23 Cdo 1551/2011

23 Cdo 1551/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka,

Ph.D. ve věci žalobkyně STAVEBNÍ PORADNA, spol. s r.o., se sídlem v Českých

Budějovicích, Průběžná 48, PSČ 370 04, IČO 62508822, zastoupené JUDr. Pavlínou

Pomijovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c,

proti žalovanému

JUDr. Ing. M. M., MBA, zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v

Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o ochranu dobré pověsti právnické

osoby, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm

173/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.

prosince 2010,

č. j. 3 Cmo 131/2010-258, takto:

I. Dovolání žalobkyně v části, ve které směřovalo proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2010, č. j. 3 Cmo 131/2010-258, v

rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. října 2009,

č. j. 13 Cm 173/2008-218, ve znění usnesení ze dne 1. března 2010,

č. j. 13 Cm 173/2008-241, ve výroku pod bodem I, se zamítá.

II. Ve zbytku se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala ochrany dobré pověsti právnické osoby s

tvrzením, že dne 2. listopadu 2004 uzavřela s městem Č. K. mandátní smlouvu,

na jejímž základě provedla pro město práce spočívající v zajištění veřejné

zakázky podle zákona č. 40/2004 Sb., své závazky splnila řádně a včas a žádným

způsobem nemohla ovlivnit skutečnost, že k realizaci akce spočívající v

rekonstrukci autobusového nádraží v Č. K. nakonec nedošlo. Žalovaný v roce 2007

ve dvou článcích otištěných v červnovém a zářijovém vydání Zpravodaje města Č. K. uveřejnil výroky o tom, že zastupitelstvo města muselo zrušit výběrové

řízení na rekonstrukci autobusového nádraží a vybudování parkingu zejména v

důsledku špatné práce žalobkyně, a že práci žalobkyně při tomto výběrovém

řízení lze označit za špatnou či neprofesionální. Tyto výroky žalobkyně

označila za nepravdivé s tím, že poškodily její dobrou pověst. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodů ke zrušení výběrového řízení na

akci Rekonstrukce autobusového nádraží v Č. K. byla celá řada; šlo o důvody

technického charakteru v souvislosti se změnami projektu a dále o možná právní

rizika v souvislosti s přihlášením se společnosti České nemovitosti, a.s., k

záměru města pronajmout pozemky v areálu autobusového nádraží společnosti CBPS

spol. s r.o. nebo i v souvislosti se stíháním vedení města a obav z dalších

rozhodnutí. Z žádného z provedených důkazů nelze dovodit jednoznačné tvrzení

žalovaného v jeho článcích, že by ke zrušení výběrového řízení došlo „zejména v

důsledku špatné práce žalobkyně“. Žalovaný tedy zasáhl do dobré pověsti

žalobkyně a je namístě přiznání zadostiučinění ve formě omluvy. Nešlo přitom

podle názoru soudu prvního stupně o zásah tak intenzivní, aby odůvodňoval

přiznání peněžitého zadostiučinění. Žalobkyně ani neprokázala, že by jí v

důsledku uveřejněných článků žalovaného vznikla majetková újma, ani nebylo v

řízení zjištěno, že by v důsledku těchto článků došlo k ukončení spolupráce

mezi žalobkyní a městem Č. K., popř. mezi žalobkyní a společností T.. Krajský soud v Českých Budějovicích následně usnesením ze dne 1. března 2010,

č. j. 13 Cm 173/2008-241, zrušil shora označený rozsudek ve výroku pod bodem II

v rozsahu částky 2 000 000 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod

bodem I) a změnil usnesení ze dne 25. ledna 2010, č. j. 13 Cm 173/2008-237,

ohledně povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z odvolání. Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. prosince

2010, č. j. 3 Cmo 131/2010-258, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení

ze dne

1. března 2010, č. j. 13 Cm 173/2008-241, ve výroku pod bodem I změnil tak, že

žaloba o zveřejnění omluvy ve Zpravodaji města Č. K. v tam uvedeném znění se

zamítá, ve výroku pod bodem II jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení

před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná pro

rozhodnutí ve věci a ve svém rozhodnutí z nich vyšel, dovodil však, že soud

prvního stupně z těchto zjištění vyvodil nesprávný právní závěr o tom, že

jednání žalovaného lze kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti

žalobkyně. Žalobkyně uplatnila nároky podle § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen

„obč. zák.“) z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti

právnické osoby, která měla být narušena dvěma články publikovanými žalovaným

ve Zpravodaji města Č. K. v červnu a září roku 2007. Odvolací soud vytkl soudu

prvního stupně, že neposuzoval uplatněný nárok v souladu s platnou judikaturou,

podle níž nelze zkoumat jednotlivé výroky v textu obsažené odděleně, ale je

třeba je posuzovat v kontextu celého sdělení i v kontextu dalších skutečností. Odvolací soud proto zopakoval dokazování oběma předmětnými články žalovaného,

stejně jako článkem jednatele žalobkyně, pana J. V., uveřejněném ve stejném

periodiku v srpnu roku 2007. Zjistil, že článek „AUTOBUSOVÉ NÁDRAŽÍ PROBLÉM,

NEBO PŘÍLEŽITOST?“ uveřejněný v červnovém vydání Zpravodaje města Č. K. a

podepsaný žalovaným s připojením funkce „předseda komise pro územní plán,

majetek a investice“ je věnován problematice letitého neutěšeného stavu

autobusového nádraží v Č. K.. V jeho úvodu po zmínce, že minulé vedení města se

snažilo situaci řešit a najít investora, který by provedl rekonstrukci, byl

uveden výrok „Zejména v důsledku špatné práce tehdejšího poradce, firmy S. p.,

však muselo nové zastupitelstvo města výběrové řízení zrušit“, aniž by byla

jakákoliv činnost žalobkyně zmíněna, nadto hodnocena. Dále zjistil, že reakcí

na tento článek byl článek jednatele žalobkyně, podle něhož žalovaný svým

článkem bezdůvodně poškodil dobré jméno žalobkyně. Pisatel dále uvedl, že spíše

přičiněním žalovaného nedošlo k vyhledání investora, a že po žalovaném požadují

omluvu. Na to reagoval žalovaný dalším článkem, v němž se odmítl omluvit a

uvedl, že by „práci jeho firmy ve věci autobusového nádraží místo slova špatná

označil přesněji slovem „neprofesionální“, popsal průběh výběrového řízení a

důvody nezdaru této akce, které spatřuje jednak v nedodržení podmínek

výběrového řízení ze strany společnosti Č. p. s. a dále v tom, že na počátku

výběrového řízení nebyl zveřejněn záměr města prodat či pronajmout pozemky

vítězi výběrového řízení, přičemž tento nedostatek dává za vinu tehdejším

radním, zastupitelům a úředníkům města, stejně jako žalobkyni, která jako

investiční poradkyně měla celý proces organizovat. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že oba předmětné články žalovaného jsou

svým obsahem hodnotícím úsudkem a dovolenou kritikou, která je přiměřená co do

obsahu a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevystupuje z hranic nutných k

dosažení svého účelu. Její text nijak nevybočil z přijatelné míry svobody

projevu. Články odvolací soud kvalifikuje jako hodnotové soudy. Hodnotový soud

se přitom považuje za nedovolený projev pouze v případě, že jde o kritiku zcela

postrádající věcný základ a nelze pro ni nalézt žádné zdůvodnění (tzv.

paušální

kritika). Inkriminované výroky žalovaného tyto znaky paušální kritiky

nenaplňují, jde tedy o přípustnou kritiku nevybočující z fair projevu. Míru

snášenlivosti kritiky je podle odvolacího soudu nutno v projednávané věci

stanovit s přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětem kritiky byla činnost

žalobkyně coby poradkyně města Č. K., tedy veřejnoprávní korporace, přičemž

soukromá osoba vstupující do vztahu s veřejnoprávní korporací musí počítat s

větší mírou kritiky. Měřítka kritiky jsou v takovém případě měkčí ve prospěch

původců kritiky, což je dáno tím, že nejen uvažovaná rekonstrukce autobusového

nádraží, ale logicky i činnost žalobkyně s ní spojená se stává věcí veřejného

zájmu. Je proto v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení

meze přípustnosti uveřejnění kritických informací. Závěr soudu prvního stupně,

že k zásahu do dobré pověsti žalobkyně došlo, a že je namístě přiznat jí

zadostiučinění ve formě omluvy, není tudíž podle odvolacího soudu správný. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,

přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., a v případě měnícího výroku též podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací

důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívá podle názoru dovolatelky

v tom,

že ve věci nerozhodoval věcně příslušný soud. Otázka výkladu § 9 odst. 1 o. s. ř. je soudy rozhodována rozdílně, je proto dán její zásadní právní význam. Další vadu řízení shledává dovolatelka v nedostatku řádného a přezkoumatelného

odůvodnění napadeného rozsudku. Podle názoru dovolatelky založil odvolací soud

své závěry pouze na chronologii zveřejněných článků, ve zbytku však nevysvětlil

své závěry, které tak lze jen stěží přezkoumat. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového

zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť

nelze jakkoliv logicky odůvodnit zjištění o pravdivosti výroků žalovaného,

resp. pravdivosti podkladů výroků.

Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř.] odvolacím soudem je podle dovolatelky založeno na jeho zásadním

pochybení, které spočívá v tom, že se odvolací soud nezabýval pravdivostí

tvrzení obsažených v jednotlivých článcích. Stávající judikatura naopak vychází

ze zásady, že za oprávněnou kritiku, která je přiměřená co do obsahu a formy,

lze považovat jen takovou kritiku, která vychází z pravdivých podkladů, a že je

to kritik sám, který musí prokázat existenci faktů, která sloužila za základ

kritiky. Úplný a správný právní závěr nelze podle názoru dovolatelky učinit

pouze na podkladě závěru, že šlo o hodnotící úsudek a dovolenou kritiku s

odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997, sp. zn. II. ÚS

359/96,

jak to učinil odvolací soud. Žalovaný započal text svého jinak informativního

článku jasným a konkrétním tvrzením o tom, že de facto prapůvodcem všech

problémů je právě špatná práce žalobkyně, a každý nezaujatý čtenář musel podle

názoru dovolatelky nabýt takového vědomí. Toto tvrzení nemohou negovat ani

další navazující úvahy žalovaného ohledně budoucích plánů s nádražím. Argumenty, jimiž žalovaný v předmětných článcích odůvodňuje „neprofesionalitu“

jednání žalobkyně, jsou zcela protichůdné základním principům zákona č. 40/2004

Sb., o veřejných zakázkách, kterými jsou zejména transparentnost,

nediskriminace a rovné zacházení. Proto jako protizákonnou je nutno odmítnout

tezi žalovaného, že „dobře a profesionálně pracující poradce také určitě přímo

oslovil řadu významných developerů, podrobně je seznámil s nabízenou investiční

příležitostí“, když ve skutečnosti lze v takovém případě komunikovat jen s

těmi, kteří podají nabídku. Dovolatelka zdůraznila, že se nikdy v řízení, ani

na jeho počátku, nedopustila žádné, natož závažné chyby, nebo že celý projekt

již na samém počátku „spoluzazdila firma pana V.“, tj. jednatele žalobkyně. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že difamující

výroky žalovaného je nutno v daném případě posuzovat s větší tolerancí, neboť

žalobkyně vstupovala do vztahu s veřejnoprávní korporací. Dovolatelka

zdůraznila, že nebyla poradcem města Č. K., nýbrž jeho smluvním partnerem,

který mohl a měl vykonávat výlučně činnost podle jeho pokynů, byť se jednalo o

veřejnoprávní subjekt, a to v přísně formalizovaném procesu zadávání veřejných

zakázek. Město jako zadavatel se od kroků a výroků žalovaného distancovalo. Byl to naopak žalovaný, který svými připomínkami a vstupováním do celé

záležitosti a osobním jednáním s vítězem tendru (bez jakéhokoliv pověření

zadavatele) modifikoval celý projekt tak, že došlo ke změně jeho věcné náplně

proti původně vyhlášenému záměru a předmětu plnění a místo stavby parkovacího

domu s autobusovým nádražím a obchodními službami pro širokou veřejnost jím byl

navrhován hotel s podstatně omezenou parkovací kapacitou a autobusovým

nádražím. Nemůže tedy obstát paušální závěr odvolacího soudu o žalobkyni jako

svým způsobem veřejně vystupujícím subjektu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě

stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání

přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl

změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zveřejnění

omluvy ve Zpravodaji města Č. K. v tam uvedeném znění se zamítá, je přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozhodnutím

odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto zabýval důvodností podaného dovolání v tomto rozsahu. Pro posouzení zásahu do práv na dobrou pověst právnické osoby je nutné

rozlišovat, zda má posuzovaný výrok povahu skutkového tvrzení či hodnotícího

úsudku. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu,

která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti,

pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by

odporovala právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud

naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá

určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to

na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze

jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci,

zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv

je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem

kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném

případě se nejedná o skutkové zjištění, jehož pravdivost by bylo možné

prokazovat, ale o hodnotící úsudek, tj. o kritiku. Proto je nutné zabývat se

otázkou, zda kritika žalobkyně ze strany žalovaného vybočovala z mezí

přípustnosti, resp. oprávněnosti. Právem přípustná kritika předpokládá, že při

ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a dále,

že je přiměřená co do obsahu i formy. Takto jsou míněny i použité výrazy,

formulace, spojení apod., přičemž podstatné je, že tato kritika tak nevybočuje

z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. O

věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek

difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou.

Za nedovolený projev se

hodnotový soud považuje pouze v případě, že jde o kritiku zcela postrádající

věcný základ a nelze pro ni nalézt žádné zdůvodnění. Výroky žalovaného je nutné posuzovat nikoli izolovaně, ale v kontextu všech tří

publikovaných článků. Ačkoli v prvním článku žalovaný uvedl, že výběrové řízení

bylo zrušeno zejména v důsledku špatné práce žalobkyně, v zářijovém článku již

toto bylo relativizováno, tj. že práce žalobkyně byla nikoli špatná, ale

neprofesionální, a že z pohledu žalovaného bylo výběrové řízení zrušeno z více

důvodu, které spočívaly jak na straně radních, zastupitelstva a úředníků města,

tak na straně žalobkyně, která měla jako investiční poradce celý proces

organizovat. Taková kritika, pokud se výroky žalovaného posuzují souhrnně i s

přihlédnutím k možnosti žalobkyně účinně se bránit publikací článku ve stejném

periodiku, kde byly publikovány výroky žalovaného, nepřesáhla možnou přiměřenou

intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze,

tj. neztrácí charakter konkrétního úsudku. K otázce výkladu ustanovení § 11 a násl. obč. zák., včetně ochrany tzv. osob

veřejného zájmu a významu možnosti těchto osob vyjádřit se ke kritice, se

vztahuje ustálená judikatura dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo

1109/2005, nebo ze dne

31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 954/2006). Nejvyšší soud v těchto rozsudcích

dovodil, že měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v

případě veřejně činných osob mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Tuto doktrínu je možné v určité podobě vztáhnout i na posuzovanou situaci. Lze

se proto přiklonit k závěru odvolacího soudu, že vstupuje-li soukromá osoba do

smluvních vztahů s veřejnoprávní korporací, tj. městem, a to navíc v otázce

veřejných zakázek, která často podléhá kontrole ze strany veřejnosti, je třeba

počítat s větší mírou kritiky jejího jednání jak ze strany veřejnoprávní

korporace, tak ze strany ostatních dotčených subjektů. Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, jelikož ve věci

rozhodoval věcně nepříslušný soud. Tuto námitku dovolatelky je nutné odmítnout. Otázka výkladu

§ 9 odst. 1 o. s. ř. byla řešena v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010,

sp. zn. Ncp 2831/2009, uveřejněném pod č. 2/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek. V něm dospěl soud k závěru, že k projednání a rozhodnutí ve věcech

ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák. jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy bez zřetele na to, zda stranami

sporu jsou podnikatelé. Dovolací soud se nemá důvod od tohoto závěru odchylovat. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky dovolatelky nejsou opodstatněné

a dovolání bylo podáno nedůvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání

žalobkyně v rozsahu, v němž je přípustné, podle § 243b odst. 2 věty před

středníkem o. s. ř. zamítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací

soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, je třeba

posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru,

že dovolání v tomto rozsahu není přípustné. Soud prvního stupně dovodil, že

zásah do dobré pověsti žalobkyně uveřejněním článků v regionálním týdeníku

nebyl tak intenzivní, že by odůvodňoval přiznání jakéhokoliv jiného

zadostiučinění než omluvy. Odvolací soud se s ohledem na závěr, že předmětnými

výroky nedošlo k porušení práv žalobkyně, odůvodněním potvrzení tohoto

zamítavého výroku nijak dále nezabýval. Dovolací soud se ztotožnil s odvolacím

soudem v tom, že předmětnými výroky nedošlo k porušení dobré pověsti žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok ohledně žaloby na

zaplacení přiměřeného zadostiučinění, proto nemá zásadní právní význam a nelze

založit přípustnost dovolání v tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. Jelikož dovolání žalobkyně není v tomto rozsahu přípustné, Nejvyšší

soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. odst. 3 o. s. ř., když

žalovanému v tomto dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.