájmem nebytových prostor podle zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu

a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k 1. 4. 1993 (dále též jen

„souhlas“), měl požádat on sám, když jde o povinnost vlastníka nemovitosti. V

této souvislosti upozorňuje na znění § 2 zák. č. 116/1990 Sb. stanovícího, že s

nebytovými prostorami nakládají jejich vlastníci. Dovolatel se domnívá, že

tímto nakládáním je i vyžádání daného souhlasu, které nemůže provést nikdo

jiný než vlastník, neboť by v opačném případě mohlo docházet k zásahu do jeho

vlastnických práv a příslušný úřad by musel žádost jiné osoby odmítnout. V

posuzované věci navíc žalované uzavřely dne 18. 1. 1993 zprostředkovatelskou

smlouvu se společností A., ze které této společnosti vyplývala povinnost

posoudit soulad návrhů smluv s příslušnými předpisy. Okolnost, že povinnost

požádat o souhlas byla žalovanou stranou akceptována, dokládá dovolatel

i odkazem na provedené důkazní prostředky. Další zákonné ustanovení, z něhož

vyplývá povinnost žalovaných obstarat souhlas, je § 499 o.z., který stanoví

povinnost vlastníka věci, jež je předmětem úplatných právních úkonů, zajistit,

aby věc byla bez právních vad a bylo ji možno užívat podle povahy a účelu

smlouvy, což je pak ve vztahu k nebytovým prostorám upraveno ustanovením § 5

odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb. Dovolatel namítá, že soud příliš širokým výkladem

ustanovení § 14 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, vymezujícího účastníka

řízení jako osobu dotčenou správním řízením, dospěl k tomu, že nájemce je přímo

odpovědný za nevyvolání včasného správního řízení, což nelze považovat za

únosný právní názor, neboť podle § 3 zák. č. 116/1990 Sb. jde o souhlas

předchozí, tedy vyžadovaný v době, kdy ještě o řádného nájemce jít nemůže, a

jednání pouhého budoucího nájemce by znamenalo zásah do vlastnických práv

vlastníka věci. Při výkladu § 14 zák. č. 71/1967 Sb. je tak nutné rozlišit ty

účastníky, kteří mají právo řízení vyvolat, a ty, jež mají pouze právo se

řízení účastnit.

V souvislosti s povinností žalovaných požádat o souhlas s pronájmem nebytových

prostor považuje dovolatel za nesprávně posouzenou i otázku odpovědnosti za

škodu vzniklou v důsledku neplatnosti smlouvy, kterou by měly nést dílem

odpovídajícím jejich zavinění žalované.

Chybného právního posouzení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i tím,

že paušálně odmítl existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a

neplatností smlouvy a došel k závěru, že škoda spočívá v jiných příčinách,

které žalobce neprokázal. Dovolatel je toho názoru, že pokud soudy došly k

závěru o neplatnosti nájemní smlouvy a v souladu s tím i posuzovaly nároky

účastníků, není možné pak při stanovení odpovědnosti za škodu vycházet z toho,

kdo a jakým způsobem porušil nájemní smlouvu tak, že to vedlo k předčasnému

ukončení nájemního vztahu. Zároveň se dovolatel domnívá, že soudy pochybily při

dokazování i hodnocení důkazů, neboť nedodržely povinnost řádného hodnocení

důkazních prostředků vyplývající z § 132 o.s.ř. a hodnotily jen důkazy některé.

Soudy obou stupňů dále pominuly i skutečnost, že nájemní smlouva byla sjednána

na dobu delší pěti let, z čehož dovolatel vycházel, když na sebe bral závazky v

souvislosti se svým podnikatelským záměrem, a újma, která mu vznikla předčasným

ukončením nájemního vztahu, by měla být hodnocena z tohoto pohledu.

Za nesprávně posouzenou právní otázku považuje dovolatel i výklad zákonných

ustanovení o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud totiž v této souvislosti

pochybil při hodnocení důkazů i v tom, že při posouzení vypořádání bezdůvodného

obohacení nadřadil ujednání neplatné smlouvy nad zákonnou úpravu vyplývající z

§ 458 o.z., přičemž dovolatel dovozuje své nároky právě z ustanovení § 458

odst. 3 o.z., jež zakotvuje právo osoby vydávající předmět bezdůvodného

obohacení na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložila, a podle kterého

by tudíž dovolateli měla náležet nikoliv náhrada za zhodnocení nemovitosti, ale

náhrada vynaložených nákladů. Dovolatel přitom považuje za předmět vrácený

nájemcem „právo nájmu nemovitosti“, kterému odpovídá pronajimatelem vracené

nájemné. Dále se dovolává analogického užití ustanovení § 131 o.z., jež

zajišťuje právo na náhradu nákladů na věc vynaložených neoprávněnému držiteli,

který věc vrací jejímu vlastníku, a domnívá se, že přísluší-li takové právo

neoprávněnému držiteli, tím spíš by mělo příslušet nájemci z neplatné smlouvy v

postavení detentora, který si neplatnosti nebyl vědom. V této souvislosti

považuje řešení otázek zavinění a dobré víry, jimiž se zabýval odvolací soud,

za nadbytečné. Dovolatel dále odmítá závěr odvolacího soudu o použití

ustanovení § 129

a § 130 o.z. o oprávněné držbě s tím, že v projednávané věci nejde o vypořádání

věcných práv, nýbrž práv ze závazkového vztahu, a je tedy zapotřebí vycházet z

ustanovení § 457 a § 458 odst. 1 a 3 o.z., přičemž ustanovení o bezdůvodném

obohacení jsou speciálními ve vztahu k ustanovením o oprávněné držbě, a měla by

být plně aplikována na posuzovaný případ. Tvrzení o nároku na vynaložené

náklady pak dovolatel dokládá odkazem na příslušné důkazní prostředky.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým by

zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a věc

vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, a dále požádal, aby dovolací soud

změnil právní názor Krajského soudu v Brně obsažený v jeho rozhodnutí ze dne

21. 11. 2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, tak, že obstarat předchozí souhlas s

pronájmem nebytových prostor podle zák. č. 116/1990 Sb. bylo povinností

žalovaných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1

o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm.

c). V daném případě soud prvního stupně opakovaně žalobu zamítl

a rozhodl o právech povinnostech účastníků shodným způsobem. Přípustnost

rozhodnutí tedy nemůže být v tomto případě dána ustanovením § 237 odst. 1 písm.

a) či b) o.s.ř. Dovolací soud se tedy zabýval tím, zda je splněna podmínka

zásadního právního významu rozhodnutí a zda je tak založena přípustnost

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o

řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3

o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním

posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž

aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze

skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu

práva a povinnosti.

Při posouzení dovolatelem uváděné otázky, komu náležela povinnost požádat

příslušný úřad o souhlas podle zák. č. 116/1990 Sb., tj. zda pouze

pronajímateli nebo pronajímateli i nájemci, přitom odvolací soud nepřekročil

rámec vyplývající ze zákonné úpravy obsažené v § 3 citovaného zákona, který

výslovně neuvádí, která ze smluvních stran by měla žádat o souhlas. Zákon tak

umožňuje, aby se této povinnosti zhostila kterákoliv ze smluvních stran. Tento

závěr vyplývá i z toho, že se v daném případě jedná o řízení podle zák. č.

71/1967 Sb., jak již dříve opakovaně uvedl Nejvyšší soud (srov. např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/1998, nebo

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1115/2000,

publikované v časopise Soudní judikatura, svazek 3, ročník 2001, str. 132).

Zákon č. 71/1967 Sb. ve svém § 14 vychází z toho, že účastníkem řízení je

taková osoba, o jejíchž právech a povinnostech má být jednáno nebo jejíž práva,

právem chráněné zájmy a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny,

přičemž v ustanovení § 18 cit. zák. upravujícím zahájení řízení není vymezeno,

že by řízení mohlo být zahájeno pouze z podnětu některé ze skupin účastníků.

Nelze tedy přisvědčit argumentu dovolatele, dle něhož tento právní předpis

rozděluje účastníky do dvou skupin – osoby oprávněné řízení vyvolat a osoby

oprávněné se ho zúčastnit. Důvodné nejsou ani další dovolací námitky směřující

k tomu, že by případným souhlasem vydaným z podnětu jiné osoby než vlastníka

dotčené nemovitosti docházelo k zásahu do jeho vlastnických práv, neboť samotný

souhlas bez dalších kroků vlastníka nemovitosti nekonstituuje žádná práva ani

povinnosti, jež by představovaly zásah do jeho vlastnických práv. Výlučná

povinnost vlastníka nemovitosti zajistit potřebný souhlas nevyplývá ani z

dovolatelem uváděného ustanovení § 499 o.z. stanovícího povinnost tomu, kdo

úplatně přenechá věc jinému, zajistit, aby přenechávaná věc byla bez právních

vad. Toto ustanovení ovšem předpokládá platný závazkový vztah a řeší až vztahy

vzniklé na jeho základě, neuplatní se tedy při posuzování platnosti samotného

právního úkonu, jimž měl být závazkový vztah založen.

Mají-li obě strany možnost a zároveň i povinnost žádat o souhlas, je tak možno

dojít k závěru, že obě strany také nesou odpovědnost za škodu vzniklou

porušením této povinnosti podle § 420 o.z. Vzhledem k tomu, že nebylo

zapotřebí, aby podání žádosti bylo společným aktem obou stran a odvrátit

nepříznivý následek porušení této povinnosti bylo zcela v možnostech každé

strany jednotlivě, nelze dovodit ani to, že by škodu měly nést obě strany

rovným dílem ve smyslu § 441 o.z. Osobě, jíž vznikla škoda, se tak stalo v

důsledku porušení její povinnosti a nese jí sama (§ 441, věta za středníkem,

o.z.). Závěry odvolacího soudu jsou proto v souladu s odpovídajícími

ustanoveními hmotného práva.

V této souvislosti lze uvést i to, že pro stanovení povinnosti k náhradě škody

by závěr soudu o neplatnosti smlouvy a o míře, kterou se na neplatnosti obě

strany podílely, zároveň musel být podpořen závěrem o příčinné souvislosti

vzniku škody s tímto protiprávním jednáním. Pokud odvolací soud došel k závěru,

že příčinná souvislost zde dána není, neboť škoda vznikla v důsledku jiných

skutečností, přičemž tyto skutečnosti nebyly dovolatelem tvrzeny a důkazně

podloženy tak, aby soud mohl dojít k závěru, že škoda vznikla v důsledku

protiprávního jednání žalovaných, nemohl ani v případě jiného závěru o zavinění

škody přiznat její náhradu. Závěr soudu o absolutní neplatnosti předmětné

smlouvy totiž nezbavil dovolatele povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní

vyplývající z § 101 o.s.ř. ohledně všech rozhodujících skutečností. Neplatnost

smlouvy, a tudíž nemožnost odvolávat se při stanovení rozsahu práv a povinností

žalovaných jejích ustanovení, nebránila hodnocení eventuální protiprávnosti

jejich jednání z hlediska jiných zákonných ustanovení.

Další otázka dovolatelem navrhovaná k přezkumu dovolacím soudem směřovala k

posouzení nároků nájemce vůči pronajimateli vzniklých v důsledku hrazení

nájemného a provádění stavebních úprav na základě absolutně neplatné nájemní

smlouvy. V tomto případě došlo k odchýlení se od ustálené judikatury tím, že

odvolací soud došel k závěru, že na daný vztah lze uplatnit institut oprávnění

držby v souladu s ustanoveními § 129 a § 130 o.z.. Dovolací soud však ve své

rozhodovací činnosti vychází z toho, že v případě neplatných nájemních smluv se

jedná o poskytování plnění na základě neplatného právního úkonu, tedy o jednu

ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 o.z., kterou

je nutno vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení

(§ 451 a násl. o.z., zejména pak § 457 a § 458 odst. 1 o.z.), a zároveň se tak

jedná i o závazkový právní vztah vzniklý ze zvláštního právního důvodu podle §

489 o.z., a je třeba jej tak hodnotit. Tento závěr lze vztáhnout jak na případ

nájmu hrazeného na základě neplatné nájemní smlouvy, tak i k otázce zhodnocení

nemovitosti stavebními úpravami realizovaného nájemcem v domnění, že jde o

platnou nájemní smlouvu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11.

2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy vydaném

nakladatelstvím C.H. Beck v čísle 10/2003 na str. 345, nebo rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikované v

Souboru civilních rozhodnutí vydaném nakladatelstvím C.H. Beck v sešitě 28/2004

pod číslem C 2291). Odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího

soudu však v tomto případě nezakládá přípustnost dovolání, neboť nemělo přímý

vliv na řešení postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což je nezbytnou

podmínkou toho, aby se mohlo jednat o otázku zásadního právního významu ve

smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.

5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2001, sešit 4, str. 227). Odvolací soud ve svém rozhodnutí

dospěl mimo jiné k závěru, že pokud soud prvního stupně při posouzení nároků

žalobce vycházel z ustanovení o bezdůvodném obohacení, pak nepochybil, když

rozsah restituční povinnosti vzniklé v důsledku zjištěné absolutní neplatnosti

smlouvy považoval za určený ustanoveními § 457 a § 458 odst. 1 o.z. Aplikace

těchto ustanovení pak vedla okresní soud ke stejnému závěru, k jakému došel

krajský soud při kvalifikaci skutkového stavu jako oprávněné držby, tj. že při

zvážení možného zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami realizovanými

dovolatelem a dále i porovnáním uhrazeného nájemného a náhrad žalovaným za

užívání jejich nemovitosti není možné dovodit, že by na straně žalovaných

existovalo bezdůvodné obohacení, jehož vydání by se mohl žalobce domáhat.

Odlišný právní názor odvolacího soudu vycházející z ustanovení o oprávněné

držbě nezměnil výsledné uspořádání vztahů mezi účastníky,a nesplňuje tak výše

uvedenou podmínku vlivu odlišného právního posouzení na práva a povinnosti

účastníků.

Přípustnost dovolání v této otázce nemohou založit ani argumenty dovolatele, že

při stanovení výše restituční povinnosti je třeba vycházet z ustanovení § 458

odst. 3 o.z., neboť předmětem bezdůvodného obohacení, jenž je vracen nájemcem,

je právo nájmu, na které nájemce vynaložil nutné náklady, a mělo by mu tak

příslušet právo na jejich náhradu. K tomuto tvrzení dovolatele je možno uvést,

že za předmět bezdůvodného obohacení je považován majetkový prospěch nabytý na

základě některého z důvodů uvedených v § 451 odst. 2 o.z, popřípadě v § 454

o.z. (srov. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol: Občanský zákoník-

komentář, nakladatelství C.H. Beck, 10. vydání str. 807). Majetkovým prospěchem

je v tomto případě užitek nabytý na základě neplatné nájemní smlouvy, ten je

dán u nájemce prospěchem získaným z užívání nemovitosti

a u pronajímatele uhrazeným nájemným a případným zhodnocením nemovitosti

nájemcem. Soud prvního stupně a odvolací soud v rozsahu, v jakém se zabývaly

restituční povinností, pak dospěly ke shodnému závěru, k jakému došel i

Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích (viz rozhodnutí uvedená výše),

dle nichž se vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků neplatné

nájemní smlouvy řídí ustanoveními § 457 a § 458 odst. 1 o.z. Výše bezdůvodného

obohacení pronajímatele v případě stavebních úprav je pak dána zhodnocením

nemovitosti, které představuje prospěch, o nějž se pronajímatel obohatil, a

nikoliv náklady na toto zhodnocení vynaloženými.

Z uvedených důvodů neshledal dovolací soud, že by otázka posouzení nároků z

bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné nájemní smlouvy v tomto

případě představovala otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1

písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkami dovolatele, které

směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy. Zpochybnění skutkových

zjištění s tím, že nemají oporu ve spise podle § 241a odst. 3 o.s.ř., může být

způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dána přípustnost dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tím není nijak vymezena

právní otázka, kterou by měl být dán zásadní právní význam rozhodnutí

odvolacího soudu podle § 237 odst. 3 o.s.ř., nemůže tak být ani založena

přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,

publikované pod číslem 132/2004 v časopise Soudní judikatura, sešit 7).

Dalším návrhem dovolatele, kterým se domáhal toho, aby dovolací soud změnil

právní názor Krajského soudu v Brně obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 21. 11.

2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, se pak Nejvyšší soud nezabýval, neboť mu

ustanovení § 236

a násl. o.s.ř. takové oprávnění nepřiznává.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené

rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak

směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a proto je Nejvyšší soud

odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na

výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v

dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu