USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Minerál-Metal, s. r. o., se sídlem v Hluku, Družstevní II 339, identifikační číslo osoby 64509516, zastoupené JUDr. Miluší Kulhavou, advokátkou se sídlem v Bruntálu, Sladovnická 274/16, proti povinnému R. P., zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, pro 1 125 214,33 Kč s příslušenstvím, zřízením exekutorského zástavního práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 2627/2021, o dovolání oprávněné proti unesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2023, č. j. 20 Co 23/2023-248, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 119,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Pavla Fabiana.
1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. 11. 2022, č. j. 26 EXE 2627/2021-208, kterým Městský soud v Brně zastavil exekuci ke zřízení exekutorského zástavního práva a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce (výrok I), a oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 264,30 Kč k rukám právního zástupce povinného (výrok II). Odvolací soud uvedl, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) i písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), umožňují soudu zastavit exekuci pro zrušení podkladového rozhodnutí či obecně pro její nepřípustnost i bez návrhu povinného, a to z úřední povinnosti. V tomto směru judikatura dovodila, že smysl 15denní lhůty uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ a exekuci neprodlužovali, vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013). Navíc podle § 73a odst. 11 exekučního řádu může být po provedení exekuce podán návrh na zastavení pouze k soudu, je tedy zřejmé, že i po provedení exekuce zůstává povinnému v tomto případě zachováno právo podat návrh na zastavení exekuce.
2. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku oprávněné, že se jedná o opakovaný a totožný návrh povinného na zastavení exekuce, o kterém již bylo jednou rozhodnuto. Zdůraznil, že návrh byl podán z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v době, kdy je jednoznačně postaveno najisto, že exekuční titul byl zrušen. Exekučním titulem je rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 T 45/2020-1079, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, č. j. 7 To 84/2021-1175, jimiž byl mj. povinný zavázán nahradit oprávněné škodu ve výši 1 350 254,33 Kč. Tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, č. j. 5 Tdo 1234/2021-1298, a to včetně výroku o náhradě škody. Povinný se následně návrhem ze dne 25. 8. 2022 domáhal zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. právě z důvodu zrušení exekučních titulů. V době rozhodování soudu prvního stupně o předcházejícím návrhu povinného na zastavení exekuce nebyla ještě skutečnost o zrušení exekučního titulu známá.
3. Odvolací soud uvedl, že podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bude exekuce zastavena, jestliže rozhodnutí, jež je jejím podkladem, bylo po nařízení exekuce zrušeno nebo se stalo neúčinným. V případě výmazu exekutorského zástavního práva se postupuje v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, kdy vznik i zánik zástavního práva se zapisuje do katastru vkladem a k výmazu dochází nejčastěji po doložení potvrzení o zániku práva (kvitancí), souhlasným prohlášením účastníků nebo soudním rozhodnutím. V posuzovaném případě byly exekuční tituly (soudní rozhodnutí) zrušeny a zrušením exekuční titul pozbývá vykonatelnosti a přestává být způsobilým podkladem pro další vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2273/2005, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 153/2006, či ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1413/2006). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani obrana oprávněné, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že jiným způsobem než zastavením dané exekuce exekučním soudem k výmazu exekutorského zástavního práva nedojde – provedením exekuce exekutorské zástavní právo nezaniká a jelikož již soudní exekutorce zaniklo oprávnění k vedení exekuce, pak ani ona nemůže po doručení exekučního příkazu účastníkům řízení exekuční příkaz zrušit. Nelze zde ani očekávat součinnost oprávněné k výmazu zástavního práva.
4. Oprávněná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky překážky rei iudicatae a otázky oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, a dále v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka porušení lhůty 15 dní pro podání návrhu na zastavení exekuce pro zvláštní exekuční řízení ke zřízení exekutorského zástavního práva, kdy se návrh zasílá přímo soudu podle § 73a odst. 11 exekučního řádu. V doplnění dovolání podaném v dovolací lhůtě oprávněná uvedla, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky „zastavení řízení při již závazně a neopravitelně konstatovaném přítomném neodstranitelném nedostatku podmínky řízení“ v usnesení odvolacího soudu, jímž rozhodoval o předchozím návrhu na zastavení exekuce ze dne 13. 12. 2021, a otázky „předvídatelnosti rozhodování, porušení, závaznosti a nepřekvapivosti rozhodnutí, legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces“.
5. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 25. 8. 2022 neshledal překážku rei iudicatae, přitom povinný námitku zrušení exekučního titulu namítal již v předchozím řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne 13. 12. 2021, a to v rámci odvolání a doplnění odvolání. Odvolací soud v předchozím řízení o zastavení exekuce před povinným uplatněným zrušením exekučního titulu upřednostnil procesní neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, kdy exekuce skončila provedením, a trvající výkon rozhodnutí proto neexistuje.
Dovolatelka zdůraznila, že povinný v předchozím řízení o zastavení exekuce nepodal dovolání a namísto toho podal opakovaný návrh na zastavení exekuce. Dovolatelka doplnila, že založení překážky věci pravomocně rozhodnuté může reálně nastat i rozhodnutím, které je formálně procesního charakteru, kdy i vlastní „merit“ věci může být otázkou procesního charakteru. I rozhodnutí procesního charakteru tak může vylučovat další budoucí rozhodnutí o meritu věci. V této souvislosti poukázala mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2176/18, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010-71. Oprávněná má za to, že nelze pouze konstatovat, že rozhodnutí překážku věci pravomocně rozhodnutí nezakládá, protože se jedná o rozhodnutí procesní, ale je třeba zkoumat i dopady takového rozhodnutí do oblasti hmotněprávní na předmět řízení a zda obsahuje i hodnocení vlastního meritu věci a v jaké intenzitě. V projednávané věci, ač je předchozí usnesení odvolacího soudu formálně procesní, má zcela zásadní dopad do meritu věci, protože kvůli přítomnosti neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nelze exekuci samou nikdy zastavit (a to i proto, že rozhodnutí již nelze přezkoumat).
Jedná se o nedostatek trvalý, který vždy zabrání zastavení exekuce. Proto rozhodnutí odvolacího soudu o předchozím návrhu na zastavení exekuce zakládá překážku věci již pravomocně rozsouzené.
6. Podle dovolatelky se odvolací soud dále odchýlil od judikátů „ohledně otázky oslabení zásady dvojinstančnosti řízení“, kdy poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06, podle něhož odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož výrok je věcně správný, i když založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení, na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. Dovolatelka „rozpor s oslabením zásady dvojinstančnosti řízení zákonem č. 59/2005 Sb.“ spatřuje v tom, že odvolací soud odkázal na zdůvodnění soudu prvního stupně, jenž uvedl, že odvolací soud se v předcházejícím řízení o návrhu na zastavení exekuce nemohl zabývat návrhem věcně, protože v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla skutečnost o zrušení exekučního titulu ještě známá. Dovolatelka se však domnívá, že odvolací soud v předcházejícím řízení o zastavení exekuce mohl zrušit nebo změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se nadto nyní neřídil závazným právním názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu v předcházejícím řízení o zastavení exekuce a jak soud prvního stupně, tak soud odvolací „aplikují zásadu dvojinstančnosti řízení v její původní síle před novelizací č. 59/2005 Sb., tj. před 1. 4. 2005, když ale tato zásada uvedenou novelizací svou sílu ztratila … a je tak dokonce činěno navíc i za stavu, kdy se povinný proti Usnesení B (míněno rozhodnutí odvolacího soudu v předcházejícím řízení o zastavení exekuce) nedovolal, kdy je tak zcela postačující, že v řízení o Návrhu č. 1 povinného právně posoudil důvod ,povinným doložené a uplatněné zrušení exekučního titulu‘ pouze odvolací soud v Usnesení B“.
7. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku porušení lhůty 15 dní pro podání návrhu na zastavení exekuce pro zvláštní exekuční řízení ke zřízení exekutorského zástavního práva podle § 55 odst. 1 exekučního řádu zasílaného přímo soudu podle § 73a odst. 11 exekučního řádu. Nejvyšší soud dosud řešil tuto otázku pouze pro obecné exekuční řízení, kdy se ovšem návrh na zastavení exekuce zasílá soudnímu exekutorovi. Povinný měl žádat o navrácení či prominutí lhůty, což neučinil. Oprávněná se domnívá, že při pozdním zaslání listiny soudu je možné (na rozdíl od pozdního zaslání soudnímu exekutorovi) vyvodit nepříznivé následky, kdy lze z pohledu oprávněného žádat, aby nové řízení o zastavení exekuce buď vzniklo z úřední povinnosti soudu nebo nevzniklo vůbec. Žádná z těchto dvou možností však v projednávané věci nenastala.
8. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud v odvolacím řízení, v němž rozhodoval o prvním návrhu na zastavení exekuce, nejprve shledal přítomnost neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (exekuce byla skončena a provedena dne 30. 11. 2021) a v nyní projednávané věci v rozporu s judikaturou řízení nezastavil, a porušil tak své vlastní předchozí usnesení. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 207/2021, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 889/2004, a ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 18/2004.
9. K otázce předvídatelnosti, závaznosti rozhodnutí a legitimního očekávání dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že po skončení exekuce jejím provedením ji již nelze zastavit, nyní však argumentoval opačně, čímž porušil princip závaznosti a předvídatelnosti rozhodnutí a jeho rozhodnutí je zcela překvapivé. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 25. 8. 2022 zastavuje.
10. Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že zcela souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí, domnívá se, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k odchýlení od ustálené judikatury, naopak co do otázky překážky rei iudicatae soud rozhodoval v souladu se zažitou judikaturou. Pokud se týče tvrzeného porušení lhůty pro podání návrhu na zastavení exekuce, povinný se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatoval, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) i písm. h) o. s. ř. umožňuje soudu zastavit exekuci pro zrušení podkladového rozhodnutí či obecně pro její nepřípustnost i bez návrhu povinného z úřední povinnosti a vyplývají-li z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a věcně rozhodnout i o návrhu podaném po uplynutí 15denní lhůty ve smyslu § 55 odst. 1 exekučního řádu. Povinný má za to, že odvolací soud jasně vysvětlil, proč postup povinného není v rozporu se zákonem. Dále povinný zdůraznil, že v postupu soudu byla zachována zásada dvojinstančnosti řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
11. Oprávněná k vyjádření povinného uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu žádnou judikaturu k otázce rei iudicatae neobsahuje a argumentace oprávněné nestojí na porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Domnívá se, že vyjádření povinného neobsahuje právní argumentaci.
12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
13. V projednávané věci Městský soud v Brně nařídil exekuci a pověřil jejím vedením soudní exekutorku JUDr. Alenu Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, zřízením exekutorského zástavního práva k vymožení pohledávky oprávněné za povinným ve výši 1 125 214,33 Kč na základě exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 T 45/2020-1079, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, č. j. 7 To 84/2021-1175. Povinný se návrhem ze dne 13. 12. 2021 domáhal zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy v podání exekučního návrhu spatřoval šikanózní jednání oprávněné. Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 26 EXE 2627/2021-102, řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil, neboť exekuce již byla podle sdělení soudní exekutorky
provedena. Povinný proti rozhodnutí exekučního soudu podal dne 14. 2. 2022 odvolání, které doplnil podáním ze dne 31. 3. 2022, v němž sdělil, že exekuční titul byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, č. j. 5 Tdo 1234/2021-1298, a proto je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2022, č. j. 20 Co 47/2022-172, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; mj. uvedl, že ke zrušení exekučního titulu nemůže přihlédnout, neboť exekuce byla provedena vydáním a doručením exekučního příkazu (zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinného), k čemuž došlo dne 30.
11. 2021. Návrh na zastavení exekuce byl podán až po provedení exekuce a pokud po provedení exekuce došlo ke zrušení exekučního titulu, odvolací soud nemůže v daných konsekvencích jakkoliv korigovat správnost, tím méně zákonnost rozhodnutí soudního exekutora či soudu prvního stupně a nepřísluší mu do těchto vztahů v provedené exekuci jakkoliv vstupovat; pokud by tak činil, překročil by rámec své přezkumné pravomoci. Povinný dne 26. 8. 2022 podal další návrh na zastavení exekuce (datovaný dnem 25.
8. 2022) z důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť došlo ke zrušení exekučních titulů. Městský soud v Brně následně exekuci usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 26 EXE 2627/2021-208, z tohoto důvodu zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí dovoláním napadeným usnesením potvrdil.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005 (uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 138/2019)].
15. Nejvyšší soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že obecně platí, že usnesení soudu o zastavení řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu řízení), a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1166/2010, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1693/2012, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016.
16. V poměrech projednávané věci nezakládá rozhodnutí exekučního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu povinného ze dne 13. 12. 2021 na zastavení exekuce, překážku věci pravomocně rozhodnuté (a není tak závazné) pro rozhodnutí exekučního soudu ve věci dalšího návrhu povinného ze dne 26. 8. 2022 na zastavení exekuce, který byl odůvodněn tím, že byl exekuční titul zrušen. V případě řízení o prvním návrhu totiž exekuční soud nerozhodl věcně o návrhu na zastavení exekuce (tedy zda se návrh na zastavení exekuce zamítá nebo se exekuce zastavuje) a ani se meritorně nezabýval otázkou, zda je dán důvod pro zastavení exekuce pro zrušení exekučního titulu (jak povinný namítal v odvolacím řízení). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a zcela v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu.
17. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z výslovného znění zákona (viz § 73a odst. 9, odst. 10, odst. 11 exekučního řádu) vyplývá, že exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je provedena právní mocí exekučního příkazu, přičemž soudnímu exekutorovi zaniká oprávnění k vedení exekuce okamžikem, kdy je provedena; zástavní právo provedením exekuce nezaniká a po provedení exekuce lze podat návrh na její zastavení (pouze) k soudu, a tím se domoci (bude-li návrhu vyhověno) zániku zástavního práva s účinky ex tunc a následného výmazu jeho vkladu do katastru nemovitostí. Výmaz vkladu exekutorského zástavního práva z katastru nemovitostí lze dále provést pouze na návrh oprávněného, případně se povinný musí domáhat žalobou na určení, že tu exekutorské zástavní právo není (k tomu srov. KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 659-671).
18. Pokud se týče údajného porušení 15denní lhůty pro podání návrhu na zastavení exekuce podle § 55 odst. 1 exekučního řádu, Nejvyšší soud již dříve formuloval závěr, že se nejedná o lhůtu prekluzivní („propadnou“) a její smysl spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ ve lhůtě 15 dnů a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013 (uveřejněné pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není důvodu, aby se v případě návrhu na zastavení exekuce, která je provedena zřízením exekutorského zástavního práva, Nejvyšší soud od uvedeného závěru odchýlil.
19. Oprávněná v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem oprávněné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání oprávněné bylo odmítnuto, a povinný má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 26. 10. 2023) ve výši 6 410 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3, vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 1 409,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 8 119,10 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu