20 Cdo 4086/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné ČEZ Ditribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická č.
874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou
Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č.
206/7, proti povinnému P. N., narozenému dne XY, bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupenému Mgr. Stanislavem
Bártkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova č. 72/4, pro 70 764 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 EXE 20/2016,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 27. dubna 2018, č. j. 40 Co 104/2018-113, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018,
č. j. 40 Co 104/2018-113, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. února
2018, č. j. 29 EXE 20/2016-102, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Přerově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 2. 2018, č. j. 29 EXE 20/2016-102,
zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 19. 11. 2017,
doplněného podáními ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017. V projednávané
věci soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 7. 2017,
č. j. 29 EXE 20/2016-66, ve spojení s usnesením Krajského soud v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, č. j. 40 Co 443/2017-81, byly zamítnuty
předchozí návrhy povinného na zastavení exekuce. Povinný ve svých návrzích ze
dne 19. 11. 2017, ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017 neuvádí žádné nové
skutečnosti prokazující jeho nemajetnost. Skutečnosti, které tvrdí povinný
(jeho nemajetnost, nepravomocné uložení trestu odnětí svobody na 13 let
nepodmíněně), nemohou aktuálně vést k zastavení exekuce v této věci, neboť
pokud nebylo v delším časovém intervalu provedeno komplexní šetření ohledně
majetkových poměrů povinného, jde o zcela předčasný návrh na zastavení exekuce.
Vzhledem k tomu, že povinný ve svých podáních neuvádí žádné nové skutečnosti
(oproti poslednímu návrhu na zastavení exekuce), novému projednání jeho návrhu
dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) brání překážka věci pravomocně rozsouzené
(ust. § 159 odst. 3 o. s. ř.).
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze
dne 27. 4. 2018, č. j. 40 Co 104/2018-113, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Uvedl, že podáním ze dne 17. 4. 2017, ve znění podání ze dne 23. 5.
2017, ze dne 16. 7. 2017, ze dne 18. 7. 2017 a ze dne 23. 7. 2017, podal
povinný prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce podle
ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. na podkladě skutkových tvrzení, že je
vazebně stíhán a je zcela nemajetný. Tento návrh byl zamítnut usnesením
Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 7. 2017, č. j. 29 EXE 20/2016-66, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31.
10. 2017, č. j. 40 Co 443/2017-81. Podáním ze dne 19. 11. 2017, ve znění podání
ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017, navrhl povinný opět zastavení
předmětné exekuce s odůvodněním, že byl nepravomocně odsouzen ke třináctiletému
trestu odnětí svobody a je zcela nemajetný. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu I. stupně, že rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce
ze dne 19. 11. 2017, ve znění podání ze dne 13. 12. 2017 a ze dne 26. 12. 2017,
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Povinný v řízení uplatnil další
zcela totožný návrh na zastavení exekuce pro tvrzenou nemajetnost, přičemž je
zřejmé, že ani v dalším (nyní aktuálně projednávaném) návrhu na zastavení
exekuce neuplatnil žádné nové skutečnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá zejména, že
dostatečně prokázal svou nemajetnost, jež odůvodňuje zastavení předmětné
exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. V trestním řízení vedeném u
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T/2017 byl
povinný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let (viz
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3298),
a proto je nepravděpodobné, že by byl v nejbližší době propuštěn na svobodu,
kde by si mohl najít práci a začít řádně hradit. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2752/2017, dle povinného
již dávno uplynula přiměřená doba ke zjištění jeho majetkových poměrů a musí
být jasno, že toto exekuční řízení je vedeno bezúčelně. Tím, že soudy obou
stupňů konstatovaly, že povinný uplatnil další, zcela totožný návrh na
zastavení exekuce pro tvrzenou nemajetnost a přitom neuplatnil žádné nové
skutečnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, když se soudy nezabývaly všemi navrhovanými
důkazy.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v předmětné věci ještě dostatečně
neproběhlo komplexní šetření majetku povinného. Povinný je v produktivním věku
a má možnost získat zaměstnání a to i v případě výkonu trestu odnětí svobody.
Zastavení exekuce by bylo předčasné a snaha povinného zastavit toto exekuční
řízení je ryze účelová a slouží pouze k oddálení či úplnému vyhnutí se plnění
jeho povinností.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť se odvolací soud v otázce existence překážky věci pravomocně rozhodnuté v
exekučním řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu, že obecně platí, že i věcnému projednání
návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozsouzené (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo
5537/2016, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a ze dne 27. 2. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 4164/2013).
Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že překážka věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu
povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže
exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo
pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení
a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných
skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na
(částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho
usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné)
zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností
jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Tak tomu však v daném
případě není.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že v dané věci sice má jít o naprosto
totožný návrh povinného na zastavení exekuce, jako byl dříve zamítnutý návrh ze
dne 17. 4. 2017, ve znění podání ze dne 23. 5. 2017, ze dne 16. 7. 2017, ze dne
18. 7. 2017 a ze dne 23. 7. 2017, nicméně v tomtéž rozhodnutí odvolací soud
uvádí, že povinný odůvodnil nový návrh na zastavení exekuce mimo jiné i tím, že
v mezidobí byl nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 13 let [v
současné době je již povinný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v
délce trvání 8 let (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018,
č. j. 5 To 22/2018-3298)]. Tato skutečnost je ve srovnání s původním návrhem na
zastavení exekuce sama o sobě nová, a proto nelze konstatovat, že by zde
existovala překážka věci rozhodnuté, jestliže další skutečnosti sice povinný
opakuje, ale s tím, že vyhodnocení jím nově uváděné skutečnosti je třeba
provést v kontextu již dříve povinným namítaných skutečností.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro
které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Přerově) k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Skutečnost, že je ve věci třeba rozhodnout
věcně, neznamená, že je na místě návrhu na zastavení exekuce vyhovět. Soud při
novém rozhodnutí přihlédne i ke stávající judikatuře Nejvyššího soudu
pojednávající o důvodech pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. e) o. s. ř. (např. usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu