23 Cdo 1304/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, se sídlem v Brně – Bohunicích,
Jihlavská 340/20, PSČ 625 00, IČO 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí,
advokátkou, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, PSČ 602 00, proti žalované ESOX,
spol. s r.o., se sídlem v Brně - Kohoutovicích, Libušina třída 826/23, PSČ 623
00, IČO 00558010, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem, se sídlem v
Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, o zaplacení částky 314 118 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 119/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2016, č. j. 28
Co 228/2015-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Oktaviána Kociána, advokáta, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00.
pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j.
28 Co 228/2015-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost s
odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále
jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky hmotného a současně i procesního práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále
dle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Na úvod je třeba připomenout závěry Nejvyššího soudu ve věci vymezení
přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013. Již ve
svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od
které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky
odchyluje. Stejné závěry citované judikatury platí i pro námitku dovolatelky,
že otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena; tj. z dovolání
musí být patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací
soud postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatelka za Nejvyšším soudem dosud
nevyřešenou.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, žádné takové právní otázky neformulovala.
Žalobkyně dále v úvodu svého dovolání předestřela, že napadené rozhodnutí
závisí též na otázce hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jako otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí,
dovolatelka v dovolání formulovala otázku, zda „je samostatným právem žalobkyně
požadovat dříve smluvně ujednanou náhradu žalobkyní poskytnutého plnění třetí
osobě, která namísto žalované vadu odstranila poté, co žalovaná bezdůvodně vadu
neodstranila, a současně, zda je takové právo žalobkyně na zaplacení
samostatným právem, pro které běží samostatná promlčecí doba, potažmo od kdy
tato běží, případně zda je takové právo na zaplacení součástí práva žalobkyně
odstranit v předmětném případě vadu třetí osobou, pročež i takové právo má
samostatnou promlčecí dobu“.
Z odůvodnění dovolání pak vyplývá, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala
zejména to, že nesprávně právně posoudil otázku, zda v nyní posuzovaném případě
došlo k promlčení práva na úhradu částky vynaložené třetí osobě za odstranění
vad díla místo zhotovitele (žalované). Dle dovolatelky se začátek promlčecí
doby pro uplatnění práva na úhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla
třetí osobou neváže na okamžik uplatnění práva z vadného plnění, tj. reklamaci
ze dne 28. ledna 2009, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž k okamžiku zaplacení
ceny díla třetí osobě ze strany žalobkyně, případně na konec náhradní lhůty ke
splnění povinnosti žalované vadu odstranit. Promlčecí doba tak nemohla v žádném
případě uplynout dříve, než ke dni 23. srpna 2014, neboť náhradní lhůta byla
žalované poskytnuta dne 23. srpna 2010. Dle dovolatelky je smluvně ujednané
právo objednatele na odstranění vady díla třetí osobou samostatným právem a pro
jeho uplatnění musí běžet samostatná promlčecí doba, která počíná běžet dnem
následujícím po dni, kdy žalobkyně plnila třetí osobě, která vady na její pokyn
odstranila. I kdyby však právo na odstranění vady třetí osobou a právo na
zaplacení plnění žalobkyní v důsledku plnění třetí osoby poskytnutého bylo
jedním sdruženým nárokem, nemohla promlčecí doba započíst dříve než ke konci
náhradní lhůty ke splnění povinnosti žalované vadu odstranit.
Dovolatelka v souvislosti se svými námitkami odkazovala na některá rozhodnutí
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. května 2016, sp. zn. 33 Cdo 4944/2015,
rozsudek ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, a rozsudek ze dne 30.
března 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014), když měla za to, že se odvolací soud
při svém právním posouzení odchýlil od zde uvedených závěrů.
Závěry obsažené v dovolatelkou citované judikatuře Nejvyššího soudu však na
nyní projednávanou věc nedopadají. Odvolací soud se tak od těchto závěrů nemohl
při posuzování dovolatelkou formulovaných právních otázek odchýlit.
V usnesení ze dne 25. května 2016, sp. zn. 33 Cdo 4944/2015, se Nejvyšší soud
zabýval otázkou předpokladů vzniku práva z odpovědnosti za vady podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“). Zatímco občanský
zákoník (§ 101 a § 102) pro počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva z
odpovědnosti za vady předpokládá nejen vytknutí vady díla, ale též současné
sdělení, jaké právo v souvislosti s reklamovanou vadou objednatel zvolil, § 393
odst. 2 obch. zák. začátek běhu promlčecí doby u nároků ze záruky za jakost
váže ke dni včasného oznámení vady během záruční doby. Je tedy zřejmé, že
dovolatelkou citované rozhodnutí řeší jinou otázku než dovolatelkou vymezenou.
V rozsudku ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, Nejvyšší soud řešil
otázku, zda má objednatel právo na slevu z ceny díla v situaci, kdy se
zhotovitel odmítl zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla a objednatel
si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním
vady zhotovitele neuvědomil. Nejvyšší soud se v předmětném rozhodnutí vůbec
nezabýval otázkou začátku běhu promlčecí doby. Tou se nezabýval ani v posledním
dovolatekou citovaném rozhodnutí ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo
4980/2014, v němž řešil otázku, zda v případě, kdy zhotovitel nevyhoví důvodně
uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a
náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují
slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu
převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody.
Odvolací soud právo žalobkyně nechat si odstranit vady díla třetí osobou a
domáhat se po zhotoviteli úhrady s tím souvisejících nákladů (za předpokladu,
že tato možnost byla smluvně ujednána) posoudil v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu jako právo z odpovědnosti za vady díla (srov.
např. usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 23 Cdo 4178/2016, usnesení ze
dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, či usnesení ze dne 25. dubna
2017, sp. zn. 23 Cdo 5367/2016).
Nejvyšší soud nemá žádný důvod odchylovat se od svých již dříve vyjádřených
závěrů ani v nyní posuzované věci, v níž stejně jako ve věci řešené pod sp. zn.
32 Odo 1616/2005 došlo k uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla, které
náleží objednateli ze záruky za jakost díla poskytnuté objednateli
zhotovitelem. Pro práva ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva,
začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle § 392 odst. 2 věty druhé obch. zák.
vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro
právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad
díla třetí osobou, tak nelze z tohoto ustanovení dovodit. Právo nechat si
odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady
takového odstranění je pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za
vady, který však musí být ujednán ve smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či rozsudek ze dne 15.
dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003).
Jestliže záruční doba na jakost díla byla stanovena v délce trvání 70 měsíců
ode dne předání a převzetí dokončeného díla, ohledně vad vztahujících se k
montáži osvětlení byla v této věci prodloužena až do 20. května 2011, žalovaná
oznámila žalobkyni vady díla dopisem ze dne 28. ledna 2009, který byl žalobkyni
doručen dne 4. února 2009, pak promlčecí lhůta skončila dne 4. února 2013.
Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně je tudíž v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť z té vyplývá, že okamžikem
rozhodným pro začátek běhu promlčecí doby dle obchodního zákoníku je okamžik
včasného oznámení vady zhotoviteli.
Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení otázky
procesního práva, „zda nepoučení žalobkyně ohledně nutnosti tvrdit rozhodné
skutečnosti ohledně počátku, resp. konce běhu promlčecí doby nároku, který je
předmětem řízení, je postupem soudu, který má za následek nepřípustné zatížení
řízení procesní vadou, a současně zda odvolací soud mohl a měl toto procesní
pochybení soudu prvého stupně napravit“. V této souvislosti dovolatelka rovněž
namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro ni bylo nepředvídatelné,
přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn.
32 Cdo 1591/2011.
Jak již bylo uvedeno výše, pro způsobilé vymezení otázky, která může založit
přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž
řešení založil odvolací soud své rozhodnutí. Odvolací soud však své rozhodnutí
na dovolatelkou vymezené otázce nezaložil. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu
nesprávný procesní postup, namítá procesní vadu, která však není způsobilá
založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k procesní vadě mohl za určitých
podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná
tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vyvolat
nemůže.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu