20 Cdo 5537/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného T. M., zastoupeného Mgr. Lucií
Bohatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, proti povinné I.
M., pro 1 000 000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 28
EXE 1651/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 26. 5. 2016, č. j. 28 Co 180/2016-285, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 28 Co 180/2016-285,
se zrušuje, a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
K návrhu oprávněného Okresní soud Praha – východ dne 19. 11. 2013 vydal
pověření č. j. 28 EXE 1651/2013-13, kterým pověřil vedením exekuce pro 1 000
000,- Kč na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn.
NZ 849/2010, N 867/2010, sepsaného Mgr. Š. S., zástupkyní notářky JUDr. Olgy
Křemenové, notářky se sídlem v Praze 5, JUDr. Janu Tvrdkovou, soudní exekutorku
Exekutorského úřadu Praha 4. Z předmětného notářského zápisu se přitom podává,
že povinná se oprávněnému zavázala zaplatit částku 1 000 000,- Kč do třiceti
dnů ode dne, kdy bude do katastru nemovitostí zapsán vklad výlučného
vlastnického práva povinné k nemovitostem (domu čp. v části obce S. postaveném
na pozemku parc. č. st. 422, pozemku č. st. 422 a pozemku parc. č. 129/14
zapsaných na LV č. 3449 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Praha – východ, pro obec Č., katastrální území S., dále
též jen „předmětné nemovitosti“). Tato povinnost měla podle předmětného
notářského zápisu vzniknout na základě Dohody o rozpuštění a vypořádání
sdružení ze dne 21. 9. 2010 (dále též jen „Dohody o rozpuštění a vypořádání
sdružení“), na jejímž základě účastníci mimo jiné rozpustili dvoučlenné
sdružení, jež založili mezi nimi Smlouvou o sdružení ze dne 9. 3. 1998, a
dohodli se na vypořádání majetku získaného společnou činností v rámci sdružení,
jakož i na vypořádání podílového spoluvlastnictví k věcem nabytým za trvání
sdružení (tedy k výše uvedeným nemovitostem).
Podáním ze dne 3. 1. 2014 (dále též jen „původní návrh“) povinná poprvé navrhla
zastavení exekuce. Návrh odůvodnila tím, že předmětný exekuční titul (notářský
zápis se svolením k vykonatelnosti provedený Mgr. Š. S. ze dne 21. 9. 2010) byl
sepsán téhož dne, jako Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení a Dohoda
účastníků o vypořádání společného jmění manželů (manželství účastníků trvalo od
30. 6. 2000 do 22. 2. 2008). Povinná měla za to, že Dohoda o rozpuštění a
vypořádání sdružení je neplatná, protože byla z její strany uzavřena v tísni a
za nápadně nevýhodných podmínek, že nebyla uzavřena v souladu se zákonem,
zejména proto, že k zániku sdružení došlo již v roce 2009 na základě vystoupení
oprávněného ze sdružení ze dne 2. 9. 2009. Oprávněný povinnou uvedl v omyl
ohledně hodnoty vypořádávaných nemovitostí, jakož i ohledně jeho dlouhodobých
finančních problémů. V Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení nebylo
zohledněno, že na splátky půjčky a úvěru ve prospěch sdružení povinná
vynaložila ze svých výlučných prostředků minimálně 530 000,- Kč. Povinná dále
zdůraznila, že k vypořádání účastníků sdružení nedošlo v souladu s čl. VII.
Smlouvy o sdružení, oprávněný řádně nevykonával správu majetku sdružení a že
peníze získané z půjčky ze dne 11. 3. 1998, které měl údajně ze svého ve
prospěch sdružení vynakládat oprávněný, se staly následkem refinancování půjčky
během manželství účastníků součástí společného jmění účastníků. Povinný ostatně
tyto prostředky ani nevyužil zcela ve prospěch majetku sdružení, ale pro
vlastní potřebu. Jestliže je Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení (včetně
vypořádání majetku sdružení) neplatná, neexistuje ani pohledávka oprávněného ve
výši 1 000 000,- Kč uvedená v předmětném exekučním titulu, a proto nemůže
exekuce pokračovat.
Usnesením ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, Okresní soud
Praha-východ původní návrh povinné na zastavení exekuce zamítl; Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Odvolací soud pokládal za rozhodující, že občanské
sdružení založené účastníky bylo dvoučlenné. Ať již zaniklo vystoupením
oprávněného v roce 2009 nebo rozpuštěním v roce 2010, bylo možné majetek
vypořádat dohodou podle ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Bylo záležitostí svobodné vůle účastníků,
aby na základě konkrétních zásluh na nabytí majetku a případně na základě
dalších okolností zvážili, jakou dohodu uzavřou. To, že povinná až po podpisu
Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení a poté, co byla do katastru zapsána
jako výlučná vlastnice všech nemovitostí získaných činností sdružení, dospěla k
závěru, že neměla povinnému z majetku a z hospodaření sdružení nic vyplácet,
protože podle jejího aktuálního názoru se o nabytí předmětných nemovitostí
nezasloužil, nemůže být důvodem neplatnosti uzavřené dohody. Dohodu o
rozpuštění a vypořádání sdružení povinná uzavřela s oprávněným dobrovolně a
svobodně, když se v ní zavázala nejen k tomu, že zaplatí oprávněnému na
vypořádání částku 1 000 000,- Kč, ale i k tomu, že uhradí věřitelům dluhy
vzniklé při pořízení předmětných nemovitostí (ve výši cca 2 000 000,- Kč).
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 12. 2014, nebylo napadeno
dovoláním.
Podáním ze dne 22. 4. 2015 (dále též jen „nynější návrh“) povinná opět navrhla
zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce opřela především o to, že
vymáhaný nárok není dán, protože k Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení a
k Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo v souladu se zákonem.
Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení nemohlo dojít k rozpuštění sdružení,
protože k tomu již došlo v roce 2009 na základě vystoupení oprávněného ze
sdružení. K vypořádání majetku nedošlo v souladu s čl. VII. Smlouvy o sdružení.
Protože Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení nedošlo k rozpuštění
sdružení, jde o úkon absolutně neplatný, účastníkům z takového úkonu nevznikají
žádná práva a povinnosti, všechny prostředky, které povinná uhradila věřitelům
oprávněného, jí oprávněný dluží. Oprávněný nevykonával řádně správu sdružení,
nezaložil bankovní účet, na který by bylo možné poskytnout peníze ve prospěch
sdružení, čímž bylo fakticky vyloučeno poskytování prostředků ve prospěch
sdružení, takže vklad ve prospěch sdružení poskytla pouze povinná, a proto
oprávněnému nemohlo k nemovitostem vzniknout spoluvlastnické právo. Oprávněný
ve prospěch sdružení získal pouze půjčku, která v době svého vzniku dne 11. 3.
1998 činila 1 428 000,- Kč a byla oprávněným navyšována na základě dodatků z
25. 7. 2002 a 1. 6. 2005 až na částku 2 150 062,22 Kč, z toho pouze částky 1
428 000,- Kč a 320 000,- Kč byly použity ve prospěch sdružení. Použití
administrativní ceny namísto ceny obvyklé při ocenění nemovitostí vedlo k
umělému navýšení hodnoty nemovitostí. Proto částka 1 000 000,- Kč stanovená v
Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení není odpovídající. Povinná konečně
poukázala na to, že oprávněný si vzal řadu půjček, které však nepoužil v celém
rozsahu na výstavbu rodinného domu (minimálně obnos ve výši 1 080 000,- Kč).
Mezi tyto závazky oprávněného patřily i úvěry u České spořitelny č. 177848189 a
č. 177856189, které splácela povinná, když v letech 2010 až 2014 zaplatila
úhrnem 1 090 338,06 Kč (z toho 723 239,71 Kč bylo zaplaceno ještě před
zahájením exekučního řízení). V průběhu exekuce bylo srážkami ze mzdy povinné
vymoženo 232 962,- Kč. Došlo tedy k zániku exekučně vymáhané pohledávky.
Okresní soud Praha – východ nynější návrh povinné na zastavení exekuce
usnesením ze dne 13. 11. 2015, č. j. 28 EXE 1651/2013-168, zamítl. Konstatoval,
že ze samotného tvrzení povinné je zjevné, že splátky úvěru v celkové výši 1
090 338,06 Kč byly připsány na úvěrový účet věřitele – České spořitelny,
nikoliv na účet oprávněného. Povinná i oprávněný vůči České spořitelně
vystupují jako spoludlužníci. V Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení a v
Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků byl vypořádávaný majetek, včetně
aktiv a pasiv (tedy i úvěrů a půjčky) přesně specifikován, otázka vypořádání
nároků účastníků zaniklého sdružení byla ponechána zcela na jejich vůli.
Předmětné dluhy z úvěrů u České spořitelny si účastníci brali za trvání
manželství, takže i pro případ, že měly sloužit k financování sdružení, mají
charakter závazků ve společném jmění manželů, které je možno vypořádat jen v
rámci dohody o vypořádání společného jmění nikoliv Dohody o rozpuštění a
vypořádání sdružení. Důvody tvrzené neplatnosti Dohody o rozpuštění a
vypořádání sdružení byly uplatněny již v původním návrhu povinné na zastavení
exekuce, a proto se jimi již nelze zabývat.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 28
Co 180/2016-285, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zcela
zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení (výroky II. a III.) a že
oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Janě Tvrdkové na
nákladech exekuce částku, která bude uvedena v samostatném usnesení (výrok
IV.). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že jedinou novou námitkou,
kterou se soudy nezabývaly již k původnímu návrhu povinné na zastavení exekuce,
je, „že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem mezi účastníky vůbec nevzniklo
a pokud vzniklo, nebylo zrušeno jejich písemnou dohodou.“ Jestliže by tomu tak
skutečně bylo, nemá oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok,
když exekučním titulem, podle kterého má povinná oprávněnému zaplatit 1 000
000,- Kč, je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Odvolací soud
zjistil, že účastníci dne 9. 3. 1998 uzavřeli Smlouvu o sdružení podle
ustanovení § 829 a násl. obč. zák., za účelem koupě pozemku parc. č. 129/14 v
k. ú. S. a za účelem výstavby rodinného domu na tomto pozemku, s tím, že
veškerý majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává podílovým
spoluvlastnictvím účastníků sdružení, ve dvou stejných dílech. V čl. VII. Smlouvy o sdružení se dohodli, že v případě ukončení smlouvy uzavřou písemnou
dohodu, ve které vypořádají svoje podílové spoluvlastnictví podle § 141 a násl. obč. zák. a případný zisk si rozdělí rovnými díly. Dále odvolací soud zjistil,
že účastníci po rozvodu manželství (manželství trvalo od 30. 6. 2000 do 22. 2. 2008) uzavřeli dne 21. 9. 2010 Dohodu o rozpuštění a vypořádání sdružení a
Dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Povinná na základě těchto dohod
byla do katastru zapsána jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí. Částku
1 000 000,- Kč má povinná vyplatit oprávněnému podle Dohody o vypořádání
zaniklého sdružení fyzických osob. Oprávněný a povinná v Dohodě o rozpuštění a
vypořádání sdružení potvrzují, že jsou na základě smlouvy o sdružení ze dne 9. 3. 1998 podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý jednou
polovinou. Účastníci se v čl. II. Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení
dohodli tak, že výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stává povinná,
když se naproti tomu zavazuje vyplatit oprávněnému na vypořádání jeho podílu 1
000 000,- Kč „do tří dnů od podpisu dohody, nejdéle do 21. 9. 2013.“ Ze smlouvy
o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 9. 2010 odvolací soud zjistil,
že předmětem vypořádání společného jmění byly pozemky parc. č. 2146/18 a parc. č. 2147/37 v k. ú a obci Č. (tedy jiné pozemky, než které byly předmětem Dohody
o rozpuštění a vypořádání sdružení), dále vypořádání hypoteční smlouvy s Českou
spořitelnou ze dne 24. 5. 2005 (vznikla refinancováním předchozího úvěru, který
si vzal oprávněný ještě před uzavřením manželství za účelem naplnění účelu
sdružení). Výsledkem vypořádání bylo, že výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2146/18 a parc. č. 2147/37 v k.
ú a obci Č. se stává povinná a povinná je
rovněž osobou, která se naproti tomu zavazuje splácet úvěr České spořitelně na
základě hypoteční smlouvy ze dne 24. 5. 2005. Z notářského zápisu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. NZ 849/2010, N 867/2010, sepsaného Mgr. Š. S., odvolací soud
zjistil, že účastníci uskutečnili tento zápis se svolením k jeho
vykonatelnosti, když podkladem pro jeho uzavření je právě Dohoda o rozpuštění a
vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010; podmínkou plnění částky 1 000 000,- Kč
ze strany povinné je, že dojde k zápisu vkladu výlučného vlastnictví povinné k
nemovitostem uvedeným jak v Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení, tak v
Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků. Na základě provedení výše
uvedených listinných důkazů odvolací soud konstatoval, že neobsahují výslovné
písemné ujednání o zrušení podílového spoluvlastnictví, účastníci se na něm
dohodli jen ústně. Taková dohoda je však absolutně neplatná pro nedostatek
písemné formy (ustanovení § 141 a násl. obč. zák., § 40a obč. zák.). Nelze
proto ani vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovitostem ze sdružení. Následná Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení, která se stala podkladem
pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je proto absolutně
neplatná a oprávněný nemá podle hmotného práva na požadované plnění nárok,
exekuce je tedy nepřípustná a je třeba ji podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Usnesení odvolacího soudu oprávněný napadl dovoláním, které mimo jiné odůvodnil
tím, že odvolací soud neměl vyhovět nynějšímu návrhu povinné na zastavení
exekuce proto, že původní návrh povinné na zastavení exekuce podaný z týchž
důvodů byl posuzován a zmítnut již dříve, a to usnesením Okresního soudu Praha
– východ ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94. Již v
dřívějším řízení se soud prvního stupně i odvolací soud správně, výstižně a
úplně vypořádaly se všemi námitkami povinné, které by mohly založit absolutní
neplatnost uzavřených smluv. Již tehdy byla posouzena stěžejní otázka, zda
majetek sdružení oprávněného a povinné mohl být a skutečně byl vypořádán
Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010. Tato dohoda byla
posouzena jako platná. Jestliže odvolací soud v řízení o nynějším návrhu
povinné na zastavení exekuce znovu zkoumal platnost této dohody (a shledal, že
smlouva je absolutně neplatná), jednal „zcela v rozporu se svým předchozím
rozhodnutím v téže věci“, protože nerespektoval překážku věci rozsouzené.
Povinná se k dovolání vyjádřila tak, že je nedůvodné, závěry odvolacího
soudu pokládá za správné. Mimo jiné zdůraznila, že k absolutní neplatnosti
Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení soud musí přihlédnout kdykoliv,
protože nastává ze zákona. Jestliže Okresní soud Praha – východ v usnesení ze
dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, a Krajský soud v Praze v usnesení ze
dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, uzavřely, že předmětná Dohoda je
platná, nerozhodly za řádně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudily
nesprávně právně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Povinná též mimo
jiné uvedla, že nynější návrh na zastavení exekuce opřela o nové skutkové
okolnosti, pro které je třeba Dohodu o rozpuštění a vypořádání sdružení
pokládat za absolutně neplatnou, a jimiž se soudy při rozhodování o jejím
původním návrhu na zastavení exekuce nezabývaly.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k
tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 -
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 986/2005,
uzavřel, že tím, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti zápis odpovídá
skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky a zda je věcně správný, se
exekuční soud zabývá až k případnému návrhu povinného na zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto je správný obecný závěr
odvolacího soudu, že i v tomto exekučním řízení bylo možné k návrhu povinné na
zastavení exekuce zkoumat, zda dohoda účastníků, o níž byl sepsán notářský
zápis se svolením k vykonatelnosti (jenž je v tomto řízení exekučním titulem),
podle hmotného práva skutečně zakládá povinnost, k jejímuž splnění se povinná v
notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti zavázala. Předmětem posouzení se
tedy k návrhu povinné na zastavení exekuce mohlo stát i to, zda je platná
dohoda, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti.
V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné
významné i vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o dalším návrhu povinného
na zastavení exekuce může uzavřít, že dohoda, v níž se povinný zavázal splnit
pohledávku a o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve
smyslu ustanovení § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu (dále
též jen „not. řádu“), je neplatná, přestože výhradou neplatnosti povinný
odůvodnil již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut s odůvodněním, že
nebyly shledány skutkové ani právní okolnosti, které by odůvodnily závěr o
neplatnosti takové dohody. Protože tato právní otázka dosud nebyla v úplnosti v
exekučním terénu dovolacím soudem vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné
osoby věc projednávána znovu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013,
uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v
exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení
exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná
věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je
dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem
(stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané
věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu
rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně
rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu
rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto.
Jedinou novou skutečností, o kterou povinná opřela nynější návrh na zastavení
exekuce a která má založit absolutní neplatnost Dohody o rozpuštění a
vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010, je podle odvolacího soudu tvrzení
povinné, „že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem (myšleno k domu čp. v
části obce S. postaveném na pozemku parc. č. St. 422, pozemku par. č. St. 422 a
pozemku parc. č. 129/14 zapsaných na LV č. 3449 vedeném Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, pro obec Č.,
katastrální území S.) mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo
zrušeno jejich písemnou dohodou.“ Odvolací soud dále uzavřel, že „jestliže by
tomu tak skutečně bylo, nemá oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva
nárok, když exekučním titulem, podle kterého má povinná oprávněnému zaplatit 1
000 000,- Kč, je notářský zápis.“ Odvolací soud k tomu zdůraznil, že účastníci
se na zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, které
nabyli činností sdružení, dohodli jen ústně; taková dohoda je absolutně
neplatná pro nedostatek písemné formy (ustanovení § 141 a násl. obč. zák., §
40a obč. zák.). Nebylo tedy možné vypořádat ani podílové spoluvlastnictví k
předmětným nemovitostem (protože nelze vypořádat spoluvlastnictví, které
současně nezaniká), a proto je Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení, o níž
byl proveden notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jenž je v posuzované
záležitosti exekučním titulem, rovněž absolutně neplatná. Dovolací soud však
nemůže přehlédnout, že v řízení o původním návrhu povinné na zastavení exekuce
pro údajnou neplatnost Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení (který byl
pravomocně zamítnut usnesením Okresního soud Praha – východ ze dne 6. 6. 2014,
č. j. 28 EXE 1651/2013-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94) se soudy neztotožnily s tvrzením
povinné, že tato Dohoda je neplatná proto, že ji povinná uzavřela v tísni a za
nápadně nevýhodných podmínek, že nebyla uzavřena v souladu se zákonem, že
oprávněný uvedl povinnou v omyl ohledně své finanční situace a ohledně toho, že
úvěr získaný u České spořitelny nevyužil zcela k získání předmětných
nemovitostí, ale pro svoji potřebu a že prostředky z tohoto později
refinancovaného úvěru se staly součástí společného jmění manželů (manželství
mezi účastníky trvalo od 30. 6. 2000 do 22. 2. 2008). Proto byl původní návrh
povinné na zastavení exekuce zamítnut.
Z výše uvedeného je nepochybné, že předmětem řízení o původním návrhu povinné
na zastavení exekuce byl podle skutečností popsaných povinnou komplexní přezkum
toho, zda existují skutkové okolnosti, které by podle hmotného práva odůvodnily
závěr o neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení. Z výše citované
judikatury Nejvyššího soudu (z usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo
4164/2013) vyplývá, že při zvážení, zda v řízení o tzv. opoziční nebo
impugnační žalobě (tedy při posouzení návrhu na zastavení exekuce z důvodů
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/, h/ o. s. ř.) je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, se využijí tatáž pravidla jako v nalézacím řízení
sporném. Zmíněnou judikaturu lze podpořit i teoreticky, když řízení o tzv.
opoziční nebo impugnančí žalobě má převážně spornou podstatu a že (i když tato
řízení mají přímý vztah k probíhajícímu exekučnímu řízení a bez něho ztrácejí
smysl) v jejich rámci dochází k nalézání práva (viz například Macur, J. Kurz
občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 110 a
násl., nebo Fiala, V. Zánik a změna účastníka v řízení o soudní výkon
rozhodnutí. Acta Universitatis Carolinae č. 3/1967, s. 231 a násl.).
Předmětem jak dřívějšího, tak nyní posuzovaného impugnačního sporu [sporu podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] je podle vůle povinné vyjádřené v
původním i v nynějším návrhu na zastavení exekuce celkový přezkum platnosti
Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010. Toto řízení lze
přirovnat ke spornému řízení o určení neplatnosti právního úkonu (právního
jednání). Jakmile soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy
pravomocně rozhodne o tom, zda žaloba je či není důvodná, jde o rozhodnutí,
které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a
odst. 1, 4 o. s. ř., účastníci jsou tímto rozhodnutím vázáni a nemohou se
domoci jeho změny v jiném později zahájeném řádném řízení (viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002).
Předmětem takového řízení je totiž neplatnost právního úkonu (právního jednání)
jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována.
Předmětem řízení naopak není úzké posouzení toho, zda právní úkon (právní
jednání) má být platný nebo neplatný pouze z konkrétního důvodu, který uvádí
žalobce (nebo povinný), je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré
okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti
právního jednání. Jde totiž o posouzení celkového stavu - platnosti či
neplatnosti právního úkonu nebo právního jednání, nikoliv pouze o posouzení
konkrétní a jednotlivé skutečnosti, která může mít vliv na posouzení tohoto
stavu, tedy na závěr o platnosti nebo neplatnosti smlouvy (například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012). Přitom podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podstatné, že předmětný stav,
tedy platnost či neplatnost posuzovaného právního úkonu (právního jednání), byl
v předchozím řízení, jež vytvořilo překážku věci pravomocně rozhodnuté,
posouzen po skutkové stránce neúplně nebo po právní stránce nesprávně
(například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo
906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2001, pod
číslem 113, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo
540/2005).
Výše uvedená pravidla se musí uplatnit i v řízení o návrhu povinné na zastavení
exekuce pro údajnou neplatnost smlouvy, na jejímž podkladě byl uskutečněn
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Předmět řízení u tohoto
impugnačního sporu je totiž tentýž, jako předmět případného řízení o žalobě o
určení neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení. Právě neúplnosti
skutkového posouzení platnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení a
nesprávného právního posouzení této dohody v řízení o původním návrhu se
povinná domáhala nynějším návrhem, jestliže navíc oproti dřívějšímu návrhu
podle odvolacího soudu jen uvedla, že podílové spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo zrušeno
jejich písemnou dohodou, a proto je neplatná i Dohoda o rozpuštění a vypořádání
sdružení. Takové posouzení je v řízení o dalším návrhu povinné na zastavení
exekuce zapovězeno existencí věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §
159a odst. 4 o. s. ř. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by pominula jedině
tehdy, kdyby nový požadavek na posouzení platnosti smlouvy byl opřen o
skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později
(například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
467/2008). Tak tomu však v daném případě není.
Lze tedy shrnout, že soud k dalšímu návrhu povinné na zastavení exekuce nemůže
uzavřít, že dohoda, v níž se povinná zavázala splnit pohledávku, o níž byl
sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 71b
odst. 1 not. řádu, je neplatná, jestliže námitkou její neplatnosti povinná
odůvodnila již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut pro absenci skutkových
či právních okolností, které by odůvodnily závěr o neplatnosti takové dohody.
Protože odvolací soud navzdory dříve pravomocně zamítnutému návrhu povinné na
zastavení exekuce rozhodl o tom, že exekuce se zastavuje pouze proto, že
výhradně Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení je neplatná, není jeho
právní názor správný, neboť v jiném právním posouzení této otázky mu bránila
překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s.
ř. Proto Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č.
j. 28 Co 180/2016-285, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(ustanovení § 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu