Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Minerál-Metal, s. r. o., sídlem Družstevní II 339, Hluk, zastoupené JUDr. Miluší Kulhavou, advokátkou, sídlem Sladovnická 274/16, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 20 Cdo 3732/2023-305, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2023 č. j. 20 Co 23/2023-248 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 26 EXE 2627/2021-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Richarda Paseky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zastavil exekuci nařízenou soudem na základě pověření exekutora ke zřízení exekutorského zástavního práva (I. výrok) a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi řízení nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení městského soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud připomenul, že § 268 odst. 1 písm. b) a písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), umožňuje zastavit exekuci pro zrušení podkladového rozhodnutí či pro její nepřípustnost i bez návrhu povinného, a to z úřední povinnosti, a neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že od vedlejšího účastníka jde o opakovaný a totožný návrh na zastavení exekuce, o kterém již bylo jednou rozhodováno. Druhý návrh na zastavení exekuce vedlejší účastník podle krajského soudu podal z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to až v době, kdy bylo jisté, že exekuční titul byl zrušen. Z tohoto důvodu se vedlejší účastník domáhal zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přitom v době rozhodování městského soudu o prvním návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce nebyla skutečnost o zrušení exekučního titulu ještě známa. Protože stejné skutkové a právní východiska městský soud respektoval, neshledal krajský soud stěžovatelčino odvolání opodstatněným. Krajský soud se věnoval i tomu, zda před městským soudem nerozhodoval vyloučený soudce a vypořádal se s námitkou stěžovatelky o údajné opožděnosti návrhu vedlejšího účastníka.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V odůvodnění připomenul, že když soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkon rozhodnutí) zamítne, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté jen tehdy, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.
Zároveň podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že usnesení soudu o zastavení řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu řízení), a proto se takovým rozhodnutím nezakládá ani překážka věci pravomocně rozhodnuté. Vztaženo k posuzované věci, nerozhodl exekuční soud o prvním návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce věcně a ani se meritorně nezabýval otázkou, zda je dán důvod pro zastavení exekuce pro zrušení exekučního titulu.
Takovými otázkami se zabýval až ke druhému návrhu vedlejšího účastníka. Proto krajský soud rozhodl správně a v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud ještě doplnil, že exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je provedená právní mocí exekučního příkazu, jímž se exekutorské zástavní právo zřizuje, čímž soudnímu exekutorovi zaniká oprávnění k vedení exekuce. Exekutorské zástavní právo bez dalšího zánikem oprávnění exekutora k vedení exekučního řízení nezaniká, a proto po provedení exekuce lze podat návrh na její zastavení k soudu a tím se domoci eventuálního zániku zástavního práva s účinky ex tunc a jeho následného výmazu z katastru nemovitostí.
5. Podle stěžovatelky obecné soudy pochybily, když za daného skutkového stavu, neshledaly překážku věci pravomocně rozhodnuté při rozhodování o druhém návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce. To platí o to více, že vedlejší účastník v předchozím řízení o zastavení exekuce nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a namísto toho následně podal zmíněný návrh na zastavení exekuce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté podle stěžovatelky může nastat i rozhodnutím, které je formálně procesního charakteru. Proto byl naplněn neodstranitelný nedostatek podmínky řízení u druhého návrhu vedlejšího účastníka. Krajský soud se dále podle přesvědčení stěžovatelky odchýlil od judikátů "ohledně otázky oslabení zásady dvouinstančnosti řízení" [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)]. Stěžovatelka konečně shledává rozpor v tom, že v prvním řízení o návrhu vedlejšího účastníka na zastavení řízení soud shledal přítomnost neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (neboť exekuce byla skončena a provedena), kdežto u druhého návrhu vedlejšího účastníka na zastavení řízení již tento - stále existující - nedostatek neshledal, a tím porušil své vlastní předchozí rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi náležitě vypořádaly. Jejich východiska ovšem stěžovatelka ve své stížnostní argumentaci dostatečně nereflektuje. Neobstojí její tvrzení o porušení předvídatelnosti soudních rozhodnutí a nedostatku jejich řádného odůvodnění. Napadená rozhodnutí nejsou překvapivá a je v nich dostatečně popsáno, proč první návrh na zastavení exekuce vůči druhému návrhu nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť druhý návrh vedlejší účastník podával za zcela jiných skutkových okolností, kdy v mezidobí došlo ke zrušení exekučního titulu.
V dané souvislosti proto také není rozhodné, zda vedlejší účastník proti původnímu rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce podal všechny dostupné opravné prostředky či nikoliv; druhý návrh na zastavení exekuce je totiž zcela nezávislým a samostatným návrhem. Při rozhodování o druhém návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce se tedy nevyskytoval neodstranitelný nedostatek, který by bránil vedení řízení o tomto návrhu.
9. Krajský soud rovněž - vzdor přesvědčení stěžovatelky - neporušil nosné myšlenky a závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 129/06 , neboť v nyní posuzovaném řízení jako odvolací soud (zjednodušeně řečeno) nepotvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem s jiným odůvodněním. Naopak, jak vidno i z provedené rekapitulace, krajský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry městského soudu. V napadených rozhodnutích (srov. k tomu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) je dostatečně vysvětleno, proč krajský soud u prvního návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce dovodil, že sám nemohl jakkoliv korigovat správnost a zákonnost tehdejšího rozhodnutí městského soudu, neboť ke zrušení exekučního titulu došlo až po vydání tohoto rozhodnutí.
Řešením nově vzniklé situace bylo podání druhého návrhu na zastavení exekuce s tím, že tento druhý návrh nejprve posoudil městský soud, zohlednil v mezidobí nastalou okolnost (zrušení exekučního titulu), a s jeho následným hodnocením se ztotožnil krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení.
10. Právě uvedené má význam i pro tvrzení stěžovatelky, že pokud by věděla, že soudy na její věc změní názor, uplatňovala by i další skutečnosti a navrhovala by ústní jednání. Postupovaly-li obecné soudy právě tak, že druhý návrh vedlejšího účastníka posuzoval znovu jak městský soud, tak krajský soud, měla stěžovatelka zjevně dostatek prostoru k tomu, aby se s názorem obou soudů, který stěžovatelka hodnotí jako překvapivý, seznámila a mohla na něj reagovat.
11. Jak bylo shora rekapitulováno, obecné soudy se rovněž zabývaly námitkou stěžovatelky, že vedlejší účastník podal návrh na zastavení exekuce opožděně a vysvětlily, proč se v daném případě stěžovatelkou opakovaně uváděná lhůta neuplatní (Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí v tomto rozsahu odkazuje).
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu