30 Cdo 1292/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve
věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 3, Ondříčkova 16, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 162/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 35 Co 430/2016 -
145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 35 Co 430/2016 -
145, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2016, č. j. 26 C 162/2015 -
128, byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 72 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 INS 7917/2009. Dále bylo
žalované uloženo uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24
684 Kč (výrok II). K odvolání žalované Městský soud v Praze uvedený rozsudek změnil tak, že zamítl
žalobu o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím a konstatoval, že nepřiměřenou
délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 INS 7917/2009
bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I),
dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci 24 684 Kč na náhradě
nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v
řízení tam vedeném pod sp. zn. 94 INS 7917/2009. Rozsudkem Obvodního soud pro
Prahu 9 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 54 C 120/2007 – 106, který nabyl právní moci
dne 14. 11. 2010, bylo uloženo bývalému zaměstnavateli žalobce, společnosti
AUTOMOBILTECHNIK PRAHA, s. r. o. (dále jen „úpadce“) uhrazení částky ve výši
416 863 Kč s příslušenstvím z titulu neplatně skončeného pracovního poměru. Na
majetek úpadce byl v mezidobí prohlášen konkurz a žalobce svou pohledávku vůči
insolvečnímu správci úpadce uplatnil dne 29. 9. 2010. Ačkoli se jednalo o
pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen jako „IZ“), a měla být žalobci uhrazena osobou s dispozičním
oprávněním podle § 203 IZ, tedy řádně a včas, byla žalobci uhrazena až dne 17. 6. 2014 částka ve výši 512 399,10 Kč. Žalobce má za to, že mu nebyla uhrazena
částka v plné výši příslušenství. Insolvenční řízení doposud nebylo ukončeno. Žalobce tvrdí, že mu nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení byla způsobena
nemajetková újma, kterou vyčíslil na 72 000 Kč. Odvolací soud shrnul skutkový stav tak, že žalobce byl účasten na insolvenčním
řízení úpadce od 29. 9. 2010 (uplatnění pohledávky) do 17. 6. 2014, kdy byl
žalobcův nárok „v zásadě uspokojen“ insolvenčním správcem dobrovolně, jeho
nárok je tak vázán na uvedené období, nikoli na délku celého insolvenčního
řízení (dosud neskončeného). Přestože majetková podstata úhradu celé nárokované
částky umožňovala, insolvenční správce tak neučinil a žalobce nevyužil možnost
podání žaloby podle § 203 odst. 4 IZ. Odvolací soud v návaznosti na § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zohlednil, že v insolvenčním
řízení nebyl uspokojen nárok žalobce představující jeho pohledávku z
pracovněprávního vztahu po dobu necelých 4 let, že insolvenční správce v tomto
období nebyl nečinný a že „žalobce nevyužil zákonnou možnost a nevyzval správce
k plnění prostřednictvím žaloby dle § 203 odst. 4 IZ“. Posledně uvedenou
skutečnost hodnotil odvolací soud jako zásadní pro posouzení újmy vzniklé
žalobci, neboť jeho postoj zpochybňuje význam délky insolvenčního řízení pro
žalobce natolik, že není na místě přistoupit k finanční náhradě nemajetkové
újmy, nýbrž jako satisfakce postačí konstatování porušení práva. Návrh
žalované, aby do řízení vstoupil také insolvenční správce úpadce jako vedlejší
účastník, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl s odkazem na § 92
a 216 o. s. ř. Žalobce podal dovolání proti výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku odvolací
soudu, přičemž namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním
posouzení. Dovolání je dle názoru žalobce přípustné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena. V úvodu žalobce namítá, že pro něho bylo
rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, a to do té míry, že byla porušena jeho
práva vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 1 Ústavy. Jelikož je § 31a
OdpŠk normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž obsah vymezuje v každém
jednotlivém případě soud na základě individuálního posouzení, nemůže mít
žalobce „dopředu“ znalost o tom, ze které konkrétní okolnosti bude soud
vymezovat hypotézu právní normy. Žalobce neměl možnost argumentovat proti tomu,
aby soud z nepodání žaloby podle § 203 odst. 4 IZ učinil přijatý závěr. Dále žalobce uvádí, že otázkou neřešenou je, zda je možno ze skutečnosti, že
věřitel z pracovněprávní pohledávky nepodal žalobu dle § 203 odst. 4 IZ,
dovodit natolik snížený význam řízení pro tohoto věřitele, že pro jeho
odškodnění postačí konstatování porušení práva. Odkazuje na rozhodnutí
dovolacího soudu, ze kterých vyplývá, že konstatování práva jako forma
satisfakce v případech nepřiměřené délky řízení obvykle postačuje v případech,
kdy se újma způsobená poškozenému zdá vzhledem k okolnostem případu
zanedbatelná či minimální (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012). Žalobce namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně při posouzení
otázky významu délky řízení pro žalobce, neboť chtěl-li odvolací soud posoudit
okolnosti nepodání žalob dle § 203 odst. 4 IZ, měl osvětlit, jakým způsobem by
podání této žaloby urychlilo uspokojení pohledávky žalobce v insolvenčním
řízení. Pokud takové odůvodnění chybí, resp. má odvolací soud za to, že se
takovými skutečnostmi není třeba zabývat, považuje žalobce napadené rozhodnutí
za nesprávné.
Žalobce taktéž upozorňuje, že vůči úpadci vedl dvě pracovněprávní
řízení, jejichž výsledkem byla pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení,
přičemž první z nich trvalo 5 let, druhé 4 roky. V jejich průběhu utrpěl úraz,
v jehož důsledku je upoután na invalidní vozík. Trvání na podání žaloby proti
insolvenčnímu správci podle § 203 odst. 4 IZ, aby byl prokázán význam řízení
pro žalobce, považuje žalobce za nepřiměřeně přísné, neboť žalobce
předpokládal, že insolvenční správce bude v případě podané žaloby vyčkávat s
vyplacením pohledávky žalobce až na právní moc rozhodnutí soudu, jež žalobce
očekával v horizontu 4 let. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve
výroku I změnil tak, že uloží žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši
72 000 Kč s příslušenstvím a taktéž náklady dovolacího řízení. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné, neboť se v otázce posouzení kritérií obsažených v § 31a
OdpŠk odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší
soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zjevně nepřiměřená,
což se v tomto případě stalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Odvolací soud při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění uzavřel,
že jednání, resp. nečinnost žalobce spočívající v nepodání žaloby dle § 203
odst. 4 IZ natolik zpochybňuje význam délky insolvenčního řízení pro žalobce,
že relutární odškodnění není na místě. Kritérii obsaženými v § 31a OdpŠk se v
podrobné formě zabývá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(dále jen jako Stanovisko), z něhož vyplývá, že ačkoli je konstatace porušení
práva rovnocennou formou odškodnění jako relutární satisfakce, tak v případech
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním
postupem ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, je přiznání odškodnění ve formě
konstatace porušení práva velmi výjimečnou záležitostí, např. tehdy, byl-li
význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že
doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).
Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,
který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, a přichází v
úvahu typicky tehdy, je-li délka řízení způsobena nemalou měrou chováním
stěžovatele.
Odvolací soud zde zaměnil dvě z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to
chování poškozeného a význam řízení pro poškozeného. Kritérium jednání
poškozeného napomáhá korigovat případnou výši odškodnění ve vazbě na konkrétní
jednání či nečinnost stěžovatele, které ovlivnilo délku řízení, např.
obstrukční či sudičské chování. Naproti tomu kritérium významu řízení se
vztahuje k subjektivnímu prožívání stěžovatele a váže se na důležitost výsledku
řízení pro jeho osobu, jeho budoucí život apod., přičemž vždy je nutné
individuální posouzení, jelikož řízení o částce v řádu desetitisíců Kč bude mít
jiný význam pro nemajetnou osobu a odlišný pro velkou obchodní korporaci.
Stanovisko taktéž v bodu IV písm. d) demonstrativně vypočítává okolnosti, jež
by měl soud brát v úvahu při určení formy a výše zadostiučinění, kterými (ve
vztahu k projednávané věci) jsou např. skutečnost, že se jedná o pohledávku z
pracovněprávního sporu, věk a zdravotní stav žalobce apod.
Navíc nelze opominout, že je primárně povinností orgánů veřejné moci, aby bylo
jejich rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě. Tato povinnost má být plněna i
tehdy, pokud účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení spočívající v nečinnosti orgánu. Tedy jinými slovy není obecně
povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí.
Nelze tedy přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že příslušnou
stížnost či jiný prostředek nevyužil (blíže viz Stanovisko). Nezájem účastníka
o průběh řízení trvající řadu let lze podle okolností při posuzování formy či
výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu
řízení pro poškozeného. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 3694/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
9/2016).
K přímému dotazu odvolacího soudu však při jednání právní zástupce žalobce
obšírně vysvětloval význam řízení pro poškozeného, obdobně se tak stalo i v
dřívějších písemných podáních. Konstatace porušení práva za daných skutkových
okolností je proto zjevně nepřiměřeným zadostiučiněním a odvolací soud se ve
svých úvahách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něho bylo překvapivé,
jedná se o vadu řízení, kterou se lze v dovolacím řízení zabývat, neboť bylo
dovolání shledáno přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá in fine). Námitka však
není důvodná, neboť nečinností žalobce argumentovala již žalovaná ve svém
odvolání (č. l. 135) a při ústním jednání právní zástupce žalobce k přímému
dotazu soudu, zda byla uplatněna žaloba dle IZ, odpověděl, že k takovému kroku
zatím nebyl důvod, neboť doposud nebylo vydáno rozvrhové usnesení (čas cca 7:30
záznamu z ústního jednání odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2016).
Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu
tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost,
kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS
220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli
proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného
skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §
118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené,
ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci
(srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).“ V nyní posuzované věci odvolací
soud nezaložil napadené rozhodnutí na závěru, že žalovaná neunesla důkazní
břemeno.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání (§ 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř.). V rámci nového projednání odvolací soud zváží podanou žalobu ve světle
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, ze dne
22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, a ze dne ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2656/2010, a dále Stanoviska a shora uvedené judikatury.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení
(§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu