U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce JUDr. J. Ch., zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se
sídlem v Brně, Kounicova 13/271, proti žalované UNEX a.s., se sídlem v Uničově,
Brníčko 1032, PSČ 783 93, identifikační číslo osoby 45192049, zastoupené JUDr.
Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o zaplacení 200 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm
257/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
24. května 2011, č.j. 7 Cmo 45/2011-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Dušana Dvořáka, advokáta se sídlem v Brně, Hlinky 118.
příslušenstvím, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že mezi
žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, jako kupujícím, a žalovanou, jako
prodávající, byla uzavřena dne 12.1.1994 kupní smlouva, jejímž předmětem byl
pečící stroj, který kupující převzal a zaplatil za něj kupní cenu ve výši 200
000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána 9-ti měsíční záruka na stroj od jeho
protokolárního předání po uplynutí zkušebního provozu. Stroj od počátku
vykazoval vady, které byly reklamovány a opravovány. V roce 1999 žalobce nechal
stroj opravit u třetího subjektu na základě smlouvy o dílo ze dne 23.11.1999 a
dopisem ze dne 3.12.1999 vyzval žalovanou, aby se podílela na generální opravě
stroje ve výši 200 000 Kč, neboť podle žalobce žalovaná věděla nebo musela
vědět o vadě zboží v době jeho dodání, což žalovaná přípisem ze dne 18.1.2000
odmítla.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupující na
základě smlouvy uzavřené podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) má právo uplatnit při porušení smlouvy podstatným způsobem právo z
odpovědnosti za vady podle § 436 odst. 1 obch. zák. tak, že požaduje odstranění
vady zboží opravou nebo dodáním náhradního zboží za vadné, či požadovat
přiměřenou slevu z ceny nebo odstoupit od smlouvy. Oba soudy poukázaly na
ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák., stanovící, že uspokojení, kterého lze
dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a 437 obch.
zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Z uvedeného
soudy dovodily, že pokud šlo dosáhnout v dané věci uspokojení z titulu
odpovědnosti za vady podle § 436 obch. zák., nelze je s ohledem na § 440 odst.
2 obch. zák. vymáhat z titulu náhrady škody. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu nákladů
vynaložených k odstranění vad dodaného stroje je nárokem, kterého by se žalobce
mohl domáhat tehdy, pokud by byl takový způsob vypořádání mezi smluvními
stranami sjednán z titulu odpovědnosti za vady, což však v daném případě
sjednáno nebylo. Odvolací soud konstatoval, že na přijatém závěru nemůže měnit
nic ani skutečnost, že žalovaná odmítla vadu stroje odstranit. Odvolací soud
proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil;
změnil jen přiznaný nárok na náhradu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.). Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že není
rozhodující právní kvalifikace uvedená žalobcem, ale rozhodující je vylíčení
skutkových okolností, z nichž vyplývá, že byla zjištěna existence vady a její
reklamace, včetně uplatnění nároku na zaplacení částky 200 000 Kč. Soudům
vytýká, že nevzaly v úvahu okolnost, že stroj generoval zisk, a aby žalobce o
tento zisk nepřišel, musel provést opravu, aby zabránil dalším škodám v podobě
ušlého zisku, jestliže žalovaná opravu stroje odmítla provést. Ušlý zisk podle
žalobce tak zajisté představuje škodu, resp. nárok, který nemůže být uspokojen
odstraněním vady opravou a ani případně odstoupením od smlouvy. Poukazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3029/2008, podle něhož může
nastoupit případný nárok na náhradu škody teprve až v případě neúplného
uspokojení objednatele z titulu vad, aby tak došlo k úplné reparaci. Nesouhlasí
tedy se závěrem obou soudů, že uspokojení nároků z vad zboží lze dosáhnout jen
v rámci odpovědnosti za vady a nelze ji dosáhnout uplatněním nároku cestou
odpovědnosti za škodu. Podle dovolatele soudy odhlédly od reálného stavu, kdy
žalovaná neodstranila příčinu vady a v roce 1994 pouze odstraňovala projevy
vady, stroj byl dodán s vadou, kterou žalovaná v roce 1999 odmítla odstranit.
Pokud by žalobce postupoval podle instrukcí uvedených v odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně, že měl žalobce uplatnit nárok z vad zboží podle § 436
obch. zák., tak v případě odmítnutí zvoleného nároku opravy by předmětný stroj
nesměl být opraven a musel by být někde umístěn, což podle dovolatele není v
souladu s principem spravedlnosti.
Podle dovolatele nesprávné právní posouzení odvolacím soudem spočívá na
nesprávné aplikaci a výkladu § 436 a násl. ve vztahu k § 440 odst. 2 obch. zák., a proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že v
dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam,
jestliže dovolatel jasně nespecifikoval žádnou otázku zásadního právního
významu. Pokud dovolatel poukazuje na určitá rozhodnutí Nejvyššího soudu, s
nimž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, žalovaná zdůrazňuje, že
tato rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu, než k jakým dospěl
odvolací soud. Poukazuje též na to, že dovolatel vytváří svá vlastní skutková
zjištění a z nich dovozuje svůj vlastní právní názor podložený rozhodnutími
Nejvyššího soudu. Připomíná, že soudy nerozhodly o zamítnutí žaloby na základě
toho, že žalobce neuplatňoval vůči žalované nároky z vad zboží předmětného
stroje podle § 436 a násl. obch. zák., ale požadoval náhradu za zaplacení
opravy stroje provedenou třetí osobou. Na základě těchto skutkových tvrzení pak
odvolací soud podle žalované správně v souladu s § 440 odst. 2 obch. zák. dovodil, že takový nárok žalobce na zaplacení částky vynaložené na opravu vadné
věci z titulu odpovědnosti za škodu nemůže být uspokojen. Na posuzovanou věc
nedopadá žalobcem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
3029/2008, podle něhož, teprve v případě neúplného uspokojení objednatele z
titulu vad, může nastoupit případný nárok na náhradu škody, tak aby došlo k
úplné reparaci. Žalobce ale nárok z vad zboží vůči žalované v souladu s
obchodním zákoníkem neuplatnil, tudíž není splněna podmínka pro uplatnění
náhrady škody ve smyslu 440 odst. 2 obch. zák., tj. primární uplatnění nároku z
vad zboží. Nesouhlasí s konstatování žalobce v dovolání, že vada byla
reklamována u žalované. V tomto směru poukazuje na odůvodnění odvolacího soudu,
který uvedl, žalobce dopisem ze dne 3.12.1999 vyzval žalovanou, aby se podílela
na generální opravě stroje ve výši 200 000 Kč, přičemž ve skutkovém závěru
odvolacího soudu není nikde zmínky o tom, že by žalobce zjištěné vady řádně
reklamoval. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Poté zkoumal,
zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání v posuzované části přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
neexistují v dané věci předpoklady pro jeho aplikaci. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení
právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o
takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska
právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí
předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání
je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním
významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního
významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Zároveň je namístě připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné
změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolatel však staví svůj právní názor ohledně nároku na zaplacení částky 200
000 Kč na vlastních skutkových zjištěních, které ale ze skutkových závěrů soudů
zcela nevyplývají, když tvrdí, že řádně uplatnil u žalované vady koupeného
stroje, avšak prodávající reklamovanou vadu neodstranil. Dovolatel z vlastních
skutkových závěrů dovozuje, že mu vznikl nárok na náhradu škody, spočívající ve
vynaložených nákladech na opravu stroje třetím subjektem. Ze skutkových
zjištění soudu však vyplývá, že v roce 1999 žalobce nechal stroj opravit u
třetího subjektu na základě smlouvy o dílo ze dne 23.11.1999 a dopisem ze dne
3.12.1999 vyzval žalovanou, aby se podílela na generální opravě stroje ve výši
200 000 Kč, neboť podle žalobce žalovaná věděla nebo musela vědět o vadě zboží
v době jeho dodání, což žalovaná přípisem ze dne 18.1.2000 odmítla. Ustanovení § 436 odst. 1 obch. zák. stanoví, že pokud je dodáním zboží s vadami
porušena smlouva podstatným způsobem (§ 345 odst. 2), může kupující:
a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání
chybějícího zboží a požadovat odstranění právních vad,
b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné,
c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že kupující má volbu mezi uvedenými možnostmi,
a pokud jsou vady neopravitelné, tak je volba omezena jen na zbývající tři
možné způsoby. Mezi uvedenými možnostmi však není uveden způsob, který zvolil
žalobce, že si nechal opravit stroj třetím subjektem a náklady na opravu
požaduje po prodávající žalované. Vedle nároků stanovených v § 436 odstavci 1 obch. zák. má kupující nárok na
náhradu škody, jakož i na smluvní pokutu, je-li sjednána (§ 436 odst. 4 obch. zák.). Z formulace „vedle nároků“ vyplývá, že náhradu škody může kupující
uplatnit jen za situace, kdy škoda není vyrovnána uspokojením práva z
odpovědnosti za vady. Podle § 436 odst. 4 obch. zák. se nahrazuje jen další
škoda, tj. škoda, která z uplatněné vady vzešla (srov. Komentář k Obchodnímu
zákoníku, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., vydaný C. H. BECK jako
třinácté vydání v roce 2000, str. 1094-5). Vznik takové škody, ale žalobce v
žalobě netvrdil. Odvolací soud dále aplikoval § 440 odst. 2 obch. zák., podle něhož uspokojení,
kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a
437, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Je třeba zdůraznit, že z titulu náhrady škody nelze požadovat a vymoci náhradu
toho, co mohl kupující požadovat z titulu odpovědnosti za vady (viz též výše
citovaný Komentář, str. 1098).
V tomto směru je konstantní i judikatura
Nejvyššího soudu – srov. např. rozhodnutí ze dne 25.6.2009, sp. zn. 23 Cdo
2247/2007, rozhodnutí ze dne 3.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, řešící otázky
spojené s výkladem a aplikací § 440 odst. 2 obch. zák. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud nesprávně posoudil ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. posouzení uplatněného nároku, aplikoval-li na daný
skutkový stav ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tak ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru
o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou
se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z
přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.