23 Cdo 2577/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně AŽD Praha s. r. o., se sídlem v Praze 10, Žirovnická
2/3146, PSČ 106 17, IČO 48029483, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, proti žalované
LSTP spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Dubečská 34, PSČ 100 00, IČO
25694049, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 320/49, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1 797 792 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 135/2012, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015,
č. j. 1 Cmo 110/2014-165, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 22 Cm 135/2012-53,
ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2014, č. j. 22 Cm 135/2012-103,
zamítl žalobu s návrhem na zaplacení 1 797 792 Kč s příslušenstvím (výrok pod
bodem I) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů
řízení 95 590 Kč (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně jednotlivými dopisy žádala a
reklamovala u žalované vady díla a vyzývala žalovanou k jejich odstranění. Žalovaná odmítala tyto reklamované závady uznat, proto si žalobkyně zajistila
opravu vad u jiné společnosti. Z tohoto titulu uplatňuje po žalované náhradu
škody. Soud však neměl za prokázané, že by žalobkyně postupovala způsobem
předvídaným v ustanovení § 436 ve spojení s § 564 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), neboť
žalobkyně nepožadovala po žalované slevu z ceny díla, ani od smlouvy
neodstoupila. Žalobkyně proto nemůže v souladu s § 440 odst. 2 obch. zák. na
žalované žádat náhradu předmětné škody. Toto rozhodnutí soud prvního stupně
odůvodnil i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 1 Cmo 110/2014-165, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že z dosud provedeného dokazování nevyplývá, zda se
žalobkyně a žalovaná ve smluvních ujednáních odchýlily od dispozitivních
ustanovení § 564 a § 437 obch. zák. Odvolací soud poukázal na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu, podle které mohou z odpovědnosti za škodu
vzniknout práva shodná s odpovědností za vady, ale také práva odlišná, jež
nelze z odpovědnosti za vady uspokojit. Může se jednat o další škody, které
jsou vadným plněním zapříčiněny. Takto vzniklá škoda nemůže být kryta některým
nárokem z odpovědnosti za vady, ale musí být řádně uplatněna v režimu
odpovědnosti za škodu. Uplatněním nároku na náhradu škody se poškozený nehodlá
domoci kompenzace hodnoty provedeného díla, ale žádá náhradu skutečné škody
nebo ušlého zisku, které mu v důsledku vadného plnění vznikly. Porušení
povinnosti ze závazkového vztahu jako předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu
spočívá v takovém případě v dodání vadného díla, v důsledku čehož vznikla
uplatňovaná škoda. Podle odvolacího soudu proto bude třeba, aby se soud prvního
stupně znovu zabýval otázkou existence a obsahu smluvního vztahu mezi účastníky
a existencí tvrzených vad díla. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za
přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelka odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze kterého vyvozuje, že nárok na náhradu
nákladů potřebných k odstranění vady je nárokem z titulu odpovědnosti za vady.
Stane-li se vada subjektivně neodstranitelnou, může objednatel od smlouvy
odstoupit nebo požadovat slevu z ceny, nikoli však opravit si vady sám. Dovolatelka namítá, že pokud by vady odstraňovala sama, žalobkyně by žádné
další náklady nemusela vynakládat. Z důvodů výše uvedených dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje jeho odmítnutí,
popřípadě zamítnutí. Namítá, že dovolatelka podsouvá odvolacímu soudu závěry,
jež neučinil. Judikatura, na kterou dovolatelka odkazuje, nedopadá na daný
případ. Žalovaná ani neuvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Ostatně odvolací soud soudu prvního stupně vyčetl neúplné zjištění skutkového
stavu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo
556/2003, rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, rozsudku ze
dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011, rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007,
rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98 a od rozsudku ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, ale i od usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2758/14. Závěry těchto rozhodnutí lze stručně shrnout tak, že objednatel díla má právo
odstranit sám vady díla nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po
zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění jen tehdy, byl-li takový způsob
vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán. Neuplatnil-li objednatel nároky
z odpovědnosti za vady díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z
vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení
uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§ 440 odst. 2 obch. zák.). Mohl by se
však domáhat náhrady další (následné) škody, vzniklé mu v důsledku vadného
plnění zhotovitele. Odvolací soud však na tyto závěry sám odkázal a upozornil soud prvního stupně
na to, že žalobkyně se domáhá i náhrady škody způsobené vadným dílem. Správný
byl i postup odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně vyzval k tomu, aby
zjistil obsah závazkového vztahu a existenci tvrzených vad.
Pro rozhodnutí ve
věci je nutné zjistit, zda si smluvní strany ujednaly, že žalobkyně si může
odstranit vady díla sama nebo prostřednictvím třetí osoby, či nikoli. Stejně
tak bude třeba, aby soud posoudil, zda bylo dílo vadné a případně jaká část z
žalované částky se týká nákladů vynaložených žalobkyní na odstranění vad díla a
jaká část představuje uplatnění nároku na náhradu škody. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dovolání není přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (§243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu