32 Cdo 3029/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce S. h. Č., M. a S., zastoupeného JUDr. J. M.,
advokátem proti žalovanému I.Š., zastoupenému JUDr. P. B., advokátem o
zaplacení 1,932.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 34 C 98/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 31. ledna 2008, č.j. 53 Co 408/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta JUDr. P. B..
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, v záhlaví označenému,
jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. května 2007,
č.j. 34 C 98/2006-95, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. června 2007,
č.j. 34 C 98/2006-101, ve výroku I. a II., kterými byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 1,932.616,- Kč spolu s úrokem 6,5% p.a. od 16.2.2002 do
zaplacení a žalobci uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 181.207,-
Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny
(rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl sice druhým v pořadí, ale jeho
první – rovněž zamítavé - rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno pro
nedostatek věcné příslušnosti soudu, jenž vydal v pořadí první rozsudek ve věci
samé) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., na které dovolatel odkazuje, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel dovolacími
námitkami obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam relevantní jen takové otázky (z těch, na
jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č.
132).
Dovolatelovy námitky, že soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci (jenž
spatřuje v tom, že soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že žalobce vůči
žalovanému opakovaně neúspěšně uplatnil nároky z odpovědnosti za vady díla, a v
důsledku jeho nečinnosti byl nucen přistoupit k provedení nezbytně nutných
oprav na své náklady, přičemž jak vyplývá ze znaleckých posudků, nesprávným
provedením díla vznikly žalobci na budově další škody), nejsou relevantní,
neboť zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska provádění a hodnocení
důkazů a učinění skutkových zjištění (skutkového stavu), jde tudíž o námitky,
jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále z pohledu posouzení přípustnosti dovolání zabýval
námitkami dovolatele, že právní názor zastávaný soudy obou stupňů ohledně
aplikace ustanovení § 436 odst. 1 a 4 ve spojení s § 440 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku (dále též „obch. zák.“) je v „rozporu s platnými právními předpisy, v
rozporu s dobrými mravy a s rozumným uspořádáním vztahů mezi obchodními
partnery“, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá správnost právního
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně
podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud při posouzení
důvodnosti nároku žalobce na náhradu škody ve výši 1,932.616,- Kč s
příslušenstvím, jako důsledku vadného plnění, vyšel z ustanovení § 440 odst. 2
obch. zák. ve vazbě na § 564 obch. zák. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17.
prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2004 pod označením SJ 34/2004) konstatoval, že z
ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. (ve spojení s ustanovením § 564 obch. zák.)
nepochybně vyplývá (a jak ostatně dovodil i v rozsudku ze dne 3. dubna 2001,
sp. zn. 29 Cdo 1180/2000), že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním
některého z nároků z vad zboží podle § 436 a § 437 obch. zák., nelze dosáhnout
uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu,
aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti za vady obcházen tím, že by se
objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného plnění nikoli uplatněním nároku
z vad zboží, nýbrž požadavkem na plnění z odlišného právního důvodu. Obecně
podle § 440 odst. 2 obch. zák. platí, že objednatel nemůže požadovat náhradu v
rozsahu, v jakém mohl dosáhnout uspokojení uplatněním práva z odpovědnosti za
vady, z žádného jiného právního titulu, tedy ani z titulu náhrady škody. To
platí přiměřeně i pro práva z odpovědnosti za vady díla, v souvislosti s
náhradou škody z vad díla (§ 564 obch. zák.).
Právní závěr odvolacího soudu, že teprve v případě neúplného uspokojení
objednatele z titulu vad, může nastoupit případný nárok na náhradu škody, tak
aby došlo k úplné reparaci, není tedy v rozporu s hmotným právem a dovolací
soud dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis
vyjádření k dovolání, ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění), z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v
platném znění) a z 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč (srov. § 137
odst. 3 o. s. ř., § 37 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy
celkem ve výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu