28 Cdo 1685/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobců a) J. R. a b) V. R., obou bytem P., zastoupených
JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou v Praze 2, Jaromírova 40, za vedlejší účasti
D. J., bytem V., zastoupené JUDr. Bedřichem Tomáškem, advokátem v Kolíně,
Politických vězňů 27, proti žalovanému Zemědělskému družstvu " P. " V., se
sídlem v K., zastoupenému JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská
770/6, o náhradu za odstraněné a znehodnocené budovy, za živý a mrtvý inventář,
za trvalé porosty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 502/97, o
dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.
7. 2009, č. j. 27 Co 13/2009, 27 Co 14/2009-434, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Praze výše označeným rozsudkem (výrok III.) potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 1. 2008, č. j. 8 C 502/97-370, ve výrocích
I. a II., v nichž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci ad b)
náhradu za odstraněné stavby v usedlosti D.ve výši 480.439,- Kč, a dále
povinnost k zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby vztahující se k
zemědělské usedlosti D., tu pak ve výši 83.066,- Kč ve vztahu k žalobkyni ad a)
a v téže částce vůči žalobci ad b), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku IV. odvolací soud změnil výrok III. shora specifikovaného rozsudku
soudu první instance tak, že návrh žalobců na náhradu za odstraněné trvalé
porosty ve vztahu k usedlosti D. byl zamítnut. Vůči vedlejší účastnici, které
soud prvního stupně původně přiznal v tomto výroku z uvedeného titulu částku
1.112,50 Kč, byl rozsudek v tomto bodě zrušen a řízení bylo zastaveno (přiznání
plnění odporuje zákonnému postavení vedlejšího účastníka). Odvolací instance
rovněž změnila prvostupňový rozsudek ve výroku IV. o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci ad b) náhradu za odstraněné trvalé porosty ve vztahu k
usedlosti D. ve výši 52.260,- Kč, tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta
(výrok V.). Ve výroku I. odvolací soud pro zpětvzetí podání zastavil řízení o
odvolání vedlejší účastnice proti (doplňujícímu) rozsudku ze dne 14. 10. 2008,
č. j. 8 C 502/97-408. Výrokem II. pak bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti
výroku V. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2008, č. j. 8 C
502/97-370, kterým nebyl žalobcům přiznán 10% úrok z prodlení od 1. 3. 1993 ve
vztahu ke všem jejich nárokům (žalovaný nebyl subjektivně oprávněn podat do
tohoto výroku odvolání). Ve výrocích VI., VII., VIII. a IX. bylo odvolací
instancí rozhodováno o nákladech řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usuzoval na důvodnost nároku
žalobců na náhradu za živý a mrtvý inventář ve vztahu k zemědělské usedlosti
Dobré Pole č. p. 4, jakož i za odstraněné stavby v usedlosti D. V odůvodnění
odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 27 Co 65/2004-179,
kterým byl v části potvrzen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne
7. 5. 2003, č. j. 8 C 502/97-155. Tímto rozhodnutím bylo co do základu
pravomocně rozhodnuto o opodstatněnosti prvního z uvedených požadavků žalobců
(ohledně nároku žalobce ad b/ na náhradu za odstraněné stavby pak odvolací
instance v tomto řízení z odůvodnění tohoto rozsudku také vycházela). Žalovaný
byl shledán osobou povinnou podle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
„zákona o půdě“). K náhradám za odstraněné trvalé porosty se odvolací soud vyjádřil odlišně od
první instance, neboť především shledal, že tyto nároky (viz výrok III. a IV. prvostupňového rozsudku) jsou promlčeny a nelze je proto žalobcům přiznat. Při
aplikaci § 101 obč. zák. o obecné tříleté promlčecí lhůtě dovodil, že vzhledem
k uplatnění těchto nároků dodatečně s účinky ke dni 19. 12. 1997, kdy byl soudu
prvního stupně doručen přípis žalobců ze dne 15. 12.
1997 s upřesněním petitu
žaloby (odvolací instance se zde dopustila chyby v psaní – namísto roku 1997
uvedla rok 2007), došlo v mezidobí k marnému uplynutí promlčecí doby. Ta počala
běžet ode dne faktického předání pozemků jejich vlastníkům (v květnu 1993) a
skončila o tři roky později, tedy téhož měsíce roku 1996.
výrokům VI., VIII. a IX. – podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvody označil
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. – rozhodnutí mělo v této části
spočívat na nesprávném právním posouzení věci a řízení před oběma nižšími
instancemi bylo podle názoru dovolatele postiženo vadami, jež měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný v dovolání nevymezil, v čem
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nesouhlasil se závěrem,
že je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář ve smyslu §
20 zákona o půdě. V tomto směru namítal, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství
ČR – Regionálního odboru v K. ze dne 16. 12. 1992, č. j. 098/92, na jehož
základě učinil soud prvního stupně předmětné zjištění vztahující se k pasivní
legitimaci žalovaného, označuje jako povinného neexistující subjekt a
dovolatele proto nezavazuje. Další jeho námitky směřovaly zejména k nesprávnému
hodnocení důkazů, jakož i k průběhu dokazování celkově (výhrady uplatnil v
první řadě ke znaleckému posudku a dále upozornil na skutečnost, že soudy
nižších stupňů nezahrnuly do výčtu prováděných důkazů listiny o již poskytnutém
plnění žalobcům v celkové výši 214.356,50 Kč). Žalovaný rovněž namítal
promlčení nároku žalobců na náhradu za znehodnocené nemovitosti. Závěrem
zdůraznil, že za rozporný se zákonem považuje postup nižších instancí, které za
živý a mrtvý inventář přiznaly žalobcům náhradu v peněžní formě, přestože
ustanovení § 20 odst. 3 zákona o půdě výslovně upřednostňuje jiný způsob
náhrady. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho měnícím výrokům IV. a V. –
podali dovolání též žalobci. Jeho přípustnost dovozovali z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako důvod dovolání tvrdili nesprávné právní
posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu především závěr o promlčení svých
nároků na náhradu za odstraněné trvalé porosty. Podle jejich názoru odporuje
námitka promlčení – vznesená žalovaným až v průběhu soudního řízení – dobrým
mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (čímž došlo zároveň k narušení právní
jistoty na straně žalobců). Dovolatelé (žalobci) proto žádali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
K podanému dovolání žalovaného se žalobci písemně vyjádřili. Nesouhlasili s jím
uplatněnými dovolacími námitkami – vyjma výtek k nákladovému výroku VI.
– a poukazovali na nedostatek zásadního právního významu (výroku III.)
napadeného rozhodnutí. Navrhovali, aby dovolací soud dovolání žalovaného do
výroků III., VIII. a IX. odmítl, a ve výroku VI. rozsudek odvolací instance
zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobců taktéž vyjádřil. Uplatnění námitky promlčení v
průběhu soudního sporu neshledal za rozporné se zákonem ani s dobrými mravy a
dovolání žalobců považoval za zcela neodůvodněné.
C. Přípustnost dovolání a dovolací důvody
Nejvyšší soud zjistil, že dovolatelé, zastoupení advokáty, podali dovolání včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobců byla dána
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků nižších
instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
neboť dovolatelé tvrdili, že napadený rozsudek zde spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody uplatnil podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení s možným následkem nesprávného
rozhodnutí, a též ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu
tvrzeně nesprávného právního posouzení věci. Dovolání žalobců je přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé – v zamítavých výrocích IV. a V. rozhodnutí odvolacího soudu byli žalobci
také subjektivně oprávněni k podání dovolání. Dovolání žalovaného není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Judikaturou je vyžadováno, aby dovolatel ve svém podání konkrétně
vymezil právní otázku, kterou považuje za zásadně právně významnou, a na níž
pak bude dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání reagovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite
též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení sv. 29, č. 23). Pakliže taková právní otázka není v dovolání určitě a
s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Pokud tedy formulování právní otázky zásadního významu chybí, tak, jako je tomu
i v předmětné věci (v dovolání žalovaného), nelze v takovém případě shledat
podané dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
otevřít tak v této části cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud kromě toho připomíná, že při přezkumu přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle
dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se
skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo).
Námitky k nesprávnému
hodnocení důkazů tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009); srov. též
ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.: k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (rozuměno zde při posouzení judikatorního přesahu věci). Na okraj je třeba zdůraznit, že nárok žalobců na náhradu za živý a
mrtvý inventář byl co do své podstaty vyřešen již pravomocným mezitímním
rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2003, č. j. 8 C 502/97-155,
potvrzeným v tomto bodě odvolací instancí pod č. j. 27 Co 65/2004-179 (kde byla
řešena též oprávněnost nároku žalobce ad b/ na náhradu za odstraněné stavby). V
této fázi sporu nejsou již námitky směřující k samé neexistenci prvního z
těchto požadavků uplatněného vůči žalovanému rozhodné a z hlediska posouzení
přípustnosti podaného dovolání žalovaného tak nemohou mít patřičnou relevanci. Mimoto se lze ztotožnit se závěrem soudů o nepromlčení obou zmíněných nároků,
neboť byly podle obsahu spisu uplatněny již k datu 1. 3. 1993 (promlčecí doba
ve smyslu relevantních ustanovení platného práva tedy marně neuplynula). Zbývá dodat, že (jak akcentuje žalovaný ve svém dovolání) při
poskytování náhrady za živý a mrtvý inventář se v zásadě upřednostňuje jiný
způsob náhrady nežli náhrada v peněžní formě (viz explicitní text ustanovení §
20 odst. 3 zákona o půdě); koresponduje to v širším slova smyslu s účelem a
smyslem restitučního právního předpisu, který se snaží křivdy u oprávněných
osob (jejich právních nástupců) zmírnit v první řadě vydáním zemědělského
majetku (tedy i věcí sloužících k zabezpečení zemědělské výroby – živý a mrtvý
inventář). Nicméně je nutno brát v potaz, že žalovaný na tuto skutečnost
poukázal ve vztahu k uvedenému nároku zřetelně až v dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, tedy po mnoha letech vedeného sporu (žalobci bylo v průběhu
řízení vysvětleno, proč jsou nuceni domáhat se této formy náhrady). Judikaturou
je navíc dovozováno, že k rozhodnutí soudu o jiném způsobu náhrady za živý nebo
mrtvý inventář, než poskytnutím věci téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a
přiměřeného množství, není nezbytná dohoda účastníků (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2567/2003). Závěrem této části Nejvyšší soud konstatuje, že pokud dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat
tu jeho část, která směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 231/2000).
D. Právní posouzení věci (důvodnost dovolání žalobců)
Dovolání žalobců není důvodné.
Nejvyšší soud, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se zabýval pouze
opodstatněností tvrzení žalobců směřujících k námitce promlčení, vznesené
žalovaným. V tomto směru neshledává postup žalovaného za příčící se dobrým
mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Z konstantní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, aj.) se podává, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje.
Promlčení nároku je upraveno hmotným právem, přičemž účastník řízení může
vznést námitku promlčení kdykoli za řízení, až do jeho pravomocného skončení.
Námitku promlčení uplatněnou až v průběhu soudního řízení ani nelze považovat
za novou skutečnost, neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o
námitku, která má hmotněprávní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobci nesli ve sporu riziko, že námitka
promlčení jejich nároku bude žalovanou stranou uplatněna. Vznesení námitky
promlčení je zákonným právem (ne povinností) dlužníka, vedoucím při splnění
podmínky marného uplynutí promlčecí doby k zániku nároku na straně věřitele (§
100 odst. 1 obč. zák.). K důvodně vznesené námitce promlčení je soud k návrhu
dlužníka (nikoli z úřední povinnosti) povinen náležitě přihlédnout. Soud proto
v řízení nepochybil, pokud tuto námitku zohlednil při svém rozhodování a
vyvodil-li z jejího uplatnění patřičné právní důsledky (zánik nároků žalobců na
náhradu za odstraněné trvalé porosty).
E. Závěry
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobců na náhradu za živý a
mrtvý inventář a nároku žalobce ad b) na náhradu za odstraněné stavby (výrok
III. rozsudku) nevykazuje judikatorní přesah nebo kontradikci, nebyly naplněny
podmínky přípustnosti dovolání žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. a jeho dovolání bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
Nebyl naplněn ani žalobci uplatněný dovolací důvod, odvolací soud rozhodl ve
věci v této části správně, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 o. s. ř. Žalobci ani
žalovaný – s ohledem na výsledek dovolacího řízení – neměli ve věci plný
úspěch, proto nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu