U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobců a/ Ing. V. S., a b/ L. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Beldou,
advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 1581/7, PSČ 466 01, proti
žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní
866/22, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní
podnik „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00009334, zastoupeného Mgr.
Janou Řehořkovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Eliášova 914/17, PSČ 470
01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
22 Cm 14/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
14. února 2013, č. j. 10 Cmo 51/2012-475, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, a to do 3 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného.
Rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 22 Cm 14/2001-421, zamítl Městský soud
v Praze (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. V. S. a
b/ L. S.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce
Mototechna, státní podnik „v likvidaci“) určení, že jejich pohledávka,
přihlášená do konkursního řízení vedeného u konkursního soudu na majetek úpadce
ve výši 264.282,39 Kč, je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). Šlo o čtvrtý rozsudek konkursního soudu o žalobě. Prvním rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 22 Cm 14/2001-40, konkursní soud
žalobu zamítl (tehdy co do požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši
264.351,95 Kč) a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud
v Praze (a věc vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 14. září 2005, č. j. 13 Cmo 265/2004-63. Druhým rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 22 Cm 14/2001-212, konkursní
soud: 1/ určil, že pohledávka žalobců je po právu co do částky 58.593,59 Kč
(bod I. výroku), 2/ zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení co do
požadavku na určení pravosti pohledávky ohledně částky 69,56 Kč (bod II. výroku), 3/ zamítl žalobu co do požadavku na určení pravosti pohledávky ohledně
částky 205.688,80 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze v bodech I., III. a IV. výroku (a věc potud vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 18. února 2009,
č. j. 13 Cmo 101/2008-240. Třetím rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Cm 14/2001-290, konkursní soud
žalobu zamítl (již co do požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši
264.282,39 Kč) a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud
v Praze (a věc vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 15. srpna 2011, č. j. 13 Cmo 89/2010-336. V rozsudku ze dne 29. května 2012 vyšel konkursní soud z toho, že pohledávka
žalobců sestává z celkem 5 dílčích pohledávek, a to z:
1/ Pohledávky ve výši 156.800 Kč (dále jen „první pohledávka“) z titulu práva z
odpovědnosti prodávajícího za vady věci [práva na výměnu věci - osobního
automobilu zn. Fiat 126 (dále jen „vozidlo“) - za novou] pořízené žalobci (jako
kupujícími) od pozdějšího úpadce (jako prodávajícího) kupní smlouvou ze dne 12. července 1989 za kupní cenu ve výši 47.900 Kč. 2/ Pohledávky ve výši 3.327 Kč (dále jen „druhá pohledávka“) z titulu nákladů
spojených se soudním vymáháním první pohledávky. 3/ Pohledávky ve výši 1.869,39 Kč (dále jen „třetí pohledávka“) z titulu 19%
úroku z prodlení z druhé pohledávky za dobu od 1. ledna 1996 do 31. prosince
1998. 4/ Pohledávky ve výši 69.072 Kč (dále jen „čtvrtá pohledávka“) z titulu nákladů
spojených s udržováním provozuschopnosti vozidla v době od roku 1990 do 31. prosince 2000 (pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, havarijní pojištění,
údržba a garážování vozidla a „ostatní náklady“, např. na výměnu oleje nebo
autobaterie). 5/ Pohledávky ve výši 33.256,56 Kč (dále jen „pátá pohledávka“) z titulu 19%
úroku z prodlení ze čtvrté pohledávky za dobu od 1. ledna 1996 do 31. prosince
1998.
Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1/ První pohledávka. Žaloba potud není po právu, jelikož žalobcům nevzniklo [v intencích ustanovení
§ 244, § 247 odst. 1 a § 251 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“)]
právo na výměnu vozidla, když všechny zjištěné vady vozidla byly vadami
odstranitelnými. 2/ Druhá a třetí pohledávka. Druhou pohledávku (ve výši 3.327 Kč) neuznal konkursní soud za pravou, jelikož
soudní rozhodnutí (ve věcech vedených u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9
C 355/95 a 4 C 767/95), jimiž byla předmětná částka žalobcům přiznána (jako
náhrada nákladů řízení) dosud nenabyla právní moci. Z týchž příčin neměl
konkursní soud za pravou ani třetí pohledávku (ve výši 1.869,39 Kč),
představovanou příslušenstvím druhé pohledávky (zákonnými úroky z prodlení z
ní). 3/ Čtvrtá a pátá pohledávka. Čtvrtou pohledávku (ve výši 69.072 Kč) neměl konkursní soud za pravou s
přihlédnutím k důvodům, pro které neuznal pravost první pohledávky. Z týchž
příčin neměl konkursní soud za pravou ani pátou pohledávku (ve výši 33.256,56
Kč), představovanou příslušenstvím čtvrté pohledávky (zákonnými úroky z
prodlení z ní). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 10 Cmo 51/2012-475, potvrdil rozsudek konkursního soudu z 29. května 2012
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku konkursního soudu ohledně
jednotlivých pohledávek k následujícím závěrům:
1/ První pohledávka. Podle odvolacího soudu postupoval konkursní soud správně, dovodil-li, že
žalobcům nevzniklo právo na výměnu vozidla, jelikož se na něm nevyskytovala
neodstranitelná vada. Konkursní soud též nepochybil (jak tvrdí žalobci), nevypořádal-li se s otázkou,
zda důvod pro uplatnění práva na výměnu vozidla nezakládal větší počet
odstranitelných vad, které bránily jeho řádnému užívání. Žalobci v přihlášce
první pohledávky ani v žalobě netvrdili, že by vůči (pozdějšímu) úpadci
uplatnili právo na výměnu vozidla z důvodů obsažených v ustanovení § 251 odst. 1 věty druhé obč. zák. V přihlášce pohledávky (z 2. března 1999) a v jejím
doplnění (z 3. října 2000) žalobci uvedli, že uplatňují pohledávku, která
vznikla tak, že od (pozdějšího) úpadce koupili vozidlo, které se ukázalo jako
vadné a neopravitelné. Proto vyzvali (pozdějšího) úpadce (reklamací z 28. září
1989, v níž rovněž tvrdili, že vozidlo považují za neopravitelné) k výměně
vozidla. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále
též jen „ZKV“) přitom určuje, že se v žalobě o určení pravosti, výše nebo
pořadí pohledávky smějí konkursní věřitelé dovolávat jen právního důvodu
uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit
jen do výše v nich uvedené. Navíc okolnost, že v protokolech STK bylo vyznačeno, že se na vozidle
(opakovaně) vyskytovaly 3 lehké závady, ještě neznamená, že by šlo o vady,
které vskutku bránily řádnému užívání vozidla.
Ani ze znaleckých posudků
nevyplynulo, že by se tyto vady projevovaly z hlediska užívání tak, že by
vozidlo nebylo možné řádně užívat. Tvrzení žalobců, že nikdo neprokázal opak,
neobstojí v situaci, kdy povinnost tvrzení a důkazní povinnost v dotčeném směru
tíží právě je (kupující). Odvolací soud přitom sdílí pochybnosti konkursního
soudu o věrohodnosti prohlášení žalobců, že od roku 1990 vozidlo nepoužívali. Odvolací soud pak stejně jako žalovaný považoval za neadekvátní i požadavek na
určení pravosti první pohledávky ve výši 156.800 Kč, v situaci, kdy pořizovací
(kupní) cena vozidla činila toliko 47.900 Kč. 2/ Druhá a třetí pohledávka. Rozhodovací praxe soudů představovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 7, ročník 2008, pod číslem 92, který je - stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001
- dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) je při řešení otázky
vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení ustálena v tom, že tento
nárok má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o
nákladech řízení (nároku na náhradu nákladů řízení) je totiž zpravidla závislé
na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li
rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na
náhradu nákladů řízení. V situaci, kdy žalobci nedoložili (nemohli doložit) pravomocná rozhodnutí v
nalézacích řízeních, jimiž by jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení, není druhá pohledávka po právu. Úroky z prodlení (jimiž je tvořena třetí pohledávka) mají povahu akcesorického
závazku, jehož osud je závislý na osudu závazku hlavního (na osudu jistiny
pohledávky). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník
2003, pod číslem 72. Proto není po právu ani třetí pohledávka. 3/ Čtvrtá a pátá pohledávka. Odvolací soud je (stejně jako konkursní soud) názoru, že nebyla-li prokázána
důvodnost první pohledávky (nebyl-li shledán opodstatněným nárok žalobců na
výměnu vozidla), nemá (neměl) [pozdější] úpadce důvod (povinnost) hradit
žalobcům náklady spojené s udržováním provozuschopnosti vozidla v době od roku
1990 do 31. prosince 2000. Proto není po právu čtvrtá pohledávka, ani na čtvrté
pohledávce závislá pohledávka pátá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (posléze zastoupeni advokátem)
dovolání, jehož přípustnost vymezují argumentem, že nejde o věc uvedenou v
ustanovení § 238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), a poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíce potud,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
procesně pochybil, když rozhodoval o rozsudku soudu prvního stupně v neúplném
znění (bez strany 2 rozsudku). Takový postup označují dovolatelé za porušení
jejich Ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti
poukazují na to, že na uvedenou vadu upozornili odvolací soud při (odvolacím)
jednání dne 14. února 2013 a že doručení neúplného rozsudku tamtéž potvrdil i
žalovaný. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že se označenou vadou nijak
nezabýval.
Dále dovolatelé míní, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (nebo že taková otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena), posoudil-li jimi uplatněné právo na výměnu vozidla (a
vznik první pohledávky) formalisticky, bez zhodnocení skutečného projevu jejich
vůle a bez „realistického“ výkladu pojmu „vada bránící řádnému užívání věci“.
Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýkají, že učinil zjevně nesprávný závěr
o tom, že vada bránící řádnému užívání věci nemůže existovat, je-li věc
(vozidlo) způsobilá k provozu na veřejných komunikacích. Odvolací soud tak (dle
dovolatelů) chybně ztotožnil veřejnoprávní posouzení kvalitativních vlastností
se subjektivním právem nabyvatele věci na vlastnosti věci deklarované
prodávajícím. Závěr odvolacího soudu je podle dovolatelů v rozporu s jejich
právem dle ustanovení § 250 obč. zák. (s právem na bezplatné včasné a řádné
odstranění vad). Dovolatelé rovněž mají „důvodné pochybnosti“ o důkazní hodnotě
znaleckých posudků, na něž odkazuje odvolací soud, s tím, že s odstupem času
tyto posudky nemohly provést žádná objektivní zjištění (stejně jako dopisy
pozdějšího úpadce). Podle dovolatelů není podstatné, zda jako laici označili vady za
neodstranitelné nebo opětující, ani to, že případně neargumentovali větším
počtem vad, pro které nelze věc řádně užívat a které opakovaně nebyly
odstraněny. Proto dovolatelé nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že v
přihlášce pohledávky uvedli, že požadují výměnu vozidla, které je vadné a
neopravitelné, takže se odvolací soud (proto) nezabýval vznikem práva na výměnu
vozidla z jiného důvodu. Dovolatelé mají za to, že splnili „formálněprávní“
požadavky kladené na obsah přihlášky, když uvedli její výši i právní důvod
vzniku (právo na výměnu vozidla). To, že vady, které pozdější úpadce opakovaně
neodstranil, považovali za vady neodstranitelné, byl jejich „laický logický
závěr“; tento „odborně nesprávný závěr“ by neměl být „formálním důvodem“ pro
nepřiznání práva na výměnu vozidla a na pohledávku odtud plynoucí. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě
zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Předmětný spor je sporem vyvolaným konkursem vedeným podle zákona o konkursu a
vyrovnání. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen s účinností od 1. ledna 2008 (§ 433 bod
1. a § 434). S přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro
konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i
pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy
vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Z řečeného plyne, že pro posouzení přípustnosti dovolání v dané věci (a pro
celé dovolací řízení) je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007, nikoli občanský soudní řád (včetně dovolateli odkazovaných
ustanovení § 237 a § 238 odst. 1 o. s. ř.), ve znění účinném (až) od 1. ledna
2013. Na tom nic nemění skutečnost, že dovolatelé se dovolávají nesprávného
znění občanského soudního řádu na základě nesprávného (jelikož z chybného znění
občanského soudního řádu vycházejícího) poučení o (přípustnosti) dovolání
obsaženého v rozsudku odvolacího soudu.
Okolnost, že odvolací soud poskytl
účastníkům v napadeném rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání (při
splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde
to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince
2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního
soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu). Má jen
ten důsledek, že dovolání bylo možno podat ve lhůtě 4 měsíců od doručení
rozsudku odvolacího soudu (§ 240 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (v
rozhodném znění). O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde. Odvolacím soudem
potvrzený (čtvrtý) rozsudek konkursního soudu ze dne 29. května 2012 není v
poměru k prvnímu a třetímu rozsudku konkursního soudu (z 21. října 2003 a ze 4. února 2010) rozsudkem, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
„jinak“. Totéž platí co do požadavku na určení pravosti pohledávky ohledně
částky 205.688,80 Kč pro druhý rozsudek konkursního soudu (z 6. prosince 2007). „Jinak“ bylo rozhodnuto v poměru ke druhému rozsudku konkursního soudu jen co
do určení pravosti pohledávky v rozsahu částky 58.593,59 Kč [sestávající z
části první pohledávky ve výši 47.900 Kč, z části čtvrté pohledávky ve výši
5.268 Kč a z části páté pohledávky (příslušenství čtvrté pohledávky) ve výši
5.425,59 Kč]. „Jiné“ (zamítavé) rozhodnutí konkursního soudu (třetím a čtvrtým
rozsudkem) ohledně požadavku na určení pravosti pohledávky v rozsahu částky
58.593,59 Kč však nemělo původ ve vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Důvodem zrušení druhého rozsudku konkursního soudu totiž byla jeho
nepřezkoumatelnost (srov. zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 18. února
2009). Důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam), pak Nejvyšší soud též nemá,
když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). V takto ustaveném procesním rámci uvádí Nejvyšší soud k důvodům odmítnutí
dovolání v rovině dílčích pohledávek dovolatelů v jednotlivostech následující
závěry:
A/ K tvrzené neúplnosti písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (pro
všechny dílčí pohledávky). Námitkou, že doručením stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku konkursního
soudu, v němž chyběla strana 2, bylo dovolatelům upřeno právo na spravedlivý
proces, vystihují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (toto ustanovení spojuje
zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady
řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro
založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu. K řečenému lze dodat, že namítají-li dovolatelé, že odvolací soud pochybil,
když rozhodoval o rozsudku soudu prvního stupně v neúplném znění (bez strany 2
rozsudku), jde o námitku, jež se míjí s obsahem spisu (originál rozsudku
konkursního soudu stranu 2 rozsudku obsahuje a odvolací soud sám tak o věci
rozhodoval na základě úplného obsahu spisu). B/ K právu na výměnu věci (vozidla) za novou. 1/ Druhá a třetí pohledávka. Argumenty snášené dovolateli v těch částech dovolání, jež se netýkají vady
zmíněné výše ad A/, nemají (nemohou mít) žádný vliv na správnost závěrů, pro
které odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou ohledně druhé a třetí pohledávky.
Napadené rozhodnutí potud (stejně jako předtím rozhodnutí konkursního soudu)
nespočívá na řešení právních otázek dovoláním předestřených (k právu dovolatelů
na výměnu věci), nýbrž na závěru, že třetí pohledávka nevznikla, jelikož soudní
rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení nenabyla právní moci. Tento závěr
(coby samostatný důvod zamítnutí žaloby ohledně druhé a třetí pohledávky)
dovolání nezpochybňuje (žádnou otázku zásadního právního významu ve vztahu k
němu neotevírá). Přitom, jde o závěr souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vedle
odvolacím soudem přiléhavě citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
238/2007 jde především o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009,
uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež má
jako rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu určující význam pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího
soudu). Závěr, podle kterého nelze přiznat příslušenství (druhé) pohledávky,
která nevznikla (třetí pohledávku), lze (kromě poukazu na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2171/2000, zmíněný odvolacím soudem) podpořit též poukazem
na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“). Druhá pohledávka sama
měla být „příslušenstvím“ první pohledávky (srov. § 121 odst. 3 obč. zák.) a
požadovat „příslušenství“ z „příslušenství“ nebylo v rozhodné době možné (jak
potvrzují závěry obsažené v R 5/2006). Právo požadovat zákonné úroky z prodlení
z pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení by tedy dovolatelé neměli, ani
kdyby jim náhrada nákladů řízení byla pravomocně přiznána. 2/ První pohledávka. a/ K „pochybnostem“ dovolatelů o důkazní hodnotě znaleckých posudků a dopisů
pozdějšího úpadce. Ve vztahu k této dovolací námitce Nejvyšší soud především připomíná, že (jak
popsáno shora) skutkový dovolací důvod dle § 241a odst. odst. 3 o. s. ř. nemají
dovolatelé k dispozici [v dotčených souvislostech nelze zkoumat, zda napadené
rozhodnutí vychází (co do znaleckých posudků a dopisů pozdějšího úpadce) ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování]. Mimo rámec (dovolatelům zapovězeného) dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. pak samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato dovolací námitka
tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. b/ K výkladu § 251 obč. zák.
ve spojení s výkladem § 23 odst. 2 ZKV. Co do výkladu § 251 obč. zák. (v rozhodném znění) je soudní praxe ustálena v
následujících závěrech:
1/ Důvodem pro uplatnění práva na výměnu věci podle ustanovení § 251 odst. 1
obč. zák. je 1/ neodstranitelná vada, 2/ větší počet vad nebo 3/ opětný výskyt
vady po opravě, avšak jen za předpokladu, že brání řádnému užívání prodané věci
[Ze zhodnocení rozhodování soudů ve věcech týkajících se nároků z prodeje v
obchodě a z obstaravatelských služeb, projednaného a schváleného
občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, z 30. prosince 1982,
Cpj 40/82, uveřejněného pod číslem 22/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 22/1983“), str. 307 (137)]. 2/ Za opětný výskyt vady lze zpravidla považovat výskyt téže vady po jejích
alespoň dvou předcházejících opravách [R 22/1983, str. 307 (137), Ze zhodnocení
rozhodování soudů ve sporech ze zhotovení věci na zakázku a z opravy nebo
úpravy věci, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem bývalého
Nejvyššího soudu ČSR z 20. října 1988, Cpj 39/88, uveřejněného pod číslem
12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/1989“), str. 138 (66)]. 3/ Za větší počet vad věci prodané v obchodě lze zpravidla považovat alespoň
tři vady věci [R 22/1983, str. 307 (137), R 12/1989, str. 138 (66)]. 4/ Jde-li o větší počet vad, pak řádnému užívání věci musí bránit každá z
těchto vad [R 22/1983, str. 308 (138)]. 5/ Posuzují-li soudy vady motorových vozidel prodaných v obchodě, přihlížejí
často k tomu, zda reklamovaná vada vozidla znamená porušení některého
ustanovení vyhlášky o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tento postup je v souladu se závěrem vyjádřeným v rozhodnutí (bývalého)
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 62/78, podle něhož takové vady motorových
vozidel představující porušení vyhlášky o podmínkách provozu na pozemních
komunikacích (jaké jsou vady brzd, unikání oleje, kmitání kol apod.) je třeba
vždy považovat za vady bránící jejich řádnému užívání [R 22/1983, str. 309
(139)]. 6/ Nemožností věc řádně užívat podle ustanovení § 251 odst. 1 obč. zák. nutno
rozumět případ, kdy je kupující v důsledku opakovaně se vyskytující vady anebo
pro větší počet odstranitelných vad poměrně dlouhý čas vyloučen z užívání věcí,
takže nelze od něho spravedlivě požadovat, aby trpěl takové omezení. Vady s
takovýmito následky je nutno klást co do právních následků na roveň vadám
neodstranitelným [Ze zhodnocení rozhodování soudů Slovenské socialistické
republiky o službách, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem
(bývalého) Nejvyššího soudu SSR, z 21. prosince 1977, Cpj 42/77, uveřejněného
pod číslem 2/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
2/1978“), str. 117 (41)]. 7/ Kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě lze
považovat za důvodné za předpokladu, že reklamovaná vada, která byla důvodem
pro uplatnění tohoto práva: 1/ je skutečně vadou, 2/ vyskytuje se na prodané
věci a 3/ má takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva
vyžadována [R 22/1983, str. 298 (128)].
8/ Pokud se určitá vada vyskytovala na prodané věci v minulosti a ještě před
uplatněním práva z odpovědnosti za vady byla odstraněna, nelze z důvodu výskytu
této vady uplatňovat žádné z práv obsažených v ustanoveních § 250 a § 251 odst. 1 a 2 obč. zák. (…) Stejně tak při posuzování důvodnosti uplatněného práva z
odpovědnosti za vady nelze přihlížet ani k takovým reklamovaným vadám, které se
na věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady nevyskytovaly a vznikly
až po uplatnění tohoto práva [R 22/1983, str. 298 - 299 (128 - 129)]. 9/ K tomu, aby nedošlo k zániku práv z odpovědnosti za vady věci prodané v
obchodě, nestačí, že kupující v záruční době vytkl obchodní organizaci vady
věci, nýbrž je nutné, aby v této lhůtě konkrétně uvedl, jaké právo z tohoto
důvodu u obchodní organizace uplatňuje [stanovisko občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 21. října 1975, Cpj 57/75, uveřejněné pod
číslem 17/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod III. stanoviska, R
22/1983, str. 294 (124), R 12/1989, str. 131 (59)]. Za neurčité a tedy
neplatné je považováno i takové uplatnění práva z odpovědnosti za vady, které
se neopírá o konkrétní vadu (vady) poskytnuté služby [R 12/1989, str. 132 (60)]. Co do výkladu ustanovení § 23 odst. 2 ZKV (v rozhodném znění, daném dobou
přihlášky pohledávky a jejího přezkumu v konkursním řízení vedeném na majetek
úpadce) je soudní praxe ustálena v následujících závěrech:
10/ Právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na
nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na
existenci této pohledávky. Přitom platí, že konkursní věřitel může až do
přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo
účinně popřena (co do pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na
nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky [shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97,
uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 74/2000“)]. 11/ Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter
žaloby. Obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným
způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel
přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel
(přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil
všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou,
uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření
pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem
38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“)].
12/ Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě
o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších
fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým
z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala
již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho
úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že
jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve
správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením
ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 1089/2000, R 38/2009). 13/ Vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v
odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na
kterou v textu žaloby výslovně odkáže (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
1089/2000, R 38/2009). 14/ Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ
i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě
a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení
rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a
jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (R 38/2009). 15/ Kromě požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený
listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce, je
uplatnění uvedeného závěru namístě jen tehdy, neobsahuje-li potřebné vylíčení
rozhodujících skutečností sama žaloba. Je-li příslušná skutečnost v žalobě
vylíčena, pak to, že listinný důkaz připojený k žalobě žalobní tvrzení
nepodporuje, nezpůsobuje vadu žaloby, ale může být podkladem pro závěr, že
žalobce tímto důkazem tvrzenou skutečnost neprokázal (R 38/2009). V poměrech této věci z výše podaného přehledu judikatury plyne, že:
1/ Závěr odvolacího soudu, že vady, pro které žalobci uplatnili u pozdějšího
úpadce (podáním z 24. srpna 1989) právo na výměnu věci (vozidla) za novou,
nebyly (poměřováno stavem vad k uvedenému datu) vadami, které nelze odstranit
ve smyslu § 251 odst. 1 věty první obč. zák., je souladný s výše citovanou
judikaturou k § 251 odst. 1 obč. zák. Srov. v přehledu judikatury bod 1/, [R
22/1983, str. 307 (137)], dále bod 7/ [R 22/1983, str. 298 (128)] a bod 8/ [R
22/1983, str. 298 - 299 (128 - 129)]. Ostatně, to, že nešlo o neodstranitelné
vady ve smyslu § 251 odst. 1 věty první obč. zák., nezpochybňují ani dovolatelé
(jejich dovolací argumentace se soustřeďuje k závěru, že šlo o vady, které
považovali za neodstranitelné poté, co je pozdější úpadce opakovaně
neodstranil). 2/ Poměřoval-li odvolací soud otázku, zda vady, pro které žalobci uplatnili u
pozdějšího úpadce (podáním z 24. srpna 1989) právo na výměnu věci (vozidla) za
novou, bránily řádnému užívání věci, především způsobilosti provozu věci
(vozidla) na pozemních komunikacích, jde opět o závěr souladný s výše citovanou
judikaturou k § 251 odst. 1 obč. zák. Srov.
v přehledu judikatury bod 5/ [R
22/1983, str. 309 (139)]. 3/ Závěr odvolacího soudu, že 3 lehké vady, které byly na vozidle zjištěny
(jediné 3 vady, které měly soudy provedeným dokazováním za zjištěné) [vady
označené v protokolu STK jako Závady na vozidle lehké - A: 403 - kola vůle v
uložení (podle znaleckého posudku znalce Ing. Jana Motejla - dále jen „J. M.“
takovému označení odpovídá, pokud: „Ve valivém uložení některého kola není
dostatečná vůle, nebo je vůle mírně zvětšená, popřípadě kolo se neotáčí plynule
a rovnoměrně, např. následkem mechanické závady valivého ložiska.“), 707 -
motor a převodovka těsnost (podle znaleckého posudku J. M. takovému označení
odpovídá, pokud: „Na motoru nebo na převodovce jsou patrné stopy po unikání
oleje, avšak olej neodkapává na vozovku.“), 305 - převodovka řízení (podle
znaleckého posudku J. M. takovému označení odpovídá, pokud: „Z převodky řízení
uniká mazivo, neodkapává však na vozovku.“)], nebránily ke dni uplatnění práva
na výměnu věci řádnému užívání věci (vozidla), je opět souladný s výše
citovanou judikaturou k § 251 odst. 1 obč. zák. Srov. v přehledu judikatury
opět bod 5/ [R 22/1983, str. 309 (139)], dále bod 6/ [R 2/1978, str. 117 (41)]
a bod 7/ [R 22/1983, str. 298 (128)]. Závěr, že šlo o vady, které nebránily
řádnému užívání věci, přitom vylučuje vznik práva na výměnu věci ve všech
případech popsaných v § 251 odst. 1 obč. zák., tedy i pro situace předjímané
větou druhou tohoto ustanovení. Srov. v přehledu judikatury opět bod 1/ [R
22/1983, str. 307 (137)]. Přitom úsudek, že právo na výměnu věci zakládal větší
počet vad věci (vozidla) [§ 251 odst. 1 věta druhá obč. zák.], by nebylo možné
přijmout již na základě závěru, že řádnému užívání věci (vozidla) nebránila byť
i jen jedna z oněch 3 vad věci (vozidla). Srov. v přehledu judikatury bod 3/ [R
22/1983, str. 307 (137), R 12/1989, str. 138 (66)] a bod 4/ [R 22/1983, str. 308 (138)]. 4/ V situaci, kdy pro účely posouzení přípustnosti dovolání obstál úsudek
odvolacího soudu, že zjištěné vady věci nebránily jejímu řádnému užívání, nemá
Nejvyšší soud důvod připustit dovolání pro účely posouzení správnosti výkladu §
23 odst. 2 ZKV odvolacím soudem [jenž by jinak byl dán vzhledem k závěrům
obsaženým v přehledu judikatury pod bodem 10 (R 74/2000), dále pod body 11/až
13/ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, R 38/2009) a pod body
14/ a 15/ (R 38/2009)]. Spočívá-li (totiž) rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných
než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp.
zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem
236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení
ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a
dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (vyjádření k dovolání
ze dne 17. července 2013). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v
dovolacím řízení, tvoří částka 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního
tarifu), z níž mimosmluvní odměna činí (podle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu) částku 3.100 Kč. S paušální částkou náhrady hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) jde celkem o částku 3.400 Kč,
k jejíž úhradě žalovanému zavázal dovolací soud oba žalobce společně a
nerozdílně (vzhledem k nedílné povaze uplatněného práva).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2015
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu