23 Cdo 4379/2008

23 Cdo 4379/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci

žalobce Města České Velenice, se sídlem v Českých Velenicích, Revoluční 228,

zastoupeného JUDr. Stanislavem Vopelkou, advokátem, se sídlem v Českých

Budějovicích, Hroznová 28, proti žalované REVIS - Praha, spol. s r.o., se

sídlem v Praze 5 – Radotíně, Výpadová 317/19, IČO 41190114, zastoupené JUDr.

Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čs. Legií 172, o zaplacení

částky 100 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově

Hradci pod sp. zn. 6 C 202/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 7 Co 710/2008-258,

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 7

Co 710/2008-258, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22.

ledna 2008, č. j. 6 C 202/2007-216, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v

Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi

účastníky dne 13. 6. 1995 (ve znění dodatků) se žalovaná zavázala pro žalobce

provést projekt „plynofikace Města České Velenice“. Ke dni 30. 10. 1995

žalovaná dílo dokončila. V květnu 2002 došlo k propadu vozovky na parcele č. 1157/1 v k. ú. České Velenice v místě vedení plynového potrubí pokládaného

žalovanou, kde se křížila plynová trouba s kanalizační přípojkou, o níž

žalovaná v době pokládky plynovodu věděla. Kanalizační přípojka z betonových

trub byla pro průchod plynové trouby proražena a byl proveden rovný průchod

potrubí. Vzhledem k tomuto zásahu došlo k pronikání fekální vody do okolního

podloží a tím k rozvodňování zemních vrstev, což vedlo k jejich propadnutí a

následnému propadnutí části uliční vozovky. Žalobce následně prostřednictví

společnosti STAVCENT, a. s. uvedl poškození v předešlý stav. Za provedené práce

uvedené společnosti uhradil částku 100 856 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena

smlouva o dílo podle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)

ve spojení s § 536 a násl. obch. zák. Podle soudu prvního stupně je nepochybné,

že k propadnutí uliční vozovky došlo v příčinné souvislosti s jednáním

žalované. Pokud žalobce následně ze svého vynaložil na opravu prostředky ve

výši 100 856 Kč, vznikla mu škoda, která je majetkovou újmou reprezentující

hodnoty, které je nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého

stavu. V projednávané věci je tak dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou

žalobci a to jednak podle ustanovení § 373 obch. zák., jednak podle § 420a

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně se neztotožnil

s argumentací žalované, že při převzetí díla mohl žalobce zjistit případné

nedostatky, které by mohl uplatnit v rámci vad, a tím zanedbal svou povinnost

předcházet případným škodám. V řízení nevyplynulo, že by žalobce měl povědomost

o křížení plynovodu a kanalizačního potrubí již v roce 1995. V daném případě

nejde o uplatnění nároku z vad díla, ale o uplatnění nároku na náhradu škody

vzniklé v důsledku protiprávního jednání žalované. Nárok žalobce není ani

promlčen, jelikož k reálnému vzniku škody došlo ke dni 19. 12. 2002, kdy

předmětnou částku žalobce uhradil společnosti STAVCENT, a. s. Současně soud

neshledal žádné okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu,

neboť po provedeném dokazování bylo zjištěno, že žalovaná o křížení trasy

plynovodu s kanalizační přípojkou věděla, svévolně porušila normami stanovené

postupy a úmyslně prorazila betonovou kanalizační trubku za účelem

nepřípustného průchodu plynového potrubí. Soud prvního stupně tak žalobě v

plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 7 Co 710/2008-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu

prvního stupně a zcela na jeho odůvodnění odkázal. Odvolací soud doplnil, že

žalovaná je odpovědná žalobci za škodu podle ustanovení § 373 obch. zák. i

podle ustanovení § 420a obč. zák. Odvolací soud má stejně jako soud prvního

stupně za to, že žalobce je k podání žaloby aktivně legitimován, ačkoli k datu

propadu vozovky nebyl vlastníkem kanalizace a není vlastníkem pozemku p. č. 1157/1 v k. ú. České Velenice. Je totiž nepochybné, že k datu propadu vozovky

byl vlastníkem plynového vedení, a musel tedy vynaložit prostředky v žalované

výši na jeho nutnou opravu – provedení shybky, tj. výhybky potrubí a s tím

nutně spojené práce, provedené společností STAVCENT, a. s., jak byly v řízení

prokázány před soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že k promlčení

žalovaného nároku nedošlo, jelikož je zachována subjektivní i objektivní lhůta

podle § 397 a § 398 obch. zák. a rovněž podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl i k závěru, že žalobce neporušil svou prevenční povinnost

podle ustanovení § 384 obch. zák. a § 415 obč. zák. Z těchto důvodů odvolací

soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do

jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu

(dále též jen „o. s. ř.“), neboť soudy nižších stupňů se podle jejího názoru

odchýlily od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a otázku náhrady škody

posoudily v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka namítá, že žalobce není k uplatnění náhrady škody aktivně

legitimovaný, neboť k datu vzniku škody nevlastnil pozemek ani kanalizaci, na

nichž mělo dojít ke škodám, a na plynovém vedení mu škoda vzniknout nemohla,

neboť vady díla nejsou škodou a měly být odstraněny standardním reklamačním

postupem. Dovolatelka je toho názoru, že jedině vlastník dotčeného pozemku

(Česká republika a následně Jihočeský kraj) a vlastník kanalizace (do počátku

roku 2003 jím byl Jihočeský vodárenský svaz, poté žalobce) mohly být případným

jednáním žalované poškozeny. Žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu

(rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005 a sp. zn. 25 Cdo

2146/2000), podle níž nevlastník věci nemůže být poškozen újmou na věci

vzniklou. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že pokud žalobce investoval z

vlastní vůle do cizí věci, aniž měl k tomuto zákonnou povinnost, zakládá tato

investice vztah mezi vlastníkem věci a žalobcem, nikoli mezi žalobcem a

žalovanou. Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, který dovodil, že ačkoli

žalobce nebyl vlastníkem kanalizace ani pozemku v předmětné době, byl

vlastníkem plynového vedení a vynaložil tedy prostředky v žalované výši na jeho

opravu. Podle dovolatelky ovšem nelze směšovat odpovědnost za vady z provedení

díla s nároky z titulu náhrady škody. Celé plynové vedení bylo zhotoveno na

základě smlouvy o dílo a veškeré závady, které se na něm mohly objevit, musí

být řešeny výhradně v režimu reklamace vad a jejich následného odstranění v

souladu se zákonem a s uzavřenou smlouvou. Závada provedeného díla nemůže být z

právního hlediska škodou, ale pouze vadou díla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Dovolatelka je dále toho názoru, že pokud soudy dospěly k závěru, že škoda (ve

skutečnosti vada) byla přítomna již od počátku provedení díla, pak je ve smyslu

§ 398 obch. zák. nárok žalobce promlčen, neboť promlčecí doba běží ode dne, kdy

se poškozený o škodě mohl dozvědět. Tento okamžik nastal hned při kontrole

položení plynovodu, kdy se o vadném položení dozvěděly VAK JČ. Z toho důvodu

žalovaná opětovně namítla promlčení žalovaného nároku. V řízení tak dle

dovolatelky došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v obou stupních

soudního řízení. V prvním došlo k přiznání části náhrady škody nevlastníku věci

a části náhrady škody za vady na díle, v druhém stupni přiznáním náhrady škody

za vady vzniklé na díle. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009

Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění

účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je

dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalovaná napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v jeho

potvrzujícím výroku (výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo ve věci samé

potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla žalované uložena povinnost

zaplatit žalobci částku 100 856,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku). Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,

tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z

hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí

odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní

význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již

tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Právní posouzení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody, kterou měla

žalobci způsobit vadným provedením díla žalovaná, odvolacím soudem je

nesprávné, když ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku o

odpovědnosti za vady díla a odpovědnosti za škodu na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval, což zároveň zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podanou žalobou se žalobce domáhal proti žalované náhrady škody, která mu měla

vzniknout v důsledku vadně umístěných plynových rozvodů, jejichž pokládku

žalovaná provedla na základě smlouvy o dílo ze dne 13. 6. 1995, včetně

souvisejících dodatků, na pozemcích třetí osoby. Výši škody měla představovat

částka, kterou žalobce musel vynaložit na opravu vad díla a poškození

kanalizace a dalších částí, jež nechal odstranit na vlastní náklad

prostřednictvím třetího subjektu (STAVCENT, a. s.). Odvolací soud shodně se

soudem prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná žalobci odpovídá za škodu

podle ustanovení § 373 obch. zák. a § 420a obč. zák., a proto shledal nárok na

zaplacení částky v žalované výši důvodným. Část žalobou uplatněného nároku představují žalobcem vynaložené náklady spojené

se samotnou opravou vadně položených plynových rozvodů, další část žalobcem

vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav věcí, které nebyly předmětem

plnění ze smlouvy o dílo (kanalizace a pozemku samotného). Soud přitom není

vázán právní kvalifikací nároku žalobcem. Podle ustanovení § 564 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 436 až 441 obch. zák. má objednatel, má-li provedené dílo vady, jimiž je porušena smlouva o dílo

podstatným způsobem, právo požadovat, podle okolností, odstranění nedodělků,

odstranění právních vad, odstranění vad opravou, přiměřenou slevu z ceny díla

nebo právo odstoupit od smlouvy. Má-li provedené dílo, jehož předmět nelze

vzhledem k jeho povaze vrátit zhotoviteli, vady, jimiž je porušena smlouva o

dílo nepodstatným způsobem, má stejná práva s výjimkou práva na odstoupení od

smlouvy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003

(uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004 pod označením SJ

34/2004) konstatoval, že z ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák., ve spojení s

ustanovením § 564 obch. zák. nepochybně vyplývá, a jak ostatně dovodil i v

rozsudku ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, že uspokojení, kterého

lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a § 437

obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti

za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného

plnění nikoli uplatněním nároku z vad zboží, nýbrž požadavkem na plnění z

odlišného právního důvodu. Obecně podle § 440 odst. 2 obch. zák.

platí, že

objednatel nemůže požadovat náhradu v rozsahu, v jakém mohl dosáhnout

uspokojení uplatněním práva z odpovědnosti za vady, z žádného jiného právního

titulu, tedy ani z titulu náhrady škody. To platí přiměřeně i pro práva z

odpovědnosti za vady díla, v souvislosti s náhradou škody z vad díla (§ 564

obch. zák.). Podle ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. tak nelze uspokojení,

kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla podle § 436 a §

437 obch. zák. dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. K tomu je třeba dodat, že volba nároků z vad díla náleží kupujícímu

(objednateli), oznámí-li prodávajícímu (zhotoviteli) zvolený nárok ve včas

zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení, a že

uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího (zhotovitele). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobce toliko

žalovanou upozornil na vady s požadavkem na jejich odstranění, avšak bez

poskytnutí přiměřené lhůty k jejich odstranění, a poté si nechal vady odstranit

třetí osobou. Nejvyšší soud opakovaně dovodil (srov. např. rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003), že objednatel nemá ze zákona právo

odstranit vady sám nebo je nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady

takého odstranění, pokud nebyl takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za

vady dohodnut ve smlouvě. Bez dohody se zhotovitelem by takový postup byl možný

pouze tehdy, pokud by objednatel uplatnil nárok na slevu z ceny díla nebo pokud

by od smlouvy odstoupil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999,

sp. zn. 29 Cdo 2206/98). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však

tento skutkový závěr nepodává. Právní posouzení odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou

žalovanou žalobci na části díla jeho vadným provedením je tak závěrem neúplným,

tudíž nesprávným. Dovolací soud se vzhledem k dalším dovolacím námitkám žalované zabýval druhou

částí žalobcem uplatněného a odvolacím soudem přiznaného nároku žalobce na

náhradu škody, která měla žalobci vzniknout vynaložením nákladů na opravu

kanalizace a silniční komunikace poškozených v důsledku vadného plnění žalované

ze smlouvy o dílo. Jak výše uvedeno, odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými

právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a

předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky

vlastního plnění zhotovitele a sleduje, aby se objednateli dostalo ze

závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad. Odpovědnost za škodu

sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem

porušení povinnosti nebo jiné právem uznané skutečnosti. Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového

vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,

že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu zde spočívá právě

v porušení povinností žalované jako zhotovitelky dodat dílo žalobci jako

objednateli bez vad.

K tomu je třeba dodat, že nevytkl-li objednatel řádně vady

díla, nebrání to v tomto rozsahu uplatnění nároku na náhradu škody, neboť ten

lze v tomto rozsahu uplatnit nezávisle na tom, zda vada samotné opravy byla

vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady uplatněn (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001). Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že žalobce neměl vynakládat náklady

na odstranění škod vzniklých na majetku třetích osob v důsledku vadně

provedeného díla žalovanou, je tato námitka nedůvodná. Za škodu vzniklou v

důsledku porušení povinností uložených ve stavebním povolení odpovídá stavebník

bez ohledu na to, zda stavební práce prováděl sám nebo prostřednictvím svého

smluvního partnera (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002). Ve stavebním povolení ze dne 29. března 1995, č. j. SO-330/215/76/95, pod bodem 10 byla žalobci jako stavebníkovi uložena povinnost

případné závady, které by stavbou vznikly na cizím majetku, na svůj náklad

neodkladně odstranit a způsobené škody uhradit. Na odpovědnosti žalobce za

škodu způsobenou třetím osobám nic nemění, že k vlastnímu provedení stavby

žalobce uzavřel smlouvu o dílo se žalovanou jako zhotovitelkou. Pro celou soukromoprávní oblast je obecná úprava náhrady škody obsažena v

občanském zákoníku. Úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je ve vztahu k

úpravě občanského zákoníku úpravou zvláštní, přičemž úprava daná v § 373 an. má

charakter obecné úpravy náhrady škody v obchodních vztazích a k ní jsou v

obchodním zákoníku ještě speciální ustanovení v dalším stupni. (srov. shodně

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1469 s 1035). Pro v obchodním zákoníku

neupravenou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněním jiného se tak použije

právní úprava v zákoníku občanském. Z toho, že za jednu a tutéž škodu může poškozenému odpovídat více subjektů,

nelze dovodit závěr, že je tím vyloučena odpovědnost jednoho z nich, jsou-li

splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Není totiž zákonného důvodu

vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu

odpovídá též subjekt jiný (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

22. dubna 2003, 25 Cdo 2102/2002). Jestliže následkem vadné práce provedené

osobou použitou k realizaci díla je způsobena škoda a zhotovitel ji poškozenému

nahradí, má proti této třetí osobě tzv. postih podle § 440 obč. zák. z titulu

odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněním jiného (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 1843/2007). Odpovídá-li objednatel za škodu způsobenou třetím osobám vadným provedením

díla zhotovitelem, provedeným na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi

objednatelem a zhotovitelem podle § 536 a násl. obch. zák., má objednatel proti

zhotoviteli postih podle § 440 obč. zák

Obdobně v projednávané věci, plnil-li žalobce z titulu své odpovědnosti za

škodu třetím osobám v důsledku vadně provedeného díla žalovanou, je dán

žalobcův postih podle § 440 obč. zák. proti žalované.

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že je zde dána povinnost žalované

plnit žalobci na žalobcem vynaložené náklady na odstranění škody způsobené

třetím osobám v důsledku vadného plnění žalované, je tento závěr (byť dílem z

odlišných právních důvodů) správný. Protože však odvolací soud neodlišil právní instituty odpovědnosti za vady a

odpovědnosti za škodu a celý žalobou uplatněný nárok „na náhradu škody ve výši

100 856,- Kč“ posoudil toliko jako nárok na náhradu škody, tzn. nerozlišil,

jaká část nároku je dána z titulu odpovědnosti za vady a jaká je již postihem

příslušejícím žalobci v důsledku jeho odpovědnosti za škodu třetím osobám

mající příčinu ve vadném plnění žalované jako zhotovitele podle smlouvy o dílo

uzavřené mezi účastníky, je dovolání žalované opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu tak není správný. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než

jej podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody,

pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu

prvního stupně, dovolací soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek

soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení se soud bude muset zabývat rozlišením v jaké části uplatněného

nároku žalobce na zaplacení částky 100 856,- Kč jde o uplatněný nárok týkající

se vadně provedené části díla a v jaké části o plnění vynaložené žalobcem na

odstranění škod způsobených třetím osobám tímto vadným provedením díla

žalovanou. V části uplatněného nároku týkajícího se vadně provedeného díla soud

posoudí, zda objednatel vady žalované řádně oznámil a uplatnil nárok na slevu z

ceny díla nebo zda odstoupil od smlouvy, maje přitom na paměti, že se nemůže

domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění žalované (zhotovitele) v

rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za

vady. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně

nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.