U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
R. Z., proti žalovanému J. S., místem podnikání v Praze 4, Severní I 2912/6
(identifikační číslo osoby 10135316), zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 50.946,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 89/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č.j. 54 Co
114/2015-298, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2015, č.j. 54 Co
114/2015-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil ve věci samé rozsudek ze
dne 23. 12. 2014, č.j. 21 C 89/2011-249, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil
žalovanému zaplatit žalobci 50.946,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení účastníků
a státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v
řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že žalobce vykonal právo z titulu
odpovědnosti za vady díla (bazénu zhotoveného na zakázku) ve tříleté promlčecí
době, která začala běžet od okamžiku, kdy v průběhu záruční doby řádně uplatnil
u žalovaného (zhotovitele) právo na odstranění vytčených vad (§ 101, § 102, §
647, § 649 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Protože
žalovaný reklamaci neuznal, je třeba na vady díla hledět jako na
neodstranitelné (§ 648 odst. 2 obč. zák., § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Pokud žalobce –
ústně či písemně – vytýkal vady bazénu již v letech 2004 a 2006, nezpůsobily
takové reklamace započetí běhu promlčecí doby ve smyslu § 102 obč. zák.,
protože žádné právo z titulu odpovědnosti za vady vůči zhotoviteli neuplatnil. Co se výše slevy z ceny týče, vycházel soud prvního stupně správně z pořizovací
ceny bazénu a jeho izolace z polyuretanu (127.365,- Kč); sleva ve výši 50.946,-
Kč – „minimální“ s ohledem na vady – přiměřeně odpovídá podle odvolacího soudu
rozsahu závad a v důsledku jejich existence i omezení žalobce v užívání díla. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.). Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že právo na slevu z ceny nelze žalobci přiznat,
protože ke vzniku nároku z odpovědnosti za vady (a tedy i k započetí běhu
promlčecí doby) není nezbytné, aby objednatel – vedle vytčení vad díla –
uplatnil u zhotovitele v záruční době i odpovídající právo z odpovědnosti za
vady; odvolací soud při řešení nastolené otázky vyšel z ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, kterou dovolací soud nehodlá měnit.
K tomu, aby
uplynutím záruční doby nedošlo k zániku práv z odpovědnosti za vady věci
zhotovené na zakázku, nestačí v průběhu záruční doby vadu zhotoviteli vytknout
(reklamovat), ale je nutné, aby v této lhůtě zároveň uvedl, jaké právo z důvodu
reklamované vady vůči zhotoviteli uplatňuje (srov. Ze zhodnocení rozhodování
soudů ve sporech ze zhotovení věci na zakázku a z opravy nebo úpravy věci,
projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu
ČSR 20. 10. 1988, Cpj 39/88, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 12/1989, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29
Cdo 2513/2013). Reklamace je jednostranný právní úkon objednatele adresovaný
zhotoviteli, jímž objednatel vytýká určité závady věci zhotovené na zakázku;
sama o sobě nemá přímé právní účinky. Teprve uplatněním práva z odpovědnosti za
vady, tj. (opět) jednostranným právním úkonem objednatele adresovaným
zhotoviteli, kterým objednatel dává na vědomí, jaké právo v souvislosti s
reklamovanou vadou zvolil, vznikne zhotoviteli v rámci odpovědnostního vztahu
konkrétní povinnost odpovídající uplatněnému právu; že oba právní úkony mohou
být uplatněny současně nebo samostatně, je nasnadě. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitkou
týkající se výsledku hodnocení nálezu znaleckého posudku znalce Ing. Pavla
Vinarského žalovaný tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008, a ze dne
28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). Přiměřenost slevy z ceny žalovaný
dovoláním nezpochybnil (na rozdíl od parametrů, ze kterých se sleva z ceny
vyvozuje, je určení její přiměřenosti otázkou právní). Ve skutečnosti vytýká
odvolacímu soudu nesprávný postup v řízení, za který považuje stanovení výše
slevy bez znaleckého zkoumání, resp. jen na podkladě znaleckého posudku, který
se zabýval existencí a povahou reklamovaných vad bazénu. Tím však nenapadá
žádný jeho právní závěr, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká
odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v
případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve
vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu